Petr Skoumal

Tatiana Vilhelmová

Vojtěch Dyk

Humor, komedie a satira

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon

Svatební cesta do Jiljí

Svatební cesta do Jiljí Čtou Tatiana Vilhelmová a Vojtěch Dyk Hudba Petr Skoumal Audioverze humorného románu, podle kterého vznikl i legendární TV film Milý, vtipný a nesmírně poutavý příběh dvou mladých lidí, kteří se náhodně setkají, zamilují se do sebe a podniknou předsvatební cestu po horách i řece do městečka Jiljí, napsal Miroslav Skála v roce 1975. Podle této knihy natočil v roce 1983 režisér Hynek Bočan stejnojmenný televizní film. Hlavními filmovými hrdiny byli tenkrát Libuše Šafránková a Josef Abrhám. Díky skvělé předloze, výborným dialogům ale především díky mimořádným hereckým výkonům, se tento film stal národním pokladem. Nyní se příležitosti převést literární předlohu do zvukové verze chopili jiní dva talentovaní mladí lidé - Tatiana Vilhelmová a Vojtěch Dyk. Oba se nesmírně osobitě zmocnili textu. S chutí, humorem a jemnou ironií vyprávějí historii předsvatební cesty přírodovědce a jeho milované empatické dívky. Dvojice zdolává peřeje řeky, bouřku na horách, zmije i řadu dalších překážek stojících jim v cestě do kostelíka v městečku Jiljí, kde se nakonec koná jejich sňatek. Hudba Petra Skoumala, která jejich cestování doprovází, je využita z původního televizního filmu. Přesto si alespoň jednou Vojtěch Dyk v příběhu zazpívá - panychidu za zničenou loď. Vtip a humor textu, který nemohl být ve filmu zcela využit, se nyní, díky těmto dvěma interpretům, projeví v celé své svrchovanosti. Skvělý text, legendární příběh a jeho noví mimořádní interpreti!

Divadlo, divadlo, divadlo / Josef Kajetán Tyl

Divadlo, divadlo, divadlo - miniserie určená pouze pro digitální prodej je věnovaná divadlu a autorům s divadlem spjatým. 
 
Josef Kajetán Tyl (4.2.1808 – 11.7.1856) byl český dramatik, režisér, herec, překladatel, divadelní kritik, spisovatel a novinář. 
Byl nejvýraznější osobností českého divadla ve 30. a 40. letech 19. století, osobností reprezentující mladou romantickou uměleckou inteligenci, kterou si získal svojí vzdělaností a všestranným uměleckým talentem. Pro divadlo se nadchl již za studií; navštěvoval německá i česká divadelní představení. Snahy o nové české divadlo byly hned od počátku spjaty s jeho jménem - nebyl spokojen s úrovní českých představení ve Stavovském divadle, toužil založit vlastní divadelní společnost, což se mu pro nedostatek prostředků nedařilo. 
Byl členem kočovných divadelních společností, upravoval pro ně hry; aby vyřešil svoji finančí situaci, s pomocí přátel získal místo písaře ve vojenské kanceláři. I nadále pak věnoval svůj volný čas divadlu a literatuře.. V roce 1833 se stal redaktorem časopisu "Jindy a nyní", který po roce přejmenoval na "Květy české", později na "Květy". Psal pro ně své povídky a básně, překládal práce uznávaných autorů. 
Ve svých divadelních hrách se nechal inspirovat díly rakouských divadelníků, byla mu blízká jejich snaha spojit komerční záměry s výchovnými cíly. 
Tyl se ale více soustředil na morální aspekt svých her, než na záměr diváka pobavit. 
Mezi jeho nejznámější díla patří Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, Tvrdohlavá žena aneb Zamilovaný školní mládenec, Paní Marjánka, matka pluku, Paličova dcera, Lesní panna aneb Cesta do Ameriky, Strakonický dudák aj.

Lakomec

Pětiaktová hra v próze, jejímž hlavním hrdinou je lichvář a chorobný lakomec milující více než kohokoli z bližních svoje peníze, byla napsána v roce 1668. Dnes patří k nejoceňovanějším Molièrovým hrám, ale v době svého vzniku velký ohlas nevzbudila. Obliba komedie přišla až později, dnes patří k nejuváděnějším autorovým hrám a jméno hlavní postavy se stalo synonymem pro lakomého člověka. Lakomec je dramatem jedné rodiny a také komedií charakterů, ve které děj i situace slouží k tomu, aby vyjevily ve vší nepatřičnosti a směšnosti nezvladatelnou neřest hlavní postavy. Vdovec Harpagon, otec dvou dospělých dětí Kleanta a Elišky, je posedlý hromaděním peněz a zároveň je přesvědčený, že ho o ně chce každý připravit. Navenek se tedy snaží vystupovat jako chudák a stejně lakomý je i co se týče výdajů na domácnost a potřeby svých dětí. Neúnosná rodinná situace vyvrcholí ve chvíli, kdy se Harpagon rozhodne dceru a syna vyvdat a oženit proti jejich vůli, protože sám plánuje sňatek s o mnoho let mladší dívkou. Zdá se, že otec má všechny prostředky k tomu, aby prosadil svou, jenže je zasažen na nejcitlivějším místě, když se mu ztratí doma ukryté peníze. Lakomec je jednou z her, která jako by se vždy zcela proměňovala podle obsazení a interpretace hlavní postavy, jiný byl tedy Molièrův Lakomec Františka Filipovského, jiný Miloše Kopeckého nebo třeba Borise Rösnera. Teď přichází se svou rozhlasovou verzí režisér Lukáš Hlavica, který titulní postavu nabídl Ivanu Trojanovi.

Figarův rozvod

Ve své hře Figarův rozvod (1936) Ödon von Horváth domýšlí a rozehrává osudy hrdinů Beaumarchaisovy Figarovy svatby. Zasazuje je ovšem do své současnosti - stejně bouřlivé jako předrevoluční Francie, avšak poněkud krutější a syrovější.Z nedlouhého Horváthova života patří dramatické tvorbě jedno desetiletí, léta 1926 až 1936. Světoběžník a svou podstatou "Evropan", který podle svých slov "vlast nikdy žádnou neměl a nijak tím netrpěl," o své tvorbě řekl: Nepíši proti, ukazuji jenom. Nepíši však také nikdy pro, takže se může stát, že to vypadá jako proti. Existují jenom dvě věci, proti kterým píši, a to je hloupost a lež. A dvě, za něž se stavím, a to je rozum a upřímnost.Osoby a obsazení: Hrabě Almaviva (Jiří Adamíra), hraběnka, jeho žena (Jana Štěpánková), Figaro (Boris Rösner), Zuzana, jeho žena (Jana Paulová), lesní adjunkt (Pavel Trávníček), porodní bába (Nina Divíšková), řídící učitel + průvodce (Radim Vašinka), Antonio (Soběslav Sejk), Fanchetta, jeho dcera (Taťjana Medvecká), Pedrillo (Michal Pavlata), strážmistr (Miroslav Středa), komisař (Jiří Hálek), Cherubín (Pavel Soukup), host (Miroslav Moravec), důstojník (Bořivoj Navrátil) a další.

Každý má svou vinu

Veselohra Každý má svou vinu, patří do nejranějšího období Goethovy literární tvorby. Nevěrná žena, manžel zloděj, podezíravý a zvědavý hospodský - každý z nich tu má, co tajit. A všichni míří v noci do pokoje hosta Alcesta? Rozhlasovou inscenaci natočil Miloslav Jareš v roce 1969 s herci Vladimírem Šmeralem, Miroslav Doležalem, Violou Zinkovou, Bořivojem Navrátilem a Vladimírem Čechem.Komedie byla vytvořena pod silným vlivem Moli?ra a Goldoniho a zejména takzvané "saské komedie", která v té době ovládala německé jeviště. Je to poslední Goethova práce psaná v rokokovém slohu a i zde je nepochybně zpracován osobní zážitek autora, který tu zřejmě vystupuje v postavě Alcesta.

E.F.Burian: Dokumenty

Emil František Burian (*11.6.1904 - †9.8. 1959) 
Z rozsáhlého komentáře Lubomíra Poživila k původnímu LP albu 0 18 1529 "Emil František Burian Dokumenty" vydanému v Supraphonu v roce 1974 a nyní vydávanému poprvé digitálně: 
...Režisér, dramaturg, skladatel , dirigent, zpěvák, klavírista, džezmen, prozaik, básník, dramatik, textař, divadelní ředitel, organizátor, rozhlasový komentátor, divadelní a hudební teoretik, kreslíř, pedagog, filmový režisér a scénárista, recitátor, herec - to je výčet mnoha Burianových činností...Všechny Burianovy profese měly společného jmenovatele. Byla to tvorba autorská, která jen proměňovala své vnější výrazové podoby, ale v jejímž základě byla vždy tvořivá myšlenka sloužit dni ve jménu budoucnosti..."Každá dílčí, užším zřetelem omezená monografická práce o E.F.Burianovi musí vždy samým vytyčením tématu riskovat, že se v neztratí něco pro Buriana podstatného+ všestrannost jeho umělecké tvůrčí činnosti i jeho veřejné aktivity vůbec." Tato myšlenka Adolfa Scherla bude tísnit vždy a kohokoli, kde se bude blížit k Burianovu rozsáhlému dílu. Má-li být tato složitá umělecká osobnost představena, či lépe připomenuta v krátké chvíli, kterou poskytuje jedna LP deska, připomíná se tím výrazněji. Ale možnost setkat se s autentickým Burianovým projevem, nahlédnout do jeho skladatelské dílny, pobýt s ním u klavíru ve chvíli skladatelského zamyšlení i rozmarné improvizace, poslechnout si jeho oblíbenou písničku městského folklóru, poznat alespoň díl jeho rytmických studií, slyšet Buriana řečníka i recitátora, zpěváka i dirigenta voicebandu a v neposlední řadě si připomenout jeho mistrovství režijní je lákavá tím spíše, že souhrn těchto dokumentů, záznamů prchavých chvil umělcova intimissima i jeho práce veřejné, je z valné části dnešní odborné i laické veřejnosti nedostupný. A přece každá vteřina těchto snímků představuje umělce, jehož stopa v české kultuře je nepominutelná a jehož lidský i umělecký příklad by mohl být v tak mnohém inspirujícím vzorem naší mladé tvůrčí generace.generace.

Erbovní znamení

Populární spisovatel a popularizátor Zdeněk Mahler čerpá velmi často inspiraci ke svým dílů v dějinách. Nejinak tomu bylo i u jeho rozhlasové hry Erbovní znamení. V příběhu z dob nacistické okupace parafrázoval Mahler některé motivy ze života spisovatele Vladislava Vančury, jemuž tuto hru připsal. V hlavní úloze inspirovanou Vančurovým životem a myšlením uslyšíte Eduarda Cupáka. Inscenaci z roku 1981 režíroval Jiří Horčička.

Mozart v Praze / Mozartiana

Z komentáře Vladimíra Justla k původnímu albu SV 8353 "Mozartiana" vydanému v Supraphonu v roce 1966 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: 
Mozartovské téma sdružilo na společné desce dva typově odlišné autory - Jaroslava Seiferta a Vladimíra Holana. Už skutečnost, že vedle lyrického básníka vzpomínky a pěvce lásky a krás této země je to básník tragik, filosof a nesmířený diagnostik tohoto světa, napovídá, že půjde o dvojí pohled, že Seifertův Mozart bude značně odlišný od Mozarta Holanova. Odlišnosti, stylově vskutku zásadní, tu jsou, ale vynořují se i překvapivé shody: výchozí pohled, určující představa Mozarta umělce i člověka. Hravý Seifertův verš by nepochybně sugeroval, že básníkovi půjde o hravého Mozarta, o rokokového skladatele dvorních menuetů, o Mozarta jak byl u nás (ovšemže chybně) po řadu let interpretován...Seifertův Mozart je především Mozartem v Praze, tedy Mozartem Dona Giovanniho, a tedy: Mozartem tragickým...Jaroslav Seifert píše svůj cyklus...roku 1951. To zn. záhy poté, co mu vychází rovněž tragicky viděná a cítěná Píseň o Viktorce, která se právě v době vzniku Mozarta v Praze stala záminkou k tažení proti básníkovi. V této chvíli tedy, kdy i tento básník je sám, píše Seifert svůj cyklus; nutně se tak odraz dané reality objevuje i v jeho tvorbě, zvláště jde-li o verše o osudu umělce. Snad i proto je Seifertův Mozart viděn prizmatem smrti...Není pochyb - a současný hudební svět to právem připomíná - že Mozart byl umělcem v podstatě tragickým. 
Tu tragiku vyslovil Vladimír Holan už ve svých prvních Mozartianech, psaných jako hold v Mozartově roce 1937, tedy v roce 150. výročí premiéry Dona Giovanniho.V letech 1952-54 se vrátil k tomuto tématu znovu. Při souborném vydání Mozartian roku 1963 o tom řekl: "Tragika Mozartova osobního života dolehla a mne tehdy opět a silněji. Ano:tragika! Považuji W.A. Mozarta za největšího hudebního skladatele, za jednoho z nejtragičtějších hudebníků vůbec - i kdyby nenapsal nic jiného než předehru k Donu Juanovi. Je trapné, že většina lidí v něm vidí hravého, rokokového tvůrce tónů. Mozart - toť zjev univerzálný". Tato univerzalita a zároveň jednota lidského údělu a uměleckého osudu Vladimíra Holana přitahovala. A tak byla napsána..další z básníkových variant na téma člověk a jeho drama, umělec a jeho poslání....Literatura málokdy nabízí tak ideální spojení, jaké představuje tematicky totožný, tak příbuzný i tak odlišný, ale navzájem celistvý cyklus Seifertův a Holanův. Je dobře, že bylo možné tomuto textu nabídnout dva tak ideální a osobité interprety, jako je Václav Voska a Radovan Lukavský. Umělce, kteří prokazují, že básníkovo slovo má být také nahlas sdělováno.

Urmefisto

Skutečný příběh herce velkého talentu, jehož touha vyniknout byla silnější než jeho svědomí, inspirovala dvoudílnou rozhlasovou hru dramatika Jana Vedrala. Hru v roce 1987 režíroval režisér Jiří Horčička, který hlavní roli svěřil Eduardovi Cupákovi.
Podkladem pro rozhlasovou hru Jana Vedrala Urmefisto bylo několik zdrojů, těmi nejdůležitějšími byly skutečné životní příběhy herců Gustava Gründgense, Hanse Otta a spisovatele Klause Manna. Všechny tři osudově zasáhl nástup nacismu v Německu. Zatímco Ottu a posléze i Manna stála život, Gründgens jako nacistický kolaborant dokázal těžit z jakékoliv dějinné situace. O svoji prestiž předního německého umělce nepřišel ani v poválečných demokratických poměrech Německé spolkové republiky, kde působil dál jako herec a divadelní intendant.
Hlavní roli, herce Höfgena si zahrál Eduard Cupák, dále uslyšíte Ladislava Freje, Františka Němce, Danielu Kolářovou, Petra Pelzera, Josefa Vinkláře a Ladislava Mrkvičku.

MERGERS AND ACQUSITIONS OF SMALL AND MEDIUM BUSINESSES

In this lesson, learn about acquisitions and mergers, the role they play in business and how to use them successfully. Advice for entrepreneurs who want to rapidly expand their business and safely buy a functioning company or companies.

Aplikace Youradio Talk

Audiokniha Svatební cesta do Jiljí