Karel Havlíček Borovský

Jan Werich

Jiří Voskovec

Film, divadlo, rádio a TV

Humor, komedie a satira

Umění a zábava

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon

Voskovec a Werich: Osvobozené divadlo IV.

Princezna z Nemanic

V březnu roku 1989 nahrál Supraphon ve studiu Lucerna pohádku Marie Křepelkové Princezna z Nemanic aneb Trampoty s truhlou (vydal Bonton v roce 1996 na audio kazetě 71 0400-4)
Pohádka o tak trochu rozmazlené princezně Ryně, lehce popleteném králi, jehož jméno - Marian III. Laskavý - napovídá, proč jej tak lehce o vše okradli jeho dva vykutálení rádci, 
o Borkovi, pozapomenutém kamarádovi z dětství, který připomněl princezně, co je v životě důležité a také o šaškovi, který doslova potvrdil starou pravdu, že každý král by měl mít svého šaška 
(aby mu vždy a za všech okolností říkal pravdu...).
Pohádka o staré pravdě, která říká, že "šťastní jsou bohatí, ne bohatí jsou šťastní"

Obrazy z dějin národa českého

Obrazy z dějin národa českého - věrná vyprávění o životě, skutcích válečných i duchu vzdělanosti.
V nahrávce z roku 1970 ze studia Lucerna uslyšíte Františka Smolíka (Říše Sámova), Vlastu Fabiánovou a Karla Högera (Říše Velkomoravská), v části nazvané Šlépěje krále Přemysla účinkují Vlasta Fabiánová s Radovanem Lukavským a o vzniku Českého státu vypravuje Václav Voska.

Ludvíka Vaculíka radosti radosti

Komentář Ludvíka Vaculíka k původní audio kazetě 11 1863-4 "Ludvíka Vaculíka radosti radosti" vydané Supraphonem v roce 1993. Titul, ve kterém spisovatel Ludvík Vaculík čte své fejetony a zpívá valašské písničky, vychází nyní poprvé digitálně:
Tímto názvem ustupuju vkusu laskavého vydavatele, jenž myslí, že takto kýčovitý je vkus laskavého posluchače. Tomu tedy pravím, že z radosti jsem si zpíval málokdy a že užitečněji se zpívá ze smutku. Však také ta pěsnička o radosti, pochybně valašská, je smutná a valašský úškleb jsem do ní poslední slokou přidal já. Ze stesku zpívala maminka, když nás kolébala. O tom píšu ve slově „Ladění“. Její písně, musím říct, moc folklorní nebyly: „Za horou, za lesem v hustém háji jest tam hrob obklopen květinami“ byl „hit“ jejího mládí. Původní písně u nás tehdy už mizely a uchylovaly se do sbírek, kde jsem je potom potkával. Teprve v cizině, ve 40 kilometrů vzdáleném zlém Zlíně, jsem ve stesku po domově nacházel ve zpěvnících jeho řeč, nálady i milé předměty bývalého života. Potom v Praze, a hlavně na vojně!
A vůbec upozorňuju, že tyto pěsničky a všecky, které si zpívám, nejsou možná folklor. Já vlastně ani, co je to folklor, nevím! Pro mne jsou to praktické, po ruce jsoucí pomůcky k ovládnutí, vyjádření a využití životních situací. Když například se mi stalo něco špatného a nenapravitelného, měl jsem na to písničku o vodě, která „všecky mosty žebrala, ten poslední nechala“, a ten most byla ta písnička. Nedělám si také výčitky z toho, když k té písničce přidám pár svých slok. Dobrý folklorista to samozřejmě musí odmítnout, ale ještě lepší folklorista uzná, že je to správné, vždyť tak ty pěsničky vznikaly. Takovým ještě lepším folkloristou v mém případě byl Jan Rokyta. On a jeho muzika mi umožnili, abych také já něco měl z té „sametové“ revoluce. Protože svobody slova, té já měl, kolik jsem si dovolil! Ale zazpívat si s valašskou muzikou – to jsem prv nemohl, oni by ji zavřeli a mne nechali.

Portrét básníka Jaroslava Seiferta

Z překrásného komentáře Marie Kučerové k původnímu albu 1 18 0753 "Portrét básníka Jaroslava Seiferta" (básně vybral František Hrubín) vydanému v roce 1969 v Supraphonu a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
PORTRÉT BÁSNÍKA JAROSLAVA SEIFERTA, tak nazval František Hrubín svůj "průřez" tvorbou národního umělce JAROSLAVA SEIFERTA. Představil nám tak "moudrého chudého" z Města v slzách, básníka, jenž nosí "v kabátě květinu / a v duši pláč"; "milosti! zástupů odevzdaného "proletáře", který odhodlanost své mladosti spojil s mocnou silou zástupů v klukovsky vyzývavém: "Kdybychom chtěli a plivli na slunce / zhasne." Z těchto veršů však už lze vyčíst náznaky unikání násilné síle davu a přitakání životu-poezii, poezii-hře. Tolik převleků, a za tím vším jakoby naruby obrácená "máchovská tvář" okouzlené i odkouzlené SVATEBNÍ CESTY: "Studený pláč pod trojí maskou smíchu / ó výstředníku!" Pak teskný dialog s lyrikou "slzy věcí" a času (M. M. Píša) v básnických sbírkách SLAVÍK ZPÍVÁ ŠPATNĚ, JABLKO S KLÍNA, RUCE VENUŠINY a JARO SBOHEM. Mlčenlivá zastavení u zemité PŘILBY HLÍNY, povzdech vzpoury nad mrtvým Vladislavem Vančurou ve sbírce RUKA A PLAMEN, oslnění věčným vzmachem i zmarem lásky v PÍSNI O VIKTORCE, ztěžklá pravda KONCERTU NA OSTROVĚ, ticho smrtelné lásky a milostné smrti v posledním ODLÉVÁNÍ ZVONŮ.
Básník František Hrubín by jistě dokázal uchopit několik slov a načrtnout portrét svého staršího básnického druha s definitivní konečností, kterou zřejmě dovedou vidět a podržet si jenom muži. Nemohu prostě zastoupit Františka Hrubína a nabídnout Vám Seifertův portrét náhradní, byť s případnými retušemi. Portréty lze ztrácet a zapomínat, ale nelze je milovat a zrazovat. V mém pohledu je však láska i zrada, a to, co právě píšu, bude nejspíš mé VYZNÁNÍ básníku Jaroslavu Seifertovi. Bylo to tuším zjara 1953, kdy básník nuceně mlčel, zatímco kdosi o něm psal, že "zneužil čestného titulu básníka", neboť ve chvíli, kdy "náš lid upírá své oči vpřed a jeho oči se plní radostí", si dovolil napsat opojnou a opájející PÍSEŇ O VIKTORCE. Má láska tedy byla přinejmenším nedoporučitelná, což vedlo k tomu, že jsem zcela propadla poezii. Jaroslav Seifert mi byl skutečně tím, čemu se říká první láska. Učil mě milovat poezii, vyvedl mě z "bezbřehosti" jazyka, která mě poněkud lekala u Vítězslava Nezvala, k čistým pramenům slov. Naučil mě hledat právě ten jediný pravý kamínek na samém dnu básně. Potůčky Seifertových básní se slévaly v mé důvěrně známé rybníky, v mou každoroční jistotu návratu k nám domů....A Vám, milý přátelé mladí a nejmladší odevzdávám slova Exupéryho moudré lišky k Malému princi:
Až budete poslouchat tyto verše, zavřete oči - druhý den si je poslechněte znovu, třetí den zrovna tak a uvidíte, jak budete "lásce" blízko a ještě blíž.
Poezie si Vás už "ochočí" sama.

JAROSLAV SEIFERT (*23.9.1901 – † 10.1.1986

HOW TO SAFELY INVEST IN REAL ESTATE

Are you thinking about buying real estate? Regardless of whether it‘s property for your business or your residence, you will always encounter pitfalls, both hidden and obvious. Find out what to watch for when buying real estate and get experienced advice on how to invest in real estate without risk.

Újezdní Hamlet

Z komentáře k původnímu LP 1 18 1479 vydaného Supraphonem v roce 1974:
Čechov znamená Čechův. Jeden Čechův dědeček byl Čech. Ač tyto věty zní jako citáty z čítanky pro druhou třídu základní školy nebo jako diktát z těsnopisu, jsou pravdivé. Nemají samozřejmě nejmenší zásluhu na tom, že Anton Pavlovič Čechov je u nás už pětaosmdesát let tištěn a čten a přes sedmdesát let hrán předními i méně předními divadly. Pro obě strany se všechno začalo šťastně: první Čechovova povídka, uveřejněná u nás v příloze Národních listů 9. prosince 1888, nese titul Štěstí. Ač v ní autor nesliboval lidem nic příliš příjemného ani jistého v oboru lidského štěstí, ba jeho poselství bylo takřka zdrcující - zemřeš, člověče, a nikdy se vlastně ani nedovíš, co je štěstí - ač se tedy mladý autor představil jako bořitel iluzí a kazisvět, zabydlel se v čtenářské a divadelní obci natrvalo. Nemluvě už o tom, jak se jeho tvůrčí metody chopili i v dalekém světě velcí moderní autoři.
"Tak mi připadá, jako by byl autor psal Strýčka Váňu krví vlastního srdce," napsal kritik v roce 1901 v Divadelních listech. Snad i proto je Čechov tak blízký čtenáři tehdejšímu i dnešnímu: krev vlastního srdce zůstane krví, ať se uvnitř člověka nebo kolem něho změní cokoliv. Pravda, zmýlil se o dvě století v odhadu, kdy dojde k zásadní změně ruského života. Ani s tou mýlkou není pronikavost jeho pohledu o nic menší ani nepravdivější a krev jeho srdce o nic méně krvavá. Čechov byl lékař a umělec. Snad to bylo to nejšťastnější spojení profesí právě pro zasvěcené vnikání do lidského nitra. Až na dno lidského nitra. Čechov sám spojení svých profesí charakterizoval typicky po čechovsku - medicína je prý jeho zákonná manželka, literatura jeho milenka.
Byla to milenka poněkud nepokojná a náročná. Úkolem umění totiž je - podle Čechovových slov - hájit člověka. Kdo chce být hájen, nesmí ovšem být jen povrchním čtenářem. Povrchnímu čtenáři uklouzne otázka, jak že to pan spisovatel hájí člověka, když obnažuje jeho rozervané nitro, když ukazuje jeho bídu tělesnou i duševní, jeho ubohost, směšnost, trapnost, jeho nicotnost a jeho prohry. Čechov však trpělivě odpovídá. Odpovídá přímo v díle, a to i v těch nejmenších povídkách. Tak v Aňutě musí student Stěpan Kločkov prohlédnout, v jaké špíně a ubohosti žije, naopak v Talentu tři malíři nikdy nepochopí, že se jim nedostává to nejdůležitější, aby se stali skutečnými umělci. Pochopí to však čtenář. Čechovovo umění hájí člověka právě tím, že mu ukazuje přesně na napadená místa v jeho nitru. Ukazuje mu je tak sugestivně, že se zdá takřka nemožné, aby si jich postižený nevšiml a nezačal se sám proti nim bránit. Bránit se sám proti sobě, proti všemu zlému a ubohému uvnitř i vně...
.....Čechov byl, je a zůstane zamyšleným hlasatelem pravdy, zejména pravdy umělecké. 
Sám o tom kdysi napsal:
"Umění je tím zvláštní a dobré, že v něm nelze lhát. Je možné lhát v lásce, v politice, v medicíně, je možné oklamat lidi i samého pánaboha - byly i takové případy - avšak v umění klamat nelze."
Lubomír Vaculík

Milá sedmi loupežníků

Baladicky laděná poéma o lásce a zradě. 
Hlavní hrdinkou je odvážná dívka, která touží být volná, nechce se vázat a tak se přidá ke skupině loupežníků. Chce je milovat všechny stejně, každý z nich má nárok na její lásku.
V průběhu děje se ale začíná její pohled na život a činy loupežníků měnit....

V nahrávce z roku 1976 recitují Dagmar Sedláčková, Vladimír Šmeral, Jiří Bednář, Petr Oliva a Luděk Munzar

Komentář k původnímu LP 1 18 2157 z roku 1977:
Rok 1877 byl pro českou literaturu zvlášť šťastný. V lednu se narodil básník mládí Fráňa Šrámek, v únoru Karel Toman, jeden z našich nejkrystaličtějších lyriků, a poslední den roku (v Pšovce u Mělníka) Viktor Dyk. Gymnázium absolvoval v Praze, kde byl jedním z jeho profesorů Alois Jirásek. Po studiích na právnické fakultě se od roku 1900 věnoval žurnalistice, literatuře a politice. Jako student byl činný v pokrokovém hnutí, od roku 1895 publikoval časopisecky, od roku 1906 především v Lumíru, jehož byl spoluredaktorem. Politicky nejprve pracoval ve straně radikálně pokrokové, za kterou neúspěšně kandidoval do říšské rady, po válce, v níž dva roky strávil ve vězení, ve straně národně demoktratické, za kterou byl zvolen poslancem a později senátorem. Tato činnost přinesla jemu i jeho čtenářům nejedno zklamání: Dykovo militantní vlastenectví, které mělo před válkou a za války pozitivní význam, stalo se pod praporem krajně pravicové strany zpátečnictvím, jež citelně znevažovalo básníkovu pozici v literárním životě. Neboť přes to vše zůstal Viktor Dyk především básníkem.
Na počátku své literární dráhy patřil Dyk k dekadentnímu a později anarchistickému křídlu plodné generace let devadesátých. Jeho protiměšťácké revoltující gesto, vyhrocené autorovou ironií a pregnantním aforistickým stylem, přineslo do literatury nový moment: důsledné novoromantické vidění světa jako rozporu mezi skutečností a snem. Dyk zůstal ve svém díle vášnivým bojovníkem za ideály. proto neustále narážel na antagonismus dané reality. Ačkoliv jeho tvorba má silný akcent morální, básnická imaginace autorova, vycházející zprvu ze symbolistní poetiky, se oprošťuje, je přesná v pojmenování a neklesá nikdy do lacině moralistní polohy. To se projevilo především v tvorbě satirické a epigramatické, v níž se Viktor Dyk prosadil jako kritický glosátor národního života (hlavně ve sbírkách Satiry a sarkasmy, Pohádky z naší vesnice, Prohrané kampaně). Jeho lyrický verš má v sobě dramatický náboj a zároveň i výraznou tendenci k epice; patrné to je v prvé řadě v jeho větších básnických skladbách, v Milé sedmi loupežníků, v Giuseppe Morovi a v Zápasu Jiřího Macků. Nepřekvapí proto, že básník Dyk napsal i nejedno pozoruhodné dílo beletristické, především dnes už klasickou novelu Krysař a mnoho povídek (např. v souboru Píseň o vrbě), ale i románů (Konec Hackenschmidův, Prosinec aj) a dramat: Posel, Zmoudření Dona Quijota, Veliký mág, Ondřej a drak, Revoluční trilogie aj. Především však stále tvoří Dyk lyrik, autor významných a dodnes cenných básnických sbírek: A porta inferi, Marnosti, Noci chiméry, Lehké a těžké kroky, Anebo, Okno, Poslední rok (tyto čtyři poslední knihy veršů jsou známy pod společným titulem Válečná tetralogie), Domy, Devátá vlna a další. Nejznámější jeho básní, která plnila velkou politickou funkci za světové války stejně jako v letech německé okupace, se stal vlastenecký zpěv Země mluví.
Z předválečného období patří k nejvýznamnějším Dykovým pracím baladická lyrickoepická skladba Milá sedmi loupežníků (1906). Její počátek leží v posledních letech století, závěrečné verše byly otištěny už ve sbírce Síla života (1898). Tato báseň je chápána jako osudové schillerovské drama lásky a nenávisti, zrady a msty. Dějově skladba odkazuje ke starým loupežnickým historkám (Dyk nejednou přebírá "klasická" dějová schémata, aby na jejich pozadí vytvořil novou uměleckou skutečnost - je to případ Krysaře stejně jako Giuseppa Mora či Zmoudření Dona Quijota), v pojetí jde o výraz rozpornosti člověka, vyrůstajícího ze společenské reality zlomu století. Písňová forma a celá struktura verše je v Milé sedmi loupežníků rovnež "klasická", nový obsah, idea a patos díla jí však dávají i nový smysl, který v rouše poklidného veršového toku přijímá rysy temné osudovosti. Ironický podtext intelektuálního charakteru, v němž je jasný autorův nadhled nad příběhem, dodává skladbě další rozměr, tvoří její vnitřní drama. A tak je tu dramatičnost zastoupena nejen v příběhu samém, nýbrž i ve zvolené formě, tedy ve zpěvech milé a sedmi loupežníků, a především v polaritě lásky a zrady vyjádřené lapidárně v posledním čtyřverší skladby:
A já vás všechny milovala
v hlubokých lesích při měsíci.
A já vás všechny zrazovala,
mí smutní, krásní loupežníci!
Dramatická forma šerosvitně baladického příběhu lásky a zrady pochopitelně volá po zvukové podobě - zvláště v době, kdy mluvené slovo se stále víc stává vyhledávanou a účinnou formou realizace básníkova poselství. Plně to platí v případě, kdy i zvukové kvality básně, její přesný rytmus a výrazný rým, vyzývají, aby slovo se stalo hlasem. Je proto logické, že právě tato skladba Viktora Dyka zaznívá často z pódií scén uměleckého přednesu a že se nyní dostává i na gramofonovou desku, jejíž zvukové možnosti a estetické kvality jsou stále větší. Tentokrát se tak děje v roce, kdy si připomínáme sté výročí básníkova narození, jehož plodný život skončil roku 1931 nešťastnou náhodou ve vodách u jugoslávského ostrova Lopudu. Devátá vlna stala se osudná umělci, který ve svém díle zůstal vždy bojovníkem za neuskutečnitelný sen. Tedy romantikem, jenž dobře věděl, že sen a skutečnost jsou od dávna protihráči. Je Dykovou ctí, že všemu navzdory dokázal být rytířem snu, který usiluje o změnu reality ve jménu plodného a bohatého života a jeho hlubšího smyslu.
Vladimír Justl

Portrét básníka Antonína Sovy

Z komentáře Františka Branislava k původnímu LP albu DV 15297 "Portrét básníka Antonína Sovy" vydanému v Supraphonu v roce 1966 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
...Antonín Sova je ryze český básník, který svým výrazem rozezpíval mateřštinu, zvroucněl ji a dal jí zvláštní půvab. Je dobře poznovu se zamýšlet nad životem a dílem tohoto vzácného básníka. Kdykoli vyslovíme jméno Antonína Sovy, procitá rosnaté světlo, zazní chvála české krajiny, nad kterou zpívá skřivan, kde pluh obrací k slunci hliněné brázdy. Jak je spanilé, jak je opojné naslouchat lyrické melodii! V ní zachvěje se jarní květ, ozve se stesk po ženě, sílí víra v domov. V hlasech země je úrodnost i kov pro zbraně, vůně i křídla, oblázky na březích potoků i modravá dálka, do níž spěchá řeka. A kdo by neznal i vichřičnou sloku Antonína Sovy, která statečně bojovala za právo národa, ve které je soucit a vzdor, kterou se neochvějně věří v lidskou spravedlnost! Sovova píseň je plna životní vášně, pastelových obrazů, přírodních pohledů i lidských cest. Antonín Sova měl schopnost hluboce vyjadřovat českou citovost, porozumět dějinnému vývoji. Byl prostoupen osudem země, věděl o jejích propastech a touhách, žil její zklamání i výhry. Kdybychom hledali hudební nástroj, který nejlépe vyjadřuje Sovovu básnickou tvorbu hudebním nástrojem, nebudou to jen housle, byl by to mnohostrunný hudební nástroj, který se pod citlivým dotekem rozechvěje do tolika zádumčivých a jemných, roztoužených písní. A kolik vyvolává dojmů! Rozehraje-li se hudba verše, má věrný znak české citovosti. A jak nás hluboce dojímá, jakou úctu a obdiv v nás probouzí, když víme, že básník dovedl tvořit až do posledních dnů života, ačkoli poslední dlouhá léta znamenala pro něho hořkou samotu, bolest a utrpení. Jen vzpomínkami mohl se navracet do kraje, kde prožíval kouzelné dětství, kde příroda naučila ho vyposlouchávat nejskrytější tajemství. Miloval vody a lesy, měl rád pole a vrchy, naučil se svým krajem milovat celou svou rodnou zem, dát jí milostný hlas a přítulnost, napojit vírou v prosté lidi. Rodná krajina naučila ho hledat a nalézat citlivý výraz pro lidské duševní stavy, pro naděje, pro chvějivé nálady přírodních krás i složitého lidského žití. Dodnes je nám blízký ten jemný básník, který se probojovával k pravdě, který chtěl zplna pochopit a básněmi vyslovit smysl našeho národního života. Svými horečnými verši proteplil čas, rozechvěl tolik srdcí, dal vdechnout vůni, dal zahýřit obrazům pestrými barvami. Zádumčivá samota byla sestrou jeho mládí. Životní jeho cesta vedla ho k lidským srdcím.

ANTONÍN SOVA (*26.2.1864 – †16.8.1928)

You are the Light, and that's indestructible truth

It has been said that man shall not live off of bread alone. All people need food for the soul. Dr. Jakub Tencl takes the reader on a spiritual journey and challenges previous interpretations of the realm of the unknown. “The Mystery of Life" contains 12 Chapters that expound on Jakub's personal experiences and spiritual growth.

Dr. Jakub Tencl started his spiritual journey at an early age. His earliest memories of spiritual exploration came to him through dreams. Jakub first saw his death in a dream at a young age, and that dream dramatically altered the course of his life. He became an avid researcher of spirituality.

Jakub’s lifelong search for truth led him down many paths. He obtained a deeper understanding of love, and cultivated his mind to exploring the horizons. Meditation became his guiding post to awareness. His daily meditations became a lifelong practice that aided his spiritual journey. Meditation allowed Jakub to realize that all persons are connected to the same life source.

This book is Jakub’s powerful reflection of the depth and breadth of life. Through the ups and downs of his life he unearths the fundamental truth that mastery of self is a crucial element in spirituality. Spirituality doesn't have a reward list or gifts for good behavior. According to Jakub, “in our Western thinking we only look for effectiveness, for something that can be measured, and we have a tendency to expect something conditional.”

Aplikace Youradio Talk

Audiokniha Voskovec a Werich: Osvobozené divadlo IV.