Josef Chrastina

Ludmila Pelikánová

Gustav Husák

Leonid Iljič Brežnev

Dějiny a historie

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon

Soudruzi, to snad ani není pravda

Výběru písní a nahrávek z dob totality v archivu Českého rozhlasu a Supraphonu, nazvaný Soudruzi, to není fakt, to se opravdu stalo ( SU 5604-2) byl do té míry úspěšný, že vybízel k pokračování, neboť materiálu, ze kterého je možné čerpat, je stále hodně.Ke zdrojům nyní přibyl také archiv České televize. Náš nový výběr se opět zaměřil na písně, básně a pořady, které původně sloužily jako agitace a dnes působí komicky. 
Tato koláž obsahuje archivní záznamy, které zvláště humorně charakterizují dobu svého vzniku - sborové recitace propagačních básní, častušky, písničky z 50.let i z doby normalizační, znělky a projevy. Nechybí pověstné televizní Křeslo pro hosta s Ludmilou Pelikánovou, Píseň amerického nezaměstnaného či Stalinova ukolébavka. Směsice uvedených záznamů shromažďuje to, co si pamatujeme z minulých desetiletí, čemu jsme se smáli, abychom dali najevo odpor k režimu, který nás dusil. 
Z archivu vybrali Gabriel Gössel a Naďa Dvorská, v obalu jsou použité původní plakáty z 50. let. 
Další výběr z archivních absurdit, nahromaděných v dobách totality!

Michal Tučný – A vzpomínky ty nemůžeš si zout

Audiokniha přináší poutavý životopis Michala Tučného. Vyprávění je doplněno o citace z novinových rozhovorů a vzpomínky rodiny, přátel i spolupracovníků. Díky tomu vzniká obraz zpěváka i celé české country hudby od 60. do 90. let. Součástí audioknihy je i 26 hitů, které vyšly samostatně na digitálním albu Michal Tučný: A vzpomínky ty nemůžeš si zout – Písničky ze stejnojmenné audioknihy.

Zmatky Hanuše Hanuše

Brouci v hlavě, ohryzávači nohou a jiná milá zvířátka
To, co zakrátko uslyšíte, je zvukový medailon Jiřího Lábuse. Jiří Lábus je známý český herec. Je tedy na místě, abych ho trochu přiblížil. Stačí na to jediná věta: Nic lidského a nelidského mu není cizí. Jeho hlas uslyšíte. K němu si ještě přimyslete vytřeštěné oči v inteligentně zarudlém obličeji - a vizuální vizitka je hotova. To, co mluví, si mohl klidně složit sám, ale není tomu tak. Autory textu jsou Jan Jiráň a Marian Palla. Mariana Pallu osobně neznám. Ale vím, že se narodil ve znamení lva, pije červené víno, živí se jako hudebník a učitel performance, publikuje v časopisech a maluje obrazy hlínou. Zato Jana Jiráně znám zblízka. Je to typ bezmála rokokový, tedy pravý opak Jiřího Lábuse, hraje stále na flétnu a občas též Mozarta. Tomu odpovídá i jeho strach z venkova, ze zvířátek ochočených a neochočených, zejména těch nejmenších. Jeho hlavní zálibou je (vedle hudby a čaje) pěstování rozličných alergií a fobií.
Jiří Lábus byl vždycky mým hereckým vzorem. Především tím, jak při hře (na jevišti) nezadržitelně tíhne k rampě a ohrožuje svými slinami i vlastním tělem diváky (v hledišti). Kolegové ho proto obviňují z exhibicionismu, ale já míním, že to má pádnější důvod. Jiří Lábus touží překročit těsný rámec umění a vstoupit přímo do širého života. V duchu známé poučky památného patrona českých divadelníků Josef Kajetána Tyla: "Divadlo je život a jde zas do života". Zdálo by se, že zvukový Lábus připravený o rampu nemá co překračovat. Omyl! Když pozorně posloucháte, nemůže vám nic uniknout, jak herec stále míří ke kraji desky nebo pásky, a co chvíli zaslechnete, jak tuto hranici přesáhne a přestanete ho slyšet. Ale to nevadí - štafetu přebírá hudba, jež svým jazykem beze slov stejně výmluvně vyťukává nepravidelný a neúprosný chod života.
Text hraný Jiřím Lábusem má jednu neocenitelnou přednost: zachycuje celý lidský život a při tom je daleko kratší. Hemží se to tam různými malými i milými zvířátky jako jsou ohryzávači nohou, brouk v hlavě, krokodýl, zakopaný pes... Odehrává se to v kanceláři, doma, ve vlaku, na venkově, ale hlavně v představách, vizích, snech. Všude člověka něco trápí, hněte, mrzí, svrbí, pronásleduje. Problémem se stává stejně vlastní tělo (jeho možnosti i jeho nedostatečnost), jako kancelář, práce, kolegové, jádro pudla nebo kulový blesk. Slovem: život je stálý neklid, stálé zmatky, pachtění a toužení, létání i padání. Ale budiž autorům i jejich mluvčímu připsáno k dobru, že v tom nepřetržitém víru nehodlají utonout. Na samém konci náš hrdina Hanuš Hanuš nahmatá na zádech škrábající se (na zádech) Judity dva malé hrbolky těsně pod kůží. Co to je? Křídla?
Každý dobrý příběh by měl končit andělem a je-li tento text (Jiráňův, Pallův i můj) poněkud nesouvislý a roztržitý, je to zcela v pořádku. Cesta za andělem není nikdy jednoduchá.
Zdeněk Hořínek

Že je to právě Zdeněk Zdeněk, kdo mezi našimi jazzmeny věkové kategorie pod pětatřicet představuje tvůrčí osobnost zdaleka nejvšestranějšího rozpětí, bych si troufal tvrdit, i kdyby jeho čtyřvětá symfonie nezdobila tento "hanušovský" projekt. Až zarážející šíři, která Zdeňkův stylový rozpřah charakterizovala dávno před vojnou, zůstal ale invenční klavesista věrný i po pětaosmdesátem, kdy vdechl život nejdřív čtyř-, pak pěti- a nakonec vlastně jen tříčlennému obsazení své skupiny Naima.
Jeho profesionální životopis tak vedle existenčně nutných angažmá v Zahradníkově televizním bigbandu a v Bacilech, záhy zpestřilo i leccos z úplně jiných položek: nahrávky s Pražským komorním orchestrem bez dirigenta ve Friedově "Concertu di Freiberg", šansony na elpíčka Hany Hegerové, čistě akustický svět swingových standardů s Vlastou Průchovou. Není tedy důvod, abychom se cítili nějak zaskočeni, předkládá-li nám svoji symfonickou prvotinu.
Ze skladatelova pohledu je výpadem na zcela nový terén, který se však Zdeňkovi s bravurou a invencí podařilo zvládnout nejenom v rovině kompoziční sevřenosti a bohatství melodických nápadů, ale i co do vynálezavé práce s barvami v instrumentacích.
Čtyři stěžejní části jeho symfonie, jsou na kompaktu samostatně indexovány lichými číslicemi, takže je lze poslouchat i jako program veskrze hudební. Stojí to za pokus, třebaže partitura, která jinak vznikla v úzké vazbě na příběh, ho reflektuje. Proto onen symbol odtikávajícího času v úvodní, motivicky takříkajíc "americko-ruské" větě, proto kombinace violoncella s flétnou ve zpěvně láskyplném tématu larga, věnováno ve druhé části Juditě, proto latinsky perkusivní scherzo, předznamenávající ve třetí větě odjezd na venkov, a proto závěr, jenž od bachovských varhan vyrůstá v jakousi brahmovsky romantickou gradaci mohutného finále. Někdy, až vám už dialog dvou Hanušových "já" bude důvěrně znám, si dopřejte luxus onoho experimentu.
Třeba vás osloví v trošičku jiné rovině. A možná, že po něm taky přijmete názor, který jako by tahle deska mimoděk rovněž ztělesňovala: že totiž všechna ta aprioristická škatulkaření působí jako holá nejapnost. V muzice, v kumštu a snad i v životě vůbec...
Vojtěch Hueber

Portrét básníka Antonína Sovy

Z komentáře Františka Branislava k původnímu LP albu DV 15297 "Portrét básníka Antonína Sovy" vydanému v Supraphonu v roce 1966 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
...Antonín Sova je ryze český básník, který svým výrazem rozezpíval mateřštinu, zvroucněl ji a dal jí zvláštní půvab. Je dobře poznovu se zamýšlet nad životem a dílem tohoto vzácného básníka. Kdykoli vyslovíme jméno Antonína Sovy, procitá rosnaté světlo, zazní chvála české krajiny, nad kterou zpívá skřivan, kde pluh obrací k slunci hliněné brázdy. Jak je spanilé, jak je opojné naslouchat lyrické melodii! V ní zachvěje se jarní květ, ozve se stesk po ženě, sílí víra v domov. V hlasech země je úrodnost i kov pro zbraně, vůně i křídla, oblázky na březích potoků i modravá dálka, do níž spěchá řeka. A kdo by neznal i vichřičnou sloku Antonína Sovy, která statečně bojovala za právo národa, ve které je soucit a vzdor, kterou se neochvějně věří v lidskou spravedlnost! Sovova píseň je plna životní vášně, pastelových obrazů, přírodních pohledů i lidských cest. Antonín Sova měl schopnost hluboce vyjadřovat českou citovost, porozumět dějinnému vývoji. Byl prostoupen osudem země, věděl o jejích propastech a touhách, žil její zklamání i výhry. Kdybychom hledali hudební nástroj, který nejlépe vyjadřuje Sovovu básnickou tvorbu hudebním nástrojem, nebudou to jen housle, byl by to mnohostrunný hudební nástroj, který se pod citlivým dotekem rozechvěje do tolika zádumčivých a jemných, roztoužených písní. A kolik vyvolává dojmů! Rozehraje-li se hudba verše, má věrný znak české citovosti. A jak nás hluboce dojímá, jakou úctu a obdiv v nás probouzí, když víme, že básník dovedl tvořit až do posledních dnů života, ačkoli poslední dlouhá léta znamenala pro něho hořkou samotu, bolest a utrpení. Jen vzpomínkami mohl se navracet do kraje, kde prožíval kouzelné dětství, kde příroda naučila ho vyposlouchávat nejskrytější tajemství. Miloval vody a lesy, měl rád pole a vrchy, naučil se svým krajem milovat celou svou rodnou zem, dát jí milostný hlas a přítulnost, napojit vírou v prosté lidi. Rodná krajina naučila ho hledat a nalézat citlivý výraz pro lidské duševní stavy, pro naděje, pro chvějivé nálady přírodních krás i složitého lidského žití. Dodnes je nám blízký ten jemný básník, který se probojovával k pravdě, který chtěl zplna pochopit a básněmi vyslovit smysl našeho národního života. Svými horečnými verši proteplil čas, rozechvěl tolik srdcí, dal vdechnout vůni, dal zahýřit obrazům pestrými barvami. Zádumčivá samota byla sestrou jeho mládí. Životní jeho cesta vedla ho k lidským srdcím.

ANTONÍN SOVA (*26.2.1864 – †16.8.1928)

Poslední schůzka

Z komentáře Miloslava Jedličky k původnímu LP albu 1218 0459 " Poslední schůzka" s básněmi v próze Ivana Sergejeviče Turgeněva vydanému Supraphonem v roce 1982 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Básněmi v próze vyvrcholila a uzavřela se tvorba Ivana Sergejeviče Turgeněva. ...Básně v próze navázaly na Turgeněvovu pozdní novelistiku s jejím stupňovaným sklonem k lyrismu a iracionalitě. Těžká trýznivá choroba a blízkost smrti je poznamenaly hlubokým pesimismem a sociálně filozofickou skepsí. Zároveň se však spisovatel v těchto krátkých lyricko-reflexivních textech psaných rytmizovanou prózou vracel k oblíbeným motivům a myšlenkám z dřívějších let, v nichž zaznívají světlejší tóny, jeho obdiv k mravní a duchovní síle člověka, víra v umění a moc krásy v přírodě i lidech....Turgeněvovy Básně v próze se setkávaly od doby svého uveřejnění s příznivým ohlasem. Mnozí chválili "bohatství obsahu, energii a hloubku myšlenek", "svěží a mladě zdravý cit"; všeobecného uznání se dostalo jejich uměleckým přednostem, skvostné ruštině, rozeznívající kvality zvukové a rytmické, vytříbenosti stylu, noblese výrazu. Turgeněv se svými Básněmi v próze zapsal mezi průkopníky a mistry tohoto náročného literárního žánru v ruské literatuře i v měřítku evropském.

Aplikace Youradio Talk

Audiokniha Soudruzi, to snad ani není pravda

Poslední schůzka

Zmatky Hanuše Hanuše

Portrét básníka Antonína Sovy

Michal Tučný – A vzpomínky ty nemůžeš si zout