Michal Sýkora

Norbert Lichý

Detektivky

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon

Sýkora: Ještě není konec

Literární předloha televizní krimi série Vodník v interpretaci renomovaného herce Norberta Lichého 
 
Jeden z nejúspěšnějších současných českých autorů detektivek Michal Sýkora je veřejnosti znám díky zdařilým televizním adaptacím jeho knih z cyklu Detektivové od Nejsvětější Trojice se svéráznou komisařkou Výrovou v hlavní roli. Policistka se zabývá čtvrt století starou vraždou malého dítěte. Brzy nabyde jistoty, že se tehdejší vyšetřovatelé dopustili řady chyb a že podezřelých, již ke zločinu měli motiv a příležitost, může být mnohem víc. Rodinné přízraky po pětadvaceti letech ožívají i proti vůli těch, kteří si ze všeho nejvíc přáli zapomenout. Na všech leží stín viny. Kdo je skutečným pachatelem zločinu, který zcela rozvrátil kdysi prominentní rodinu? 
 
Nezkrácená četba 587 minut.

Má pouť životem a uměním

Václav Vydra starší (*29. dubna 1876 - †7. dubna 1953)
se narodil do rodiny vojenského hudebníka a kapelníka. V prvním divadelním angažmá byl v letech 1907 - 1913 v Plzni, 
v letech 1913 - 1922 byl hercem a režisérem ve Vinohradském divadle, kde krátce zastupoval K.H.Hilara při jeho odchodu do Národního divadla. 
Sám byl Národním divadlem angažován v roce 1922, zde také působil jako režisér. 
Vytvořil zde mnoho výrazných postav, např. v divadelních hrách Král Lear nebo Julius Caesar od W. Shakespeara, Bílá nemoc od Karla Čapka a další.
Nahrávku s vyprávěním Václava Vydry a s ukázkami z jeho rolí posíláme na digitální prodej u příležitosti 60. výročí jeho úmrtí.

Portrét básníka Viléma Závady

Z komentáře Hany Rambouskové k původnímu LP albu 1 18 1699 "Portrét básníka Viléma Závady" vydanému Supraphonem v roce 1975 k umělcovým sedmdesátým narozeninám a nyní vycházejícímu ke kulatému výročí jeho narození poprvé digitálně.
"Začínající básník bývá zachumlán v sobě a cítí zpravidla jen sebe. Teprve tehdy, až se prodere ze své kukly, až se otevře světu, začne vnímat to, co se děje kolem něho.
Mnohému neporozumí, v mnohém bolestně tápe." 
To jsou slova Národního umělce VILÉMA ZÁVADY...tento rodák z černé Ostravy, který se v květnu letošního roku dožil požehnané sedmdesátky, říká o svém mládí:
"Jasně si vzpomínám na chvíle osvobození v říjnu 1918. Ale fanfáry a lampiónové průvody brzy skončily a nastaly opět všední časy. Po čtyřech letech války a hladu se rozmáhaly různé epidemie, nastal tvrdý zápas o existenci, docházelo k prvním velkým stávkám i k politickým otřesům. Od chlapeckých let mně byla blízká poezie Petra Bezruče, a proto mě také zaujaly první verše Horovy, Wolkerovy i Seifertovy, a celá ta vlna umění sociálního a proletářského. Ale pak jsem poznal Rimbauda a Apollinaira a velice mě okouzlil Nezval. Byl mně sympatický jeho poetismus. Ale nesdílel jsem jeho program bez výhrad. Chyběla mně jeho lehkost, hravost i bezstarostnost poetistů. Byl jsem proti nim mnohem těžkopádnější. Byli jsme na tom stejně s Františkem Halasem. Život nalehl na nás s větší tíhou, než jsme mohli unést a vyslovit. A vyrůstali jsme do dob stále těžších. Nicméně to byly doby krásné, na něž nikdy nezapomenu. Ale od osvobození uběhlo sotva deset let a svět se znovu začal otřásat krizemi. Šířila se nezaměstnanost. V Německu zvedal hlas revanšismus, který pak vynesl k moci Hitlera, vypukla občanská válka ve Španělsku, Mussolini přepadl Habeš, Hitler obsadil Rakousko a dvacáté výročí mladého státu zapadlo v hrůzách mnichovské zrady, po níž přišla úplná okupace Československa a nová světová válka. Dějiny se začaly zrychlovat a už nebylo času, abychom mohli rozvíjet to, co bylo v každém z nás, co bylo naším vnitřním osudem. Museli jsme se ze sebe samých vytrhnout, museli se bránit, zatím aspoň těmi zbraněmi, které nám byly k dispozici - verši, romány, divadelními hrami, kresbami. Hrozbu nové války a hrozby nových katastrof jsme cítili ostatně už dávno a také já jsem je vyslovil jak v "Panychidě", tak v "Siréně" a posléze i v "Cestě pěšky". Náš život se rozvíjel pod tlakem vnějších historických událostí. A ani po válce tomu nebylo jinak. Ani pak jsme se nemohli soustředit jenom k své práci literární, všichni jsme se nějakým způsobem podíleli na obnově života naší společnosti. Ostatně naše literatura byla vždy víceméně spjata se životem národa, a to ji nedrželo jenom při zemi, ale dávalo jí též vzlet a sílu."
Krátce po druhé světové válce (v roce 1949) vydává Vilém Závada nový cyklus básní "Povstání z mrtvých", v roce 1950 "Město světla", poté v roce 1956 sbírku "Polní kvítí", "Jeden život" v roce 1962
a v roce 1970 po prvé pro milovníky poezie básnickou sbírku "Na prahu"....

VILÉM ZÁVADA (*22. května 1905 – † 30. listopadu 1982)

Kosmas

Komentář k pův. LP 0 68 0410 z r. 1975:
"Nevěřím na nemastná a neslaná vypravování. Na rozdíl od licoměrníků a lidí bez chuti tvrdím, že každý příběh má být kořeněn láskou a nenávistí. Má čpěti po kotlíku, v němž byl uvařen, má být vypravován, abyste poznali kuchaře, jako piják vína pozná vinici, kde se urodila jeho láhev. "Je to vyznání Vančurovo, nebo Kosmovo? Vančurovo z knihy Vědomí souvislosti, ale mohlo bybýt i Kosmovo, který se schází se Šebířem a Brunem, aby jim poskytl "břečku slov a řítici svého skládání". Neboť -- a ta doměnka už byla vyslovena -- Vančurův Kosmas je do jisté míry spisovatelův autoportrét.Ve vzpomínce Jaroslava Šusty čteme: "Za bočním oknem měl Vančura krmítko pro ptáky: sýkorky, sojky, žluny... Hleďme, právě tam jedna byla a mistr na ni s potěšenímhleděl... A zná-li čtenář postavu Kosmase z Obrazů, může se právem domnívat, že je to mistrův autoportrét i s tím sypáním ptáčkům za oknem...
Jde ovšem o víc: o samu podstatu spisovatelské práce, o její důvod a smysl. Vančura se bezpočtukrát vyznal z niterné potřeby odpovídat jako spisovatel i občan na potřeby společnosti. "Život je východisko i cíl literatury a umění samo o sobě je obludné. Věci umění přecházejí do života, a to je jejich konečný smysl". Tento postulát naplňoval svým dílem i životem. Symbolicky jej uzavřela jeho tragická smrt: za ilegální práci byl popraven nacisty rok po své padesátce, 1. června 1942. Na psacím stole zůstala nedokončena tetralogie Koně a vůz, v níž chtěl vykreslit na osudu statkářského rodu vývoj české společnosti odpol. 19.stol. (známe z ní jen první díl, Rodinu Horvatovu), a třetí díl Obrazů z dějin národa českého.
Obrazy začal Vančura psát v roce 1938 "z pocitu který se vracel. Z potřeby nezdůvodněné přemýšlením. Z nutkání, které (jak se domnívám a jak dosvědčuje řada dopisů) se shodovalo s přáním mnoha lidí". To jsou autorova slova z konce roku 1939, kdy vyšel první díl Obrazů.K této práci byl Vančura předurčen celou svou uměleckou i životní dráhou. Miloval staré kroniky, čerpal z nich pro svůj jedinečný jazyk, nacházel v nich vědomí tradice a souvislosti. K historiise obrátil už kdysi v Markétě Lazarové, baladickém příběhu o středověkých loupežných rytířích, k němuž se inspiroval v rodové kronice Vančurů z Řehnic. Tentokráte však nešlo o románovou fikci, nýbrž o dílo, jehož podkladem se mu staly materiály skupiny marxistických historiků, kteří byly aktivními spolupracovníky na jeho Obrazech.
Kosmovi vyhradil Vančura podstatné místo v prvním dílu Obrazů.Pojal ho jako téma pro samostatnou novelu o prvním českém kronikáři. Kosmas je ve Vančurově pojetí velkou renezanční postavou, osobností lidskou i uměleckou, která žije potřebami přítomné chvíle. Ne tedy historik odtržený od života, probírající se pouze archívy, ale člověk naslouchající vypravování starců, nadšený milovník dávných zkazek, pozorovatel života, který je okouzlen jeho dary, aktivní tvůrce, zasahující do současné politiky. Má své lidské slabosti, dovede být stejně hašteřivý a zarputilý jako laskavý a přátelský. Slouží své zemi a touží svým dílem dokázat lásku a oddanost lidu, k němuž patří. Projekce Vančurova do postavy Kosmovy je tedy vskutku hlubší, leží v samé podstatě jeho umělecké práce i jeho občanského vědomí. Kosmas patří k nejvýraznějším kapitolám Vančurových Obrazů z dějin národa českého, tohoto monumentálního torza a jedinečného epilogu umělcova odkazu.
Krása Vančurova jazyka se může naplno rozeznít jen hlasem. Docela se zdá, že Vančurovo vyprávění,stavba jeho věty, volba jazykových prostředků (jako tomu je například u Jaromíra Johna) s hlasem počítá, že básník komponoval některé své práce jako záznam zvukové podoby. Nebylo tomu tak, alespoň podle jeho svědectví. Kdysi přiznal, že své scény spíš vidí, než slyší. A vskutku. Čteme-li Vančurovy až architektonicky vytvořené periody, uvědomujeme si záhy, že jejich plasticita a barevnost stejně jako kresebná přesnost je tak sugestivní a konkrétní, že se před našima očima odkrývají děje a postavy jako na restaurovaných zašlých freskách. Ne nadarmo se česká kronika Vančurova jmenuje Obrazy z dějin národa českého.
Vančura chtěl být malířem, ta láska mu zůstala, kreslil a maloval, psal o výtvarném umění; psal také divadelní hry a filmové scénáře, byl režisérem filmů, toužil po vizuálním vjemu. Miloval architekturu a žil v něm "utajený" architekt. Snad i proto stavba jeho věty má onen přísný řád. (Jeho literární odkaz vůbec i společenský postoj umělce komunisty je svědectvím o cestě řádu uměleckého, řádu nové tvorby stejně jako o aktivní účasti na přeměně řádu společenského.) Přes všechno toto vědomí jsou kvality Vančurova jazyka, jeho slovníku, tvarosloví, větné stavby, rytmu promluv jeho dialogů jako stvořeny pro hlas. Pevná kresba postav, pestrá plátna, architektonické řešešní prostoru, to vše volá po dimenzích lidského hlasu, který má schopnost života, zkonkrétnění, pravdy skutečnosti. Stačí přivřít oči a nemůžeme nevidět Kosmu, paní Božetěchu, Šebíře, Bruna a další postavy "jako živé". A stačí jen trocha fantazie, abychom se octli stejně ve dvanáctém století Kosmově na Pražském hradě nebo na Mělníku, když se jede usmířit s Šebířem, jako na Zbraslavi, kde Vančura, sledován zobajícími ptáčky, píše v nejtěžších letech národa pro jeho posilu své Obrazy.
Vančurův Kosmas se poprvé rozezněl hlasem Karla Högra, ve štastně zkráceném scénáři, který se soustředil na čtveřici základních postav, ideu a etos novely, v únoru1972 v pražské Viole. Karel Högr mu s pokorou velkého umělce odevzdal své srdce a své umění: absolutní kulturu slova, barvu a teplo a melodii hlasu, mistrovství jemné diferenciace, přenosu práci s rytmem a tempem řeči, hřmotnost v košatých dialozích i mužný ztišený smutek, tón lyrický i lehce ironický a sarkastický, gesto vypravěče, které je nepateticky monumentální i lidsky prosté, rozvernost a živočišnost krásných renezančních pozemšťanů stejně jako jejich moudrost a potřebu přátelství a vzájemné podpory. Högr hlasem rozevře bohatý exterier krajiny stejně jako vytvoří ztišený interiér, v němž slyšíš poslední vzdech paní Božetěchy. Jestliže Vančura vytvořil v Kosmovi obraz dvanáctého století viděný skutečností konce let třicátých století dvacátého a navíc je obdařil znaky svétváře a sklenul impozantní oblouk hovořící o vědomí souvislosti s těmi, kdo byli před námi, pak Högrovo umění prokázalo, že Vančurův dějinný portrét má nadčasovou platnost. 
Vladimír Justl.

Antická knihovna

Z obsáhlého komentáře k původnímu 2 LP kompletu 2 58 0431 Antická knihovna, jenž vydal Supraphon v roce 1970 a nyní jej vydává poprvé digitálně:
..Podle vzpomínek na skutečný proces se Sókratem, ale především podle své ideální představy o tom, jak má vypadat opravdový filosof, složil PLATÓN, nejnadanější žák Sókratův a geniální umělec, OBRANU SÓKRATA, snad nejpůsobivější spis, jaký se nám z antické filosofické literatury zachoval. Tato fiktivní soudní řeč je nejen obhajobou osoby Sókratovy, nýbrž obhajobou práva samostatné filosofické myšlení vůbec. Platónův Sókrates volí raději smrt, než aby se vzdal svého filosofického poslání. Myšlenky a mravní hodnoty, jež před soudem hájí, jsou po více než třiadvaceti stoletích neméně působivé a živé než v době, kdy vznikaly.
...DÉMOKRITOS byl jedním z prvních filosofů, kteří věnovali etickým problémům soustavnou pozornost. Vyslovil zajímavé názory a štěstí, o duševním klidu, o vztahu občana k státnímu celku, o mravní odpovědnosti a svědomí, o uměřenosti v jednání, o vztahu k přátelům aj. Jeho ušlechtilá etika je orientována čistě pozemsky a zcela se obejde bez božské autority...
...Významnou součástí ARISTOTELOVA díla jsou etické spisy...Etika Nikomachova je základním dílem, neboť ve svých deseti knihách probírá hlavní etické otázky. Osmou a devátou knihou věnuje Aristoteles problémům přátelství. Snaží se objasnit všechny základní otázky přátelství a činí tak způsobem, který se velmi pronikavě vyrovnává se všemi aspekty tohoto vztahu. Přátelství je podle Aristotela jedním ze základních vztahů mezi lidmi a dovoluje člověku, aby za pomoci přátel dosáhl toho, co by sám dokázat nestačil....
…mezi otázkami praktické etiky..zaslouží zvláštní pozornosti ty (traktáty), v nichž PLÚTARCHOS hovoří o vztazích mezi lidmi, mezi mužem a ženou, mezi členy rodiny, mezi přáteli a občany. Do skupiny těchto spisů náleží i krátký list nadepsaný RADY MANŽELSKÉ. Je věnována mladému manželskému páru...obsah spisku však není vázán jen na tyto svatebčany: mohla je číst s prospěchem každá jiná manželská dvojice a na nejednom místě zůstávají moudrým poučením dodnes....Forma výkladu je typicky plútarchovská: není to suché a nudné kázání, nýbrž sbírka živých příkladů, vhodných citátů, kratičkých příběhů, anekdot i symboliky, z nichž jsou vyvozována poučení a vybírány rady pro společný život v manželství...
…Pod jménem MARCA PORTIA CATONA a pod nejrůznějšími názvy - např. Catonova naučení synovi, Mravní čtení, Disticha - zachovala se nám sbírka úsloví, soubor jakýchsi mravních pravidel ve čtyřech knihách. ..Když zjistil, že starořímské vzdělání není dostačující, začal psát pro syna jakési příručky nebo učebnice. Tak vytvořil Carmen de moribus, sbírku pravidel praktické morálky...Naše sbírka MORÁLNÍ NAUČENÍ, o dobrých 500let mladší, je starému Catonovi v mnohém blízká. Také ona se zabývá praktickým životem a dává zcela praktická ponaučení, jak se chovat v mnoha životních situacích...
…EPIKTÉTOVI Diatribi jsou populární filosofické přednášky, v nich se střídá soustavný výklad s živým dialogem a je zpestřován názornými příklady i historkami, často anekdotického rázu. Jejich předmětem jsou téměř výhradně otázky etické, pro stoickou filosofii vůbec podstatné...
…SENECOVA literární činnost byla velmi obsáhlá a většina jeho spisů se uchovala..Senekova filosofie nese pečeť pohnuté doby, v níž se vytvářela. Její základ je stoický, ale Seneca přijímal i zásady jiných filosofických směrů, např. epikureismu, pokud je shledával pro život užitečnými. ..Rozprava O KRÁTKOSTI ŽIVOTA, z níž je vzata naše ukázka...je jedna z nejlepších autorových rozprav po stránce myšlenkové i formální...
…MARCUS AURELIUS byl skutečně osobností filosofickou, jak o tom jasně svědčí jeho soukromé, řecky psané poznámky, nalezené pro jeho smrti a zveřejněné pod titulem HOVORY K SOBĚ SAMÉMU...jsou četbou velmi užitečnou, neboť vedou čtenáře nevtíravým a snadno pochopitelným způsobem až k samotným zdrojům životní ušlechtilosti, jejíž principy zůstávají neměnné po všechny časy…




Účinkují JIŘÍ ADAMÍRA (*2.4.1926 - † 14.8.1993) a RADOVAN LUKAVSKÝ (*1.11.1919 –†10.3.2008 )

Aplikace Youradio Talk

Audiokniha Sýkora: Ještě není konec

Antická knihovna

Kosmas

Má pouť životem a uměním

Portrét básníka Viléma Závady