Austin Kleon

Ondřej Halámek

Osobní rozvoj

Jan Melvil Publishing je nakladatelství literatury osobního rozvoje a celoživotního vzdělávání. Přináší čtenářům stále nová témata, jejichž znalost je prostředníkem moudrých rozhodnutí a zlepšení života. Dalšími oblastmi, na které se zaměřuje je psychologie, management a byznys, zdraví a fitness, a od roku 2020 také na historii. Jan Melvil Publishing vydává především světové bestsellery. Mezi autory jsou však i čeští odborníci svých oborů.

Jan Melvil Publishing

Ukaž, co děláš!

SVĚT ČEKÁ Byl-li bestseller Kraď jako umělec o vypůjčování si vlivu druhých, tato knížka učí, jak ovlivňovat druhé, aby si půjčovali od vás. UKAŽ, CO DĚLÁŠ! cupuje destruktivní mýtus o osamělém géniovi. Ukazuje umělcům a tvůrcům všeho druhu, spisovatelům i tvůrčím podnikatelům, jak se zapojit do nového prostředí sdíleného talentu. Je o tom, jak pomoci druhým, aby nás našli, o tom, že můžeme být doslova objeveni, je o využívání internetu místo ztrácení času networkingem. Klíčem je proces, nikoli produkt. Sdílejte něco malého každý den (ale nezměňte se v lidský spam). Uchovejte si mysl amatéra – jeho možnosti jsou neomezené. Buďte spojka, učitel, otevřený uzel. Nekřečkujte. V knize se mimo jiné dozvíte: Deset nových principů, které vás naučí, že musíte být otevření, štědří a stateční – umělci, od nichž budou krást jiní umělci. 1. Nemusíš být génius 2. Mysli na proces, nikoli na výsledek 3. Sdílej něco malého každý den 4. Pootevři svůj šuplík kuriozit 5. Vyprávěj dobré příběhy 6. Uč, co umíš 7. Nezměň se v lidský spam 8. Nauč se přijímat rány 9. Zaprodej se 10. Vydrž Austin Kleon Je to spisovatel, který kreslí. Je autorem bestselleru Kraď jako umělec a poezie tvořené z novinových výstřižků Newspaper Blackout. Často hovoří o kreativitě v digitálním věku pro TEDx, The Economist a další. Jeho práce jsou uveřejňovány v časopisech jako New York Times, The Wall Street Journal a v televizních a rozhlasových pořadech. Žije v Austinu v Texasu a online na austinkleon.com. „Austin Kleon je jedním z nejbystřejších nových mozků kreativního světa. Kniha Ukaž, co děláš! demonstruje proč. Pomocí jednoduchých, ale hlubokých vhledů a spousty svých úžasných obrázků zavrhuje staré stereotypy kreativního života a říká na rovinu, jaká je skutečnost.“ – Daniel H. Pink, autor knihy Prodávat je lidské

Stopy Adrieny Šimotové

Rozhovor s Adrienou Šimotovou je pokusem nahlédnout do způsobu myšlení naší přední výtvarné umělkyně, neobyčejně pevné a v životě těžce zkoušené ženy. Její výtvarný rukopis je tak originální, že i v 21. století je rozeznatelná a zapamatovatelná stejně jako velcí umělci z minulého století Pablo Picasso, Andy Warhol či náš Jiří Kolář. Kniha je rozdělena do tří částí první se snaží odpovědět na otázku, jak přichází k paní Šimotové obraz a jak a kdy se s ním loučí. V druhé části rozhovor krouží kolem otázky, jak se má člověk dívat na obraz, zvlášť když je abstraktní. Třetí část pak hledá odpověď na otázky, kdo je to umělec a co lze v umění někoho naučit.

Osudy dobrého vojáka Švejka IV.

Pokračujeme ve vydávání Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka, čtených Janem Werichem. 

Další část kompletní nahrávky nejslavnějšího českého románu

Výběr z díla uhrančivě geniálního básníka

Výběr z díla K. H. Máchy v audioknize, která dojme i uhrane.Jediná Máchou vydaná autorská knížka, báseň Máj, patří spolu s jeho uhrančivou lyrikou, souborem próz a deníky k odedávna uznávaným pokladům české literatury. Tematickým rejstříkem a propracovanou akustikou verše, ale především postojem básníka ke světu jako prostoru nejistoty, frustrace a tragiky se Máj vpojuje do soudobé evropské literatury. V tomto kompletu si můžeme poslechnout Máj ve třech zásadních interpretacích ze supraphonského archivu (Václav Voska, Rudolf Hrušínský, bratři Jiří a Petr Traxlerové a Heda Hošková a řada dalších významných českých herců – František Němec, Jiří Adamíra, Taťjana Medvecká, Marek Eben, Radovan Lukavský Petr Haničinec, Otakar Brousek st., Vladimír Ráž…Komplet doplňují nové nahrávky Máchových zápisků z cest a další básně, vzniklé mimo Máj. I zde nalézáme zásadní téma Máchovy tvorby – pocit dočasnosti trvání života, prchavosti mládí, zklamané milostné touhy.

Kryštofova myš

Hrdinou příběhu je desetiletý Kryštof, který se v mnohém liší od svých vrstevníků. Nemá žádné kamarády a od chvíle, kdy mu zemřel tatínek, je jeho svět plný samoty a smutku. Svoje štěstí hledá ve světě iluzí a snů, který je jen malou náhražkou za život, který žije. To vše se ale změní v okamžiku, kdy ho osloví neznámá dívka, která se až nápadně podobá myši. Jejich společná dobrodružství, která záhy prožijí, vrátí Kryštofovi do tváře úsměv i jeho ztracené sebevědomí…

Kosmas

Komentář k pův. LP 0 68 0410 z r. 1975:
"Nevěřím na nemastná a neslaná vypravování. Na rozdíl od licoměrníků a lidí bez chuti tvrdím, že každý příběh má být kořeněn láskou a nenávistí. Má čpěti po kotlíku, v němž byl uvařen, má být vypravován, abyste poznali kuchaře, jako piják vína pozná vinici, kde se urodila jeho láhev. "Je to vyznání Vančurovo, nebo Kosmovo? Vančurovo z knihy Vědomí souvislosti, ale mohlo bybýt i Kosmovo, který se schází se Šebířem a Brunem, aby jim poskytl "břečku slov a řítici svého skládání". Neboť -- a ta doměnka už byla vyslovena -- Vančurův Kosmas je do jisté míry spisovatelův autoportrét.Ve vzpomínce Jaroslava Šusty čteme: "Za bočním oknem měl Vančura krmítko pro ptáky: sýkorky, sojky, žluny... Hleďme, právě tam jedna byla a mistr na ni s potěšenímhleděl... A zná-li čtenář postavu Kosmase z Obrazů, může se právem domnívat, že je to mistrův autoportrét i s tím sypáním ptáčkům za oknem...
Jde ovšem o víc: o samu podstatu spisovatelské práce, o její důvod a smysl. Vančura se bezpočtukrát vyznal z niterné potřeby odpovídat jako spisovatel i občan na potřeby společnosti. "Život je východisko i cíl literatury a umění samo o sobě je obludné. Věci umění přecházejí do života, a to je jejich konečný smysl". Tento postulát naplňoval svým dílem i životem. Symbolicky jej uzavřela jeho tragická smrt: za ilegální práci byl popraven nacisty rok po své padesátce, 1. června 1942. Na psacím stole zůstala nedokončena tetralogie Koně a vůz, v níž chtěl vykreslit na osudu statkářského rodu vývoj české společnosti odpol. 19.stol. (známe z ní jen první díl, Rodinu Horvatovu), a třetí díl Obrazů z dějin národa českého.
Obrazy začal Vančura psát v roce 1938 "z pocitu který se vracel. Z potřeby nezdůvodněné přemýšlením. Z nutkání, které (jak se domnívám a jak dosvědčuje řada dopisů) se shodovalo s přáním mnoha lidí". To jsou autorova slova z konce roku 1939, kdy vyšel první díl Obrazů.K této práci byl Vančura předurčen celou svou uměleckou i životní dráhou. Miloval staré kroniky, čerpal z nich pro svůj jedinečný jazyk, nacházel v nich vědomí tradice a souvislosti. K historiise obrátil už kdysi v Markétě Lazarové, baladickém příběhu o středověkých loupežných rytířích, k němuž se inspiroval v rodové kronice Vančurů z Řehnic. Tentokráte však nešlo o románovou fikci, nýbrž o dílo, jehož podkladem se mu staly materiály skupiny marxistických historiků, kteří byly aktivními spolupracovníky na jeho Obrazech.
Kosmovi vyhradil Vančura podstatné místo v prvním dílu Obrazů.Pojal ho jako téma pro samostatnou novelu o prvním českém kronikáři. Kosmas je ve Vančurově pojetí velkou renezanční postavou, osobností lidskou i uměleckou, která žije potřebami přítomné chvíle. Ne tedy historik odtržený od života, probírající se pouze archívy, ale člověk naslouchající vypravování starců, nadšený milovník dávných zkazek, pozorovatel života, který je okouzlen jeho dary, aktivní tvůrce, zasahující do současné politiky. Má své lidské slabosti, dovede být stejně hašteřivý a zarputilý jako laskavý a přátelský. Slouží své zemi a touží svým dílem dokázat lásku a oddanost lidu, k němuž patří. Projekce Vančurova do postavy Kosmovy je tedy vskutku hlubší, leží v samé podstatě jeho umělecké práce i jeho občanského vědomí. Kosmas patří k nejvýraznějším kapitolám Vančurových Obrazů z dějin národa českého, tohoto monumentálního torza a jedinečného epilogu umělcova odkazu.
Krása Vančurova jazyka se může naplno rozeznít jen hlasem. Docela se zdá, že Vančurovo vyprávění,stavba jeho věty, volba jazykových prostředků (jako tomu je například u Jaromíra Johna) s hlasem počítá, že básník komponoval některé své práce jako záznam zvukové podoby. Nebylo tomu tak, alespoň podle jeho svědectví. Kdysi přiznal, že své scény spíš vidí, než slyší. A vskutku. Čteme-li Vančurovy až architektonicky vytvořené periody, uvědomujeme si záhy, že jejich plasticita a barevnost stejně jako kresebná přesnost je tak sugestivní a konkrétní, že se před našima očima odkrývají děje a postavy jako na restaurovaných zašlých freskách. Ne nadarmo se česká kronika Vančurova jmenuje Obrazy z dějin národa českého.
Vančura chtěl být malířem, ta láska mu zůstala, kreslil a maloval, psal o výtvarném umění; psal také divadelní hry a filmové scénáře, byl režisérem filmů, toužil po vizuálním vjemu. Miloval architekturu a žil v něm "utajený" architekt. Snad i proto stavba jeho věty má onen přísný řád. (Jeho literární odkaz vůbec i společenský postoj umělce komunisty je svědectvím o cestě řádu uměleckého, řádu nové tvorby stejně jako o aktivní účasti na přeměně řádu společenského.) Přes všechno toto vědomí jsou kvality Vančurova jazyka, jeho slovníku, tvarosloví, větné stavby, rytmu promluv jeho dialogů jako stvořeny pro hlas. Pevná kresba postav, pestrá plátna, architektonické řešešní prostoru, to vše volá po dimenzích lidského hlasu, který má schopnost života, zkonkrétnění, pravdy skutečnosti. Stačí přivřít oči a nemůžeme nevidět Kosmu, paní Božetěchu, Šebíře, Bruna a další postavy "jako živé". A stačí jen trocha fantazie, abychom se octli stejně ve dvanáctém století Kosmově na Pražském hradě nebo na Mělníku, když se jede usmířit s Šebířem, jako na Zbraslavi, kde Vančura, sledován zobajícími ptáčky, píše v nejtěžších letech národa pro jeho posilu své Obrazy.
Vančurův Kosmas se poprvé rozezněl hlasem Karla Högra, ve štastně zkráceném scénáři, který se soustředil na čtveřici základních postav, ideu a etos novely, v únoru1972 v pražské Viole. Karel Högr mu s pokorou velkého umělce odevzdal své srdce a své umění: absolutní kulturu slova, barvu a teplo a melodii hlasu, mistrovství jemné diferenciace, přenosu práci s rytmem a tempem řeči, hřmotnost v košatých dialozích i mužný ztišený smutek, tón lyrický i lehce ironický a sarkastický, gesto vypravěče, které je nepateticky monumentální i lidsky prosté, rozvernost a živočišnost krásných renezančních pozemšťanů stejně jako jejich moudrost a potřebu přátelství a vzájemné podpory. Högr hlasem rozevře bohatý exterier krajiny stejně jako vytvoří ztišený interiér, v němž slyšíš poslední vzdech paní Božetěchy. Jestliže Vančura vytvořil v Kosmovi obraz dvanáctého století viděný skutečností konce let třicátých století dvacátého a navíc je obdařil znaky svétváře a sklenul impozantní oblouk hovořící o vědomí souvislosti s těmi, kdo byli před námi, pak Högrovo umění prokázalo, že Vančurův dějinný portrét má nadčasovou platnost. 
Vladimír Justl.

Poslední forbína. Setkání ve Vídni 1974

Záznamy z archivu Karla Koliše, nahrané amatérsky v říjnu 1974 ve Vídni oběma protagonisty, důkladně vyčištěné a digitalizované Tomášem Gsöllhoferem
Na podzim roku 1974 se ve Vídni, v domě mecenáše Herberta Turnauera, sešli na tři týdny druzi, přátelé, divadelníci, myslitelé, komici, herci, spisovatelé a maximální navršitelé slávy Osvobozeného divadla, kamarádi Jiří Voskovec a Jan Werich. Čtyři večery svého pobytu věnovali u magnetofonu nahrávce vzpomínek, vyprávění a upřesňování důležitých okamžiků svého života. Patnáct minut z tohoto vzpomínání již vyšlo před mnoha lety (1975) v USA na LP Relativně vzato, nyní, po 38 letech vychází tento záznam téměř kompletní na 2 CD. Unikátní rozhovor je o to cennější, že V+W se zde setkali naposledy osobně. Zásadními tématy této jejich "poslední forbíny" jsou vzpomínky na mládí a studia na tzv. Křemencárně, Werichovo totální zklamání z nemožnosti cokoliv v době normalizace v Čechách publikovat a jakkoliv se uplatnit, vzpomínky na Jana Masaryka a Julia Fučíka a radost z toho, že fenomén, zvaný Osvobozené divadlo, oslovuje i další generace mladých lidí, kteří znají zpaměti předscény, písničky, i celé pasáže z her slavné dvojice. V bookletu jsou otištěny statě tří autorů. Majitel záznamu Karel Koliš zajímavě popisuje historii setkání, František Cinger doplňuje podrobnosti a Jiří Černý takto glosuje: "Číst Voskovce a Wericha je duševní potěšení. Slyšet jejich hlasy je však přímo tělesná rozkoš… Přátelství Jiřího a Jana překlenulo i oceán a jejich dvojhlas nevyschnul dodnes." František Cinger končí svůj text prohlášením: "S o to větší pozorností naslouchejme jejich vyprávění, které činili s vědomím, že může jít o vzkaz budoucím generacím. O odkaz nám i našim potomkům."
2 CD unikátního, dosud nepublikovaného záznamu z posledního setkání Jiřího Voskovce a Jana Wericha za hranicemi nesvobody!

Vídeň 1971 - Montreal 1977

Archivy skrývají nečekaná překvapení, například tento zvukový záznam rozhovoru Jiřího Voskovce a Jana Wericha při jedné z jejich společných schůzek ve Vídni. Zatímco v Poslední forbíně šlo o setkání z roku 1974, toto je o 3 roky dříve. Pánové se potkali nad magnetofonem v dobrém rozpoložení a s chutí do života. Témata rozhovoru odpovídají jejich radostné náladě. Hovoří o poezii, o módě, o nemravnosti, uvažují o mládí a stáří, rozpovídají se o Samuelovi Beckettovi či Josefu Šímovi. Jiří Voskovec vypráví o Brodwayi. 
Druhou kapitolu archivních objevů tvoří dialog Jiřího Voskovce s českou emigrantkou Evou Kloboukovou z Montrealu v roce 1977. Zatímco v první rozmluvě ve Vídni jsme uchváceni způsobem roubování nápadů na sebe kongeniálně napojených přátel, ve druhé jde o postulování základních myšlenek Jiřího Voskovce o štěstí, přátelství či životě v exilu.

Další neznámé nahrávky V+W v prvním vydání!

Aplikace Youradio Talk

Audiokniha Ukaž, co děláš!