Jan Otčenášek

Jan Werich

Jiří Voskovec

Honoré de Balzac

Jiří Dědeček

Jan Burian

Miloš Kopecký

Jan Borna

Václav Koubek

Jiřina Petrovická

Rudolf Pellar

Luděk Munzar

Jaroslav Ježek

Jaroslav Dušek

Dana Medřická

Publius Ovidius Naso

Václav Helšus

Karel Kerlický

Lenka Machoninová

Ondřej Pavelka

Luděk Richter

Eva Salzmannová

Jiří Schmiedt

Ladislav Kazda

Drahomíra Fialková

Alena Vránová

Jaroslava Pokorná

Miloš Hlavica

Miloš Nedbal

Eduard Dubský

Jana Andresíková

Jiří Just

Vladimír Just

Luboš Unzeitig

Josef Šimek

Jana Drbohlavová

Viktor Preiss

Zdeněk Dušek

Růžena Merunková

Ladislav Boháč

Marie Vášová

Martin Růžek

Oldřich Janovský

Radka Fidlerová

Pavla Maršálková

Tatiana Dyková

Nelly Gaierová

Cizí jazyky

Film, divadlo, rádio a TV

Humor, komedie a satira

Klasika

Poezie

Společenská próza

Umění a zábava

Český rozhlas je největším výrobcem audiozáznamů v České republice. Jeho záměrem je postupně zpřístupnit rozhlasový archiv (mluvené slovo, hudbu a další pořady), tak i fyzické nosiče na jednom místě online. Nabízené záznamy pořadů jsou dodávány ve vysoké kvalitě upravené zvukovými mistry.

Radioservis a.s.

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon a.s.

Ozvěny malých scén 2

Otčenášek: Když v ráji pršelo

Stále aktuální slavný román o vývoji milostného vztahu dvou mladých lidí v nádherné a divoké šumavské přírodě 
 
Jan Otčenášek patří k úspěšným autorům české literatury druhé poloviny 20. století, napsal řadu knih a scénářů, podle kterých vzniklo několik mimořádných filmů a významných televizních seriálů. Když v ráji pršelo je příběhem dvou mladých intelektuálů Petra a Ludmily, kteří opustí Prahu a své kulturní zázemí a odstěhují se do zapadlého šumavského pohraničí. Zde se pokoušejí zrestaurovat rozpadlý opuštěný hotel, patřící před válkou sudetským Němcům. Uprostřed drsné nádherné přírody, vydáni na milost a nemilost nepohodě a krajnímu nepohodlí, objevují své nečekané vlastnosti a schopnosti a sebe navzájem. Kniha je psána ve formě deníku jako popis zážitků Ludmily, zvané svým mužem Lu. Autorova schopnost vcítění se do pocitů mladé ženy je obdivuhodná, a proto kniha patří k oblíbeným dílům české poválečné literatury. Tatiana Dyková ve své interpretaci tohoto proslulého románu nesmírně citlivě a účinně zdůraznila něhu, humor a láskyplnou sílu milostné dvojice. 
 
Celkový čas 6 hod. 59 min.

Osvobozené divadlo 1929-1938

Doplněno odbornými komentáři Vladimíra Justa a Petra Prajzlera 
 
Jiří Voskovec, Jan Werich, Ježkův orchestr a vše, co stvořilo zázrak zvaný Osvobozené divadlo 
 
Když v roce 2007 vyšel komplet 7 CD z nahrávek Osvobozeného divadla, šlo tehdy o velkou událost. Mezi raritami se objevila řada neznámých záznamů, nehledě na to, že v celku bylo shromážděno vše, co se před oněmi 13 lety z Osvobozeného divadla zachovalo. Písničky z her, filmů, rekonstruované záznamy ze standardních desek byly digitalizované, vše doplněno diskografickými údaji a komentáři odborníků. Nyní tento komplet vychází celý, ale doplněný ještě o 25 neznámých výstupů, písní a skečů, různých duplicitních nahrávek a rarit, které objevili od vydání na klasických CD sběratelé a znalci Petr Prajzler, Gabriel Gössel a další. Na kompletu je dokonce 22 orchestrálních skladeb či písní nikdy nevydaných. Vše je navíc obohaceno o datový soubor, obsahující diskografii nahrávek Osvobozeného divadla z let 1929-1938, s podrobným rozpisem nahrávacích frekvencí a obsazení orchestru. 
 
Komplet neobsahuje nahrávku Píseň národů, kde dědicové nepovolili autorizovat užité melodie s texty V&W.

Otec Goriot

Román Otec Goriot je jedním z dílů rozsáhlé Lidské komedie Honoré de Balzaca. V jeho ději můžeme sledovat dva hlavní příběhy; postupný společenský vzestup studenta práv Evžena de Rastignaca (Viktor Preiss) a úpadek kdysi významného obchodníka s nudlemi, otce Goriota (Martin Růžek). Otec Goriot se celým svým životem upnul na štěstí svých dvou dcer - Anastazie (Alena Vránová) a Delfíny (Růžena Merunková); jim obětuje celé své jmění, v jejich zájmu prodá i poslední svůj majetek, není nic, co by pro ně neudělal. Přesto si nezíská jejich oddanost a lásku. Student Rastignac naopak postupně šplhá na vyšší a vyšší společenské příčky, většinou za pomoci krásných a společensky vysoce postavených dam. Oba bydlí v penzionátu vdovy Vauquerové (Marie Vášová), veselém hnízdě různých postaviček, které buď nemají přebytek peněz nebo nechtějí být příliš na očích okolního světa bohaté a pokrytecké Paříže. Mezi nimi hraje prim zvláštní patron jménem Vautrin (Miloš Nedbal). Balzakův příběh je dodnes jímavým obrazem světa, v němž odumírá lidskost a vítězí falešná morálka. V závěru hry student Rastignac vyhlašuje Paříži osobní válku - naději však v tuto osobní vzpouru nevkládá snad ani on...

Ozvěny malých scén 1

Komentář k původním LP 1218 0478: 
Když jsem byl vyzván, abych po dokončení mladofrontovní populárně vědecké publikace Proměny malých scén (Máj 1983) vypracoval pro Supraphon jakési její zvukové pokračování či zvukový "pandán", považoval jsem to zprvu za jedinečnou příležitost, jak prezentovat před širší veřejností neopakovatelný a většinou jen divadelním zasvěcencům důvěrně známý svět dnešních malých divadel a divadélek. Těšil jsem se však pouze do chvíle, než jsem si uvědomil základní ošidnost celého projektu: tkví-li v něčem specifické kouzlo malých netradičních scén, pak je toprávě v oné neopakovatelné jiskře, elektrizující večer co večer jeviště a hlediště, jiskře, dokonale nepřenosné kamkoliv jinam mimo intimní prostor malého divadla a v útlumu nahrávacího studia neodvratně hasnoucí. Nehledě k tomu, že nejvlastnější účin zmíněných scén určitě nespočívá v precizně zvládnutém mluveném či zpívaném slově, nýbrž v celkové atmosféře, v kouzlu právě vznikající improvizace a samozřejmě i ve složce vizuální (netradiční výtvarné pojednání intimního prostoru) a mimické: příklad Bolka Polívky z Divadla na provázku nechť mluví za všechny další. Ale pak jsem si řekl,že bude-li gramofonový snímek rezignovat na celkový vyčerpávající obraz a bude se místo toho věnovat především těm skupinám a jednotlivcům, jež sázejí v prvé řadě na slovo - ať již mluvené čizpívané - a v neposlední řadě i na humor (který patří a vždycky patřil svým neučesaným, neuctivým kritickým ostřím k nejcennějším devizám těchto scén), pak půjde pro současné malé formy opravdu o velkou šanci, již by byl hřích nevyužít. Sympaticky zněl mým uším i rezolutní požadavek vydavatelů, aby přednost dostali především ti tvůrci, kteří dosud nemají žádnou desku a kteří nejsou - a v dohledné době ani nebudou - zrovna denními hosty masových médií. Tolik na vysvětlenou, proč se na desce nesetkáte například se zvučnými jmény protagonistů Semaforu, ale ani Ypsilonky, Divadla Járy Cimrmana, s Miroslavem Horníčkem apod. Výběr byl zaměřen na tvůrce relativně mladé a "nezavedené" - a už vůbec nebyl brán zřetel na jejich případný amatérský či profesionální statut. Právě v oblasti malých scén je totiž hranice mezi profesionalismem a amatérismem pojmem velmi mlhavým. Neboť řada mladých amatérských skupin zájmové umělecké činnosti podává v tomto oboru špičkové výkony, převyšující běžný profesionální standard (namátkou: brněnská X-ka či Divadelní studio J. Skřivána, M-dílna, Dětské, resp. Mladé studio Divadla na provázku, pražská Vizita, Sklep, Teatrzyk apod.). Výrazná účast a nebývalá iniciativa amatérů v této oblasti svědčí o trvale vzestupném celospolečenském zájmu i potřebě právě tohoto druhu tvořivosti mladých lidí. 
A nyní stručně k jednotlivým ukázkám: Jan Burian (syn národního umělce E. F. Buriana) a Jiří Dědeček vystupují spolu již přes deset let. Za tu dobu vyprodukovali kolem patnácti původních autorských pořadů, těžících z neuvěřitelněširokého zázemí tří set (!) dokončených písní. Jejich texty se svou gellnerovskou zpěvností i otevřeností staly nepochybně trvalou součástí živé poezie posledního desetiletí a po publicitě již létavolají: často jest nám slýchati i čísti textů o poznání méně poetičtějších, méně vtipnějších i současnějších, než jsou texty B+D. - Vitiza je naopak souborem mladým až nejmladším (vznikla jako typický vysokoškolský soubor roku 1981). Ústřední autorsko-interpretační dvojice Borna+Dušek spojuje prvky text-appealového, vyprávěného, "epického" divadla s prvky aktuální společenské satiry, jejíž intelektuální kalibr můžeme srovnávat s kalibrem někdejší tvorby V+W. Stálý host Vizity, harmonikář Václav Koubek představuje typ samorostlého moderního barda, navazujícího na přebohaté tradice neoficiálních pražských lidových písničkářů. - K ukázkám Bratří Justů z pražského Rubínu (zde od roku 1975) se jako bratrská polovina nemohu dost dobře objektivně vyjadřovat. Předávám tedy slovo časopisu Tvorba z 26. 5. 1982: "Bří Justové očišťují nikoli posměškem, grimasou, ale satirou, nadsázkou, vědomě deformovaným obrazem, který však přitom neustále myslí na člověka... Zejména v jednom ze závěrečnýchmonologů Referát (Přednáška) a Kritika na tento referát, demaskují v možné podobě potenciálního parazita, schopného všeho, jen ne myslet". - Sdružení přátel mírného humoru Š.O.U. je jednou zmnoha brněnských malých scén netradičního zaměření. Trojice Šimek-Opluštil-Unzeitig svým originálním hudebním i textovým profilem dokazuje, že pojem "brněnský kabaret" může znamenat i cosi zcela opačného, než jsou Stréček Křópal apod. Pozoruhodné spojení moravského folklorismu s rockovým světem má hodnotu až básnické koláže, satiricky odhalující nové pohledy na skutečnosti a mýty moderní doby. Ozvěny malých scén (1) zachycují tedy dvojice či trojice povýtce kabaretního, popř. písničkářského typu. V dohledné době však bude realizována i jejich druhá část (Ozvěny malých scén (2) ), ježbude natočena již bez přímé účasti publika a zachytí spíše studiové, divadelně stylizovanější podoby soudobých malých scén (konkrétně: Divadlo na provázku, Divadlo na okraji aj.). I tady bude všakhumor základní barvou spektra, která si klade za cíl přiblížit netradiční divadla pokud možno netradiční zvukovou formou. 
Vladimír Just 
Poznámka Supraphonu: 
Zvuk původního digitálního titulu vydaného v dubnu 2013 pod katalogovým číslem VT 9628-2 byl po reklamaci nahrazen zvukem novým., z jiného studia. 
Jelikož toto studio roztrackovalo nahrávky jiným způsobem, musel být původní titul nahrazen tímto náhradním titulem.

Ovidius: Milostná poezie

Komentář k původnímu albu DV 15297 Supraphonu z roku 1967: 
V kolikatisícovém nákladu by musely vyjít Ovidiovy milostné sbírky, aby se uspokojila touha čtenářů mít vlastní výtisk líbezného Ovidia! Ovidius je básník, který nestárne, poněvadž nestárne ani láska, kterou opěvuje. Proto takový zájem o jeho dílo. 
Nesmrtelnost a slávu po všechny budoucí věky si předpověděl Ovidius sám v závěrečných verších svého monumentálního díla Proměny. Ba dokonce se mýlil v stanovení hranic své proslulosti: jeho dílo oslňuje svou krásou nejen básníkovu rodnou Evropu, jejíž veliká část byla kdysi pod římskou mocí - ale i všechny ostatní světadíly a jeho nevšednímu umění se podivují vědci, právě v díle Ovidiově. Po dvou tisíciletích je jeho dílo tak živé, jako by je psal pro současné čtenáře. 
Ovidiovo umění zrálo v Římě, který byl tehdy středem celé kulturní Evropy a pokladnicí všeho, co vytvořily ruce Mistrů. Proto se nedivíme, že se Ovidius po svých studijních cestách vrátil trvale do Říma, kde žil až do svých jednapadesáti let, než musel nastoupit smutnou cestu do vyhnanství. Musel se rozloučit s kultivovanou společností, která ho svým uměleckým ruchem zcela uchvátila. A Ovidius nebyl jen jejím němým pozorovatelem a posluchačem. Jeho výjimečné nadání ho učinilo brzy miláčkem této společnosti, takže již po prvních básnických výtvorech stoupal nezadržitelně po žebříčku slávy. Tu mu získaly již první verše z jinošských let, zařazené později do sbírky Amores - Lásky, přednášené po celém Římě.¨ 
Inspirovala ho dívka, již sám nazývá Korinna. 
Ovidiova básnického génia lze po nejedné stránce srovnávat s nadáním našeho V. Nezvala. Charakteristické znaky Ovidiova umění se jevily již v jeho prvotinách: neuvěřitelná svěžest a lehkost, s níž tvořil, dokonalá uhlazenost veršů, virtuozita slova, vypravěčské umění, čistý lyrický projev obohacený smyslem pro realistickou drobnomalbu, hravá rozmarnost i strhující patos, křehká něžnost schopná vyjádřit veškerou barvitost a malebnost. K těmto složkám pak později přistoupilo i jedinečné dušezpytné umění, s nímž zachycoval vzrušené vlnění citů, jeho výbuchy i doznívání, dále formální dokonalost, živá, bohatá fantazie, bystrý postřeh, jiskřivá duchaplnost a vynalézavost, jež svědčí o duchu vpravdě tvůrčím. 
V druhé sbírce z mladých let, nazvané Héroides, Listy héróin, se Ovidius pokusil zachytit nitro milující ženy, toužíci i pobouřené zradou milence. Na této sbírce si velmi zakládal, přesvědčen, že v ní vytvořil mimořádné a originální dílo. Předchůdce fingovaných básnických listů měl snad jen v Propertiovi, u něhož v proslulé "královně elegií" utěšuje předčasně zemřelá Kornélia z hrobu svého žijícího manžela. V Héroidách zpracoval Ovidius náměty z bájné minulosti, a ty mu umožňovaly rozehrát bez hranic obdivuhodnou fantazii. S nevšedním uměním se vžívá do nitra těch dávných žen, osvětluje jejich vnitřní zápasy a motivy jejich jednání. První z Římanů zachytil i krásné přírodní scenérie, dokreslující nebo vysvětlující náladu líčených postav. 
Snad jen přílišný vliv rétoriky nám trochu vadí na této okouzlující sbírce Listů milostných, mnohem více než to, že Ovidius líčí tyto dávné ženy, píšíci v bolesti nebo v opuštěnosti fiktivní dopisy svým manželům a milencům, jako by žily v současné římské společnosti. Ale i přes tento rétorický prvek je v nich mnoho krásného a všelidsky jímavého, takže si uzavřené románky jednotlivých hrdinek přečteme nebo poslechneme s požitkem. 
Celá sbírka obsahuje jednadvacet listů. Posledních šest dopisů se týká mileneckých dvojic, z nichž nejznámější je záletný Paris a krásná Helena. 
Nejpověstnějším Ovidiovým dílem je Umění milovati. Hned na jeho začátku Ovidius říká, že opěvá "neškodnou lásku", ale i z této četby již napřed vylučuje "vážné a počestné římské paní", aby neutrpěly úhony. Umění milovati má tři knihy: v první radí básník mladým mužům, kde si mají hledat dívku a jak si získají její lásku, v druhé, jak si mohou její náklonnost udržet. V třetí knize dává podobné rady dívkám. I když jde o dílko "naučné", je míněno jako zábavná četba jiskřící duchaplným humorem a skvělými postřehy ze života tehdejší římské společnosti. 
Posledním dílkem Ovidiova prvního tvůrčího období byla Remedia amoris - Jak léčiti lásku, rozumí se lásku nešťastnou, bolestnou, bezvýhlednou. Toto dílko stojí umělecky níže než Umění milovat, kde triumfovala básníkova neselhávající duchaplnost. Některé pozdější generace se nedívaly na obě tyto Ovidiovy teorie lásky příliš laskavě, byli i mravokárci, kteří je zatracovali. Ale kdo zhodnotí celé dílo Ovidiovo a přihlédne ke všem okolnostem, ten se na miláčka lehkonohých Múz hněvat nebude. Opět bychom se v této souvislosti museli zmínit o mladistvých sbírkách Nezvalových - ani u Ovidia, ani u Nezvala je nemůžeme odloučit od uzavřeného celku, nechceme-li se ochudit o nejeden sváteční požitek. I Ovidius se později rozloučil s touto hravou poezií a naznačil, že ho čeká vážnější úkol. Tím úkolem, jejž na sebe vzal, bylo básnické skloubení nepřehledné řady řeckých bájí - a své předsevzetí splnil obdivuhodně. 
Rozmarnou poezii mládí vystřídala teskná poezie z let vyhnanství. I v ní najdeme místa uchvacující, neboť z nich promlouvá život, trpký osud vyhnance. Zvláště listy, které nešťastný a bezmála zoufalý básník posílal z vyhnanství své manželce, dojímají svou upřímností. 
V roce 1957 oslavil celý kulturní svět dvoutisící výročí básnikova narození. Ovidius však nepatří ke klasikům, které si připomínáme jen o jubileích. Patří ke klasikům, které opravdu milujeme a s radostí čteme. 
Rudolf Mertlík

Pro přehrání dalších podcastů se prosím registrujte.