„Člověk musí dělat to, co jej baví, peníze jsou až sekundární věcí,“ říká P. Kalaš

Jaké to bylo odejít v roce 1968 do Švýcarska, když jste vlastně nevěděl, do čeho jdete? Ten odchod z České republiky byl spontánní. Já jsem začal v Rakousku. Do teď jsem vděčný Rakousku, že poskytlo těm tisícům emigrantů z České republiky prostředí a určitou jistotu spojenou s podporou. To bylo psychologicky pro ten začátek odejít bez přípravy a do neznámé země strašně důležité. Jaké bylo pro člověka z východu prosazovat se v tom kapitalistickém světě, kde soutěž je alfa omega všeho? Na začátku mé migrace bylo prioritou se uplatnit, zakotvit, vytvořit si zkrátka určitou jistotu a to znamená vynaložit daleko větší úsilí do práce, zaměstnání. Já to i dětem říkám, že je zapotřebí vždy udělat ještě krok navíc. Tento krok navíc se akumuluje a to znamená, že já jsem se tam zřejmě uplatnil větší pracovitostí, větší nápaditostí. Musím říct, že i díky výbornému vzdělání, které jsem měl díky studiu na elektrotechnické fakultě, která se ale před tím jmenovala Škola ekonomického inženýrství. Já jsem studoval energetiku, což byl směr, který vychovával energetické manažery. Tehdejší ekonomické vzdělání mě otevřelo dveře do světa. Poté jste pracoval ve Světové bance. Tam už jste se začal zabývat více životním prostředím a tím, co děláte dnes. Můj konkrétní vztah k životnímu prostředí začal mezi Švýcarskem a Československem. Seděl jsem v kanceláři, kde soused vedle připravoval švýcarsko-československou spolupráci o životním prostředí. To bylo v rámci návštěvy Švýcarska prezidentem Václavem Havlem v roce 1990. Švýcarská vláda na žádost prezidenta Havla slíbila i spolupráci v životním prostředí. Já jsem k velkému osobnímu uspokojení v červnu v roce 1990 už s připraveným programem přistál v Ruzyni. V pomyslném kufříku jsem měl na projekty připravenou jednu miliardu korun. To byl jeden z prvních návratů do České republiky. Pak jsem se sem navrátil s dětmi, abych jim ukázal, odkud pocházejí. Pak jsem se už v podstatě začal vracet pravidelně. Do Světové banky jsem se dostal iniciativou Švýcarů. Co jste se naučil ve Washingtonu? Prvně to byla organizace Světové banky. To je organizace, která vás pohltí. Pohltí vás zaměřením, příležitostí, odpovědností a vlivem. Když jsem jezdil do Evropy a mobilizovali jsme prostředky pro projekty životního prostředí od Aše až po Kazachstán, tak to byl ten výběr nejlepších mozků Světové banky. Každý oběd ve Světové bance byl s někým a o něčem. To znamená, že ten strávený čas tam byl naprosto fascinující. Musím říct, že pracovat tam dvanáct až čtrnáct hodin denně, nebyla žádná zátěž, protože to byla pozitivní energie. Učil jsem se tam nové věci. Svět byl otevřený a Světová banka mi dala příležitost k dalšímu vzdělání prostřednictvím řady kurzů, které mi pomohly i v budoucnosti. Pracoval jsem tedy i na sobě, což se mi poté vrátilo v těch dalších funkcích. Co byste doporučil mladým českým lidem, kteří se chtějí prosadit ve světě? Pro mě bylo klíčové si ověřit, že mám schopnosti, se v tomto světě uplatnit. To je deviza, kterou bych doporučil všem mladým lidem. To znamená mít vybavení jazykové, vybavení určité odborné a pak odvahu jít do světa. Člověk si musí najít zaměstnání, do kterého jej nestáhnou peníze, ale táhne je k tomu zájem. Ten zájem může vytvářet hodnoty nebo měnit svět. Peníze jsou sekundární věcí, která se s tím zájmem v podstatě vytváří sama. Vy totiž děláte svou práci dobře a ta práce je poté dobře uznaná. Je dobré vytvořit si zkušenosti i u mezinárodních společností a pak se vrátit zpátky. Myslím si, že ten posun u mladých lidí, kteří přicestovali zpátky ze světa, se už u nás projevuje.       Článek obsahuje pouze část rozhovoru s Petrem Kalašem. Celý rozhovor si můžete poslechnout v playeru výše. Pravidelné rozhovory s hosty rozvojového kouče, mentora a také bývalého prezidenta společnosti Microsoft pro Evropu Jana Mühlfeita na téma osobního rozvoje uvádíme v pořadu Myšlení první ligy na rádiu ZET každé pondělí po 10:45.    Zdroj: Zet