Jan Pivec

Bohumil Bezouška

Autobiografie a biografie

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon

S Thespidovou károu Jana Pivce

JAN PIVEC (*19.5.1907 – † 10.5.1980)

Z komentáře k původnímu LP albu 1218 3809 vydanému Supraphonem v roce 1986:
Nejprve k názvu."Thespis, 6.st.př.n.l., řecký dramatický básník; jeho jméno spjato s počátkem antického divadla. Rok, kdy Thespis zvítězil v dramatickém závodě (mezi 536-533 př.n.l.) byl pokládán za počátek antické tragédie. Rčení o Thespidově káře, označující kočovné divadlo a divadlo vůbec, je založeno na domněnce, že Thespis byl nejprve potulným hercem, jenž s sebou vozil na voze divadelní rekvizity"...Vybavíme-li si Pivcovo rudimentární herectví, rudimentární ve smyslu prvopočáteční, bytostné, pak se nám pro tohoto herce rodem vnutí s překvapivou samozřejmostí představa Thespidovy káry. Proto také nazval Odeon knihu Pivcových vzpomínek...Thespidova kára Jana Pivce. A odtud i název této desky...
V první části knihy jde...o běžné paměti-vzpomínky, kdy herec vypráví o svém životě od narození až po dny odpočinku. Běžné však nejsou v pravém slova smyslu proto, že se v nich prosadilo Pivcovo legendární vypravěčské umění: jsou literárním dílem sui generis...Pivcův vstupní text je užitečný i pro posluchače desky, budiž tedy citován:
"Při nespočetných setkáních s lidmi, ať v denním chvatu nebo v pohodě soukromí, ať za svitu dne nebo při večerních i nočních posezeních, při nejrůznějších příležitostech přicházela řeč na divadlo a vůbec na kumšt. A tu často, přečasto jsem byl a dosud jsem vyzýván, abych vyprávěl, jak to se mnou vlastně bylo od začátku. Život u divadla je přece jenom hodně odlišný od všech jiných povolání. Skrývá v sobě nejen mnoho úsměvů, radosti a humoru, ale i mnoho chvil a období bolestných a chmurných...Nuže tedy, opono, třeba dnes jen pomyslná, nahoru!"
Deska S Thespidovou károu Jana Pivce dává však nahlédnout i do druhé části knihy, sestavené z Pivcových textů nejrůznějšího typu (od básně a prózy přes články, vyznání, dopisy až po interviewy a ankety), z kritik divadelních inscenací, v nichž účinkoval, ze vzpomínek přátel, z různé memoárové a teatrologické literatury, z korespondence atd. Je to zrcadlový odraz prvního dílu: znovu se tu odvíjí celý život, jenže očima druhých, a tedy z jiných úhlů. Výsledný obraz je však celek, jednota, portrét osobnosti, která patřila mezi přední členy nezapomenutelné gardy Národního divadla...
...Vzpomínka spolužačky Vlasty Fabianové je teplá jako podaná ruka, z vyprávění Miroslava Horníčka je slyšet něco jako splněný klukovský sen i ze ctitele se mohl stát přítel, za větami Radovana Lukavského je cítit pochopení a úcta, v historkách Bohumila Bezoušky jako bys naslouchal samotnému Janu Pivcovi...
Gramofonová deska není mrtvá litera, ale živé poselství. Má proti knize své nevýhody, ale i výhody...Kdo umí soustředěně číst a přitom dokáže i pozorně naslouchat, pochopí, že hlas těch, kteří k němu hovoří, může být zázračný: sděluje cosi navíc, co jsme očima nepřečetli. Platí to i o těch, kdo napsali své vzpomínky pro Thespidovu káru Jana Pivce. Je to krásné čtení. Ale naslouchat jejich hlasu, je přece jen víc: jako bys slyšel tep jejich srdce. A možná i svého.
Vladimír Justl

Má protentokrát obsazená vlast

Národní divadlo, 5. června 1939. Uvedením Smetanovy Mé vlasti, přenášené živě Československým rozhlasem a přejímané radiostanicemi v Paříži a v Oslo, vrcholí Pražský hudební máj - mimořádný festival, který vznikl z iniciativy dirigenta Václava Talicha a jehož cílem bylo "narovnat naši páteř a naplnit nás pocitem důstojné svébytnosti".Děj Molkovy hry se odehrává během zvukové zkoušky zmiňovaného slavnostního provedení Smetanova cyklu symfonických básní, jejíž hladký průběh naruší neočekávaná skutečnost. Tři muzikanti hodlají během přímého přenosu přečíst politické provolání ke zbytku Evropy v přesvědčení, že je třeba využít jedinečné příležitosti k vyslání signálu o skutečném stavu smutné české existence. Taková zpráva, zveřejněná v orchestru půl hodiny před zahájením přenosu, působí pochopitelně jako nálož dynamitu?Jsou Zděněk Němec, Josef Morávek a Egon Ledeč ztělesněním odvahy, která se nebojí vyjádřit své přesvědčení a bojovat za něj, nebo hazardéři, jež neženou do katastrofy jen sebe, ale všechny zúčastněné? Jaké může mít takové jednání následky? Všechny strany sporu se obrací k dirigentskému stupínku, k Václavu Talichovi. 
Hlavní roli VáclavaTalicha ztvárnil Viktor Preiss, role tří rebelujících muzikantů si zahráli Pavel Batěk, Martin Finger a Petr Lněnička.

Nepřítel lidu

Přestože Ibsenova hra vznikla před bezmála sty lety, je v mnohém stále překvapivě aktuální. Politické drama Nepřítel lidu napsal Henrik Ibsen v roce 1882 již jako světově známý autor. Na příběhu lékaře Stockmanna, který se marně snaží poukázat na závadnost vody v místních lázních, předvádí Ibsen bez obalu všechny nepřístojnosti "demokratické" společnosti - korupci, strach o post a majetek i stádní myšlení a jednání většiny.Osoby a obsazení: MUDr. Tomáš Stockmann, lázeňský lékař (Viktor Preiss), Kateřina Stockmannová, jeho žena (Dana Syslová), Petra, jejich dcera (Lucie Trmíková), Petr Stockmann, doktorův starší bratr (František Němec), Morten Kiil (Jiří Holý), Hovstad, šéfredaktor Lidového posla (Michal Pavlata), Billing, zaměstnanec Lidového posla (Ivan Trojan), Aslaksen, vydavatel (Miloš Hlavica), Horster, kapitán obchodní lodi (Miroslav Etzler), pán (Eduard Pavlíček)) a další. Režie: Hana Kofránková

Významné inscenace Vinohradského divadla

Komentář k původnímu LP 0 58 0404 z roku 1972: 
Předkládáme veřejnosti studiové nahrávky výňatků z inscenací pražského Divadla na Vinohradech z posledních let. Jsme přesvědčeni, že i tenhle ryze akustický záznam tvorby umělců Vinohradského divadla má svůj pozitivní smysl: že poskytne estetický zážitek i obohacující poznání a že se stane i dokumentem, použitelným pro konfrontaci v několikerém ohledu. Tato konfrontace bude ovšem nejpohodlnější u těch, kdo sledují živý pohyb divadelní kultury soustavněji, hlouběji, pro které je důvěrněji známou, organickou součástí osobní kultury a aktivity. Pro ty, kteří si svůj osobní životní styl teprve vytvářejí, zejména pro mladé lidi, však může být poslech našich nahrávek pobídkou a podnětem, hodným dalšího rozvíjení.

Máj (2008)

Jednou z nejpozoruhodnějších divadelních inscenací Máje se pyšnilo brněnské Divadlo U stolu. V něm se Máje ujal František Derfler. Ke spolupráci přizval rockového bubeníka Zdeňka Kluku, a dva mladičké účinkující: Jiřího Valůška pro roli Viléma, strašného lesů pána, a Eriku Stárkovou pro roli Jarmily. Ta doprovází inscenaci zpěvem. Samotný František Derfler si ponechal roli vypravěče krvavého příběhu. Výsledkem je představení, o němž Milan Uhde napsal, že po tradičním šaldovském "snivěbuřičském" výkladu zdůrazňuje existencialistické pojetí Máje.

Aplikace Youradio Talk

Audiokniha S Thespidovou károu Jana Pivce

Nepřítel lidu

Máj (2008)

Významné inscenace Vinohradského divadla

Má protentokrát obsazená vlast