11. února: Den, kdy byla přijata pražská asanace

Na přelomu 19. a 20. století se radikálně mění centrum města Prahy. Přichází o stovky vzácných domů a velkou část Židovského města, včetně tří synagog. Lidé musí opustit své domovy. Důvodem jsou takzvané Asanační zákony, které říšská rada přijímá 11. února 1893. Demolice si klade za cíl ozdravit životní prostředí a posunout Prahu směrem k moderní metropoli.

Starobylé židovské ghetto se rozkládalo na 93 tisících metrech čtverečních. Tou dobou v něm obývalo jeden hektar zastavěné plochy v průměru 1822 lidí. Josefov byl přelidněný. Tato oblast se charakterizovala chudobou, vysokou kriminalitou a hlavně hygienickou zanedbaností. Chyběla zde totiž kanalizace. Velkou hrozbu byly morové epidemie, které mohly vypuknout takřka kdykoli. Proto musela přijít změna.

Asanace se začala rýsovat už v roce 1882. Začátkem dubna roku 1893 pak byly podepsány přípravné zákony. Týkaly se vymezení hranice asanačních obvodů a vyvlastňovacího práva pro město po dobu deseti let nebo úlevy od placení nájemní daně u nově vybudovaných staveb po dobu dvaceti let.

V asanačních obvodech s rozlohou přes 380 tisíc m2 bylo 608 domů. Se samotnými demolicemi město začalo až v roce 1895, masivní bourání přišlo ještě o rok později.

Demolice měla původně trvat deset let. Asanace se ale protáhla o čtyřicet let. Pauzy přišly jen během první a druhé světové války. Ve 20. a 30. letech pak cílila pouze na východní část staroměstského asanačního obvodu. Bouralo se až do 7. dubna 1943. Z Prahy celkově zmizelo 469 domů. Současně ale vznikala nová zástavba a z chudinské čtvrti postupně vyrostla kompaktní městská část, které nyní vévodí moderní Pařížská třída

Asanace s sebou však přinesla vlnu nevole. V ruinách totiž našla svůj konec řada historicky významných budov. Příkladem je Nová synagoga postavená na konci 16. století, která stála v současné Široké ulici. Demolici se nevyhnula ani Velkodvorské synagoze na dnešní Pařížské ulici. Zkázu postihla ještě Cikánova synagoga z roku 1613.

První negativní ohlas veřejnosti přišel po zboření Domu Jiřího Melantricha z Aventina. Ten stál v Melantrichově ulici. Domu dominovala renesanční fasáda a malebná lodžie v nádvoří. S demolicí význačných domů rezonoval takzvaný Velikonoční manifest, který sepsal Vilém Mrštík. Nové stavby v něm nazval tupými činžáky odporného. Podepsali jej spisovatelé Alois Jirásek, Otokar Březina, F. X. Šalda nebo malíř Josef Myslbek. Mezi signatáři bylo i politici a další důležité osobnosti. Je třeba podotknout, že protestovali zejména proti asanaci, která se týkala Starého města a části Malé Strany. Potřebu asanace Josefova respektovali. Odborníci nicméně tvrdí, že kdyby se ale zachovala alespoň část Josefova, byla by to dnes světová senzace.