Monika Kobrová

Alois Švehlík

Leopold Franc

Arthur Conan Doyle

Boris Šlechta

Pavel Novotný

Rudolf Krátký

Věra Sládková

Ilja Prachař

Jiří Mahen

Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Podcasty a Audioknihy od autora Leopold Franc. K poslechu online na webu a ke stažení. Nebo poslouchejte v aplikaci Youradio Talk offline.

Jiří Valchař

Rudolf Chromek

Josef Štefl

Oldřich Celerýn

Boleslav Roček

Zlatomír Vacek

Jaroslav Dufek

Libuše Geprtová

Jiřina Ostrá

Dagmar Pistorová

Karel Mišurec

Libuše Billová

Karel Adam

Miroslav Středa

Bohumil Slezáček

Olga Hauková

Vilém Pfeiffer

Ladislav Lakomý

Stanislava Strobachová

Karel Kabíček

Jana Janovská

Milan Vágner

Stanislav Tesař

Olga Hegerová

Stanislav Zindulka

Oldřich Slavík

Detektivky

Dramatizace

Novely a povídky

Poezie

Povídky

Český rozhlas je největším výrobcem audiozáznamů v České republice. Jeho záměrem je postupně zpřístupnit rozhlasový archiv (mluvené slovo, hudbu a další pořady), tak i fyzické nosiče na jednom místě online. Nabízené záznamy pořadů jsou dodávány ve vysoké kvalitě upravené zvukovými mistry.

Radioservis, a.s.

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon

Dvakrát Sherlock Holmes

Dům u měděných buků - slavný detektiv Sherlock Holmes řeší případ podivínského zaměstnavatele půvabné guvernantky. Méně známá dramatizace detektivní povídky Sira Arthura Conana Doyla z brněnského rozhlasového studia.Doktor Watson vzpomíná aneb Poslední případ Sherlocka Holmese - méně známá dramatizace královehradeckého rozhlasového studia. (Alois Švehlík a Ilja Prachař) 

recenze: http://naposlech.cz/audiokniha/recenze/dvakrat-sherlock-holmes

Významné inscenace Mahenovy činohry v Brně

Z komentáře k původnímu 2LP albu 0 58 0406 "Významné inscenace Mahenovy činohry v Brně" vydanému v Supraphonu v roce 1973 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Vytrhávat z živého organismu divadelních inscenací úryvky jednotlivých scén a výstupů, jejichž smysl vyplývá teprve z celkového kontextu a celistvé podoby; redukovat úhrnný audiovizuální dojem z představení na záležitost toliko zvukovou; oklešťovat schopnosti herců hrát duší i tělem na pouhý mluví výraz - není to počínání už v samé podstatě pošetilé a pochybené? A sotvaže jsme vyslovili tuto první a zásadní námitku, už se hlásí o slovo další. Neboť jako každá antologie je i tato dvojdeska Gramofonového klubu, přinášející výběr scén a výstupů z deseti inscenací Mahenovy činohry v časovém rozpětí tří sezón, snadno a lehce napadnutelná obligátní dvojjedinou výtkou: "co tu není" a "co tu být nemuselo". Než se však rozhodneme zapochybovat o smyslu a poslání tohoto edičního počinu, než vyslovíme kritické připomínky k výběru jednotlivých ukázek, pokusme se pochopit, oč asi šlo všem, kdo se na něm podíleli, a kolik hledisek, uměleckých i mimouměleckých, se muselo vzít v úvahu, než dostala tato antologie svou definitvní podobu, v jaké se nyní dostává do rukou zájemců. Nebyl to snadný úkol vybrat z obsáhlého repertoáru tří sezón ukázky z deseti typických a reprezentativních inscenací, představit v nich tvorbu šesti režisérů (pěti "kmenových" a jednoho hostujícího) a téměř celého padesátičlenného hereckého souboru, přihlédnout k hrám současným i klasickým, domácím i zahraničním, a to všechno vměstnat do pouhých stašedesáti minut, tedy do doby, která se rovná obvyklé délce jednoho divadelního představení. A přitom myslet na ty, kdo patří k více nebo méně pravidelným návštěvníkům Mahenovy činohry, ale i na "ty druhé", kteří se teprve prostřednictvím gramodesky seznamují s tváří tohoto divadla...

Inscenace, které zaujaly (III)

Z komentáře Zdeňka Kaloče, Petra Průši a redakce k původnímu albu 1 18 1320 „Inscenace, které zaujaly (III)“ vydanému Supraphonem v roce 1972 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
DOSTOJEVSKÉHO KNÍŽE MYŠKIN – filantrop tvořený zcela podle křesťanského ideálu: na urážky, ponižování a křivdu odpovídá laskavým úsměvem a pokorou; nepoznal ženu a fyzickému styku s ní se vyhýbá. Můžeme uvěřit v existenci takového člověka? Nevěří v ni ani spisovatel a zatíží ho duševní chorobou. Dokonale krásný idiot – paradox, který je výrazem rozpornosti Dostojevského myslitele a Dostojevského básníka…Dostojevský dochází k ohromujícímu poznání: jeho hrdina měl být prototypem dobra, ale stal se příčinou neštěstí druhých. Ideál se zbortil, neboť už od začátku stál na hliněných nohou. Dostojevskij ztroskotal, neboť – slovy Ejzenštejnovými – společenská filantropie nespočívá v lítosti, nýbrž v přetváření. Proč tedy s IDIOTEM na jeviště? Dostojevského ztroskotání je velkolepé a krásné. Podobá se o pokusu o sestrojení perpetua mobile, při němž byl objeven zákon o zachování energie. Výchozí hypotéza potvrzena nebyla, ale byl nalezen důkaz k jejímu vyvrácení. Umělecká pravda vítězí nad subjektivní názorovou doktrínou. Brněnská inscenace zkoumá rozhodující okamžiky, které vedly k tomuto výsledku: prostředkem tohoto zkoumání je „tušené psychodrama“…
DÍLO FERENCE MOLNÁRA (1878-1952), maďarského novináře, spisovatele a dramatika, je typické dítě složitých národnostních a politických poměrů Rakousko-Uherska. BALADA OD KOLOTOČE vypravuje o nešťastné lásce služtičky k perifernímu krasavci Zavockému, zvanému Liliom (tak se také původně hra jmenuje). Pod banální sentimentalitou příběhu se rozvíjí barvitý obraz tehdejší budapešťské periferie: kouzelný svět ohrad, hospůdek ve dvoře a pod platany, svět stísněných bytů a dřevěných bud, kde se tísnily dělnické rodiny. Společné rysy rakousko-uherských velkoměst dovolily přenést hru i postavy do Prahy. Hudba a písnička dotváří atmosféru prostředí, ale také apeluje a účinně promlouvá o lásce a bídě lidí z periferie…Inscenace Miroslava Vildmana přistupuje ke hře se značným nadhledem a její jednotlivé motivy uvádí do nových souvislostí. V novém uměleckém celku inspirovaném lidovými morytáty, jejich naivitou i hlubokým citovým obsahem, zazní Molnárova hra jako velké a přitažlivé podobenství o člověku. Všemi svými prostředky tlumočí krásný pocit, za který dobré umění bojuje už věky: závratně sladké je – žít.
DRAMATIK PETER BARNES je objev anglické divadelní kritiky let 1969-1970. Do té doby byl znám jako filmový kritik, scénárista a povídkář. Byl tak úspěšný, že se na dva roky finančně zabezpečil a mohl se pustit do práce na divadelní hře Čtrnáctý hrabě Gurney (původní název Vládnoucí třída). Dílo je označeno jako barokní komedie o dvou dílech…Hra vypravuje příběh dědice po zemřelém hraběti. Z otce udělala podivína úcta k tradicím, puritánství a aristokratická noblesnost. Syn – čtrnáctý hrabě Gurney – je rozpolcená osobnost; v první části hry hlásá ke zděšení „normálního“ ziskuchtivého příbuzenstva lásku a zase jen lásku a ztotožňuje se s Kristem a Bohem. V druhé části hry je domněle vyléčen – a jeho „zdravý“ egocentrismus ho žene do role vládce, tentokrát však ne Krista, ale Diktátora, zbabělého vraha a zrádce. V závěru hry se zcela zákonitě objevuje obraz fašismu. Peter Barnes nepovažuje svou hru za pouhý výpad proti britské aristokracii a třídním výsadám, nýbrž za jakýsi širší pohled na společnost jako celek. Na společnost, která uctívá vnější okázalost a pro kterou „jemnocit, láska a něžnost jsou abnormální odchylky“.

Poslední vlak z Frývaldova

První díl volné trilogie líčící složité dospívání mladé dívky v období protektorátu. V hlavní roli: Stanislav Zindulka. Tři hry, které napsala pro brněnské studio v letech 1978 až 1980 Věra Sládková na motivy svých knížek, (Poslední vlak z Frývaldova, Bílé punčochy, Nedostateční dlouholebci), natočila zkušená režisérka Olga Zezulová a do postavy tatínka obsadila Stanislava Zindulku. Příběh československého pohraničí, brněnského prožívání okupace i konce války je tu vyprávěn pohledem malé holčičky, která vnímá okolní děje jako jakési přízračné divadlo a nechápe okolnosti, které naopak dobře chápe posluchač.Rozhlasová trilogie se později stala předlohou k televiznímu seriálu režiséra Karla Kachyni Vlak dětství a naděje a Stanislav Zindulka později vzpomínal, že se na konkurz na postavu tatínka, kterému jeho žena (v seriálu ztvárněná Helenou Růžičkovou, v rozhlasovém zpracování Libuší Billovou) říká "srágorka", vypravil, aniž byl pozván, protože ho prostě hrát musel. A režiséra, který s ním původně nepočítal, přesvědčil.

Aplikace Youradio Talk

Leopold Franc

Inscenace, které zaujaly (III)

Významné inscenace Mahenovy činohry v Brně

Dvakrát Sherlock Holmes

Poslední vlak z Frývaldova