Poslechněte si podcast
12. 3. 2021
3 min
O epizodě podcastu
NATO. Systém společné obrany Spojených států, Kanady a řady evropských zemí, který vznikl po 2. světové válce. Od 12. března 1999 se k nim počítá i Česká republika. Spolu s Maďarskem a Polskem byli prvními postkomunistickými státy, které vstoupily do Severoatlantické aliance.
Česko začalo projevovat zájem o členství v NATO hned po Sametové revoluci. Tehdy bylo ale ještě nějakou dobu formálně členem Varšavské smlouvy a mělo na svém území statisíce sovětských vojáků. Hlavním úkolem pro Československo bylo varšavské společenství opustit a vojáky odsunout. K rozpuštění vojenské části Varšavské smlouvy přitom došlo až v únoru 1991. Nedlouho poté navštívil Václav Havel jako první hlava postkomunistického státu sídlo Severoatlantické aliance v Bruselu, kde naznačil i zájem o budoucí členství.
Členství v Severoatlantické alianci bylo výrazným tématem tehdejší politické i veřejné scény. Usilovali o něj zejména občanští demokraté, kteří v roce 1992 vyhráli volby. Podporu mělo i od sociální demokracie.
V roce 1994 jsme se stali součástí aliančního programu Partnerství pro mír. Za Česko v něm podepsal účast tehdejší premiér Václav Klaus. Šlo přitom o důležitý předpoklad pro budoucí vstup do samotné Severoatlantické aliance. A o dva roky později se už na stůl NATO dostaly dokumenty nezbytné k dosáhnutí členství. Roku 1997 Česká republika úspěšně prošla prvním kolem vyhodnocování své připravenosti na vstup do NATO a na madridském summitu dostala pozvánku ke členství.
Oficiálně ke vstupu dochází 12. března 1999. V tento den ministr zahraničí Jan Kavan ve vládě Miloše Zemana předal v americkém městě Independence ve státě Missouri ratifikační listiny. Přebrala je americká šéfka diplomacie Madeleine Albrightová.
Zastavme se ještě u Severoatlantické aliance jako takové. Důvodem jejího vzniku byly zejména obavy z expanzionistické politiky Sovětského svazu po druhé světové válce. Začalo se také ukazovat, že Charta OSN a mezinárodní úmluvy domluvené po válce nezaručují státní svrchovanost, a především nezávislost demokratických států.
Belgie, Francie, Lucembursko, Nizozemsko a Velká Británie tak v březnu roku 1948 podepisují takzvané Bruselské smlouvy, která vytvořila systému společné obrany. Během následujícího roku k jednacímu stolu země přizvaly i Spojené státy, Kanadu, Dánsko, Island, Itálii, Norsko a Portugalsko. Jednání vyvrcholila podpisem Washingtonské smlouvy 4. dubna 1949, která přivedla na svět společný bezpečnostní systém a samotný vznik Severoatlantické aliance.