Jan Werich

Miroslav Horníček

Dramatizace

Poezie

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon

Předscény

Komentář k původnímu LP 11 1179-1 z roku 1965:
Voskovec a Werich tedy vedli svou první předscénu.
První?
Tvrdím, že ne. Ne každý může vést dialog, jehož slova nebyla předem napsána.
Máme svědectví o tom, že Voskovec a Werich už v době svých studií a pouhých dvaceti let vedli spolu dialogy nádherně nesmyslné a plné krásné srandy. Doklad najdeme třeba v knize Jiřího Voskovce, v knize, která podává velice přesný a poutavý obraz oněch dob, včetně jejich společenských a politických krizí a peripetií, doklad, který považuji za zrod předscén, forbín:
Jiří Voskovec:
"V létech 1925 a 26, co studující práv na Karlově univerzitě, jsme pro svou srandu a někdy k obveselení skupiny kamarádů a dívek vyimprovizovali řadu absurdních dialogů...
Jedna z improvizací byla zvlášť šílená a zvlášť komická. Jednoho dopoledne zazvonil vmém bytě Werich a když jsem otevřel dveře, řekl naprosto vážně: Máúcta, já jsem slyšel, že máte na prodej hrobku. Já právě tak vážně a věcně jsem okamžitě odpověděl: "Ano, mám. Račte dál, já vám ji ukážu. Zavedl jsem ho do svého pokoje (bydleli jsme tenkrát ještě oba u rodičů), ukázal mu na skříňku, načež následovalo asi dvacet minut naprosto naturalistického obchodního rozhovoru, kdy jsme si vyměňovali informace a posudky o kvalitě, slohu, materiálu, trvanlivosti a váze hrobky; pak nastalo smlouvání o ceně, které jsme však vedli převráceným způsobem: to jest kupec nabízel víc než majitel požadoval. Konečně jsme se nedohodli a Werich uražen odešel, zatím co já za ním na schodech pokřikoval potupné poznámky. Teprve za chvíli se Jan vrátil, už ne v roli, a pak jsme se teprve smáli."
Tady, říkám a tvrdím, vznikaly jejich první forbíny a je mi to dokladem, že ne každý herec - byť byl v rámci své profese sebelepší - nemůže toto dokázat.Tady se narodil jejich specifický talent.
Všimněme si tří slov Jiřího Voskovce:
"...řada absurdních dialogů... Pro vlastní srandu a někdy k obveselení skupiny kamarádů a dívek..."
A dál: "vedli naprosto naturalistický dialog..."
A máme tady tři erbovní znaky forbín: vlastní obveselení, absurdita, naturalismus dialogu a skupina posluchačů. (I když rozhovor o hrobce byl veden bez diváctva).
Osobně nemám rád absurditu, pokud není spojena se životodárnou srandou. Zažil jsem absurdní hry, kdy smích sice byl, dostavoval se, zněl, ale spíš plynoucí z vědomi, že "smát by sedivák měl", a kdy dokonce četní snobové v hledišti se předháněli, kdo se zasměje dřív, kdo tedy dřív pochopí humor formulace nebo situace, kdy třeba pro mně byl tento smích rušivým, protože mechanickým a vnějším projevem.
Absurdita a humor - ve spojení s naprosto naturalistickým dialogem obchodním.
Tady může a musí být dialog veden, ne-li naturalisticky, tedy realisticky, protože jeho realita je první podmínkou onoho nadhledu, který je mu dodáván právě humorem.
Slýchám dialogy, které se snaží o komično. A trnu někdy, že dokonce vyvolávají smích. Není divu: projev a jeho ohlas jsou spojité nádoby a laciný humor vyvolává laciný smích.
Slyšel jsem nedávno vynikající scénku dvou našich velkých komiků, lidé se smáli, ale jejich smích vrcholil třeba v okamžiku, kdy jeden rekl: "Řekl jsem jí: ty krávo..."
Forbíny se staly nedílnou a často podstatnou částí her Voskovce a Wericha. Ještě dneska jsou lidé, kteří tvrdí, že na jejich představení chodili mnohokrát právě proto, že tam forbíny byly a že se měnily.
Já jsem se pak stal nástupcem toho, kdo nahrazen být nemohl a kdo spolu s Werichem stvořil cosi stejně krásně fyzického jako duševního, stejně reálného jako metafyzického - víc než partnerství, ale dvojnictví.
Vedli jsme tyto dialogy s Janem Werichem v době, která nebyla nakloněna ani humoru ani absurditě, která sice žádala satiru, ale satiru zamířenou jinam, všude jinam, jenom ne do vlastních řad. Když jsme začínali spolu s Janem Werichem divadlo, ještě před započetím zkoušek, byli jsme návštěvou u vysokého činitele, kterého nejmenuji jen proto, že už nevím, kdo to byl. Činitelé se nořili, radili, varovali, zvali nás, podávali nám koňak, pak mizeli a někteří dokonce emigrovali.
Byli jsme tedy pozváni, seděli jsme - jak se říkalo - "v přátelském rozhovoru zajímajícím obě strany" a činitel řekl Janu Werichovi: "Palte tvrdě a odvážně. Vy ani nevíte, jak ostře a jak vysoko můžete mířit."
Bylo to někdy v roce 1955.
A Jan Werich řekl: "Ano, ono je to jako ve fotbale - je nutno pálit tvrdě. Jenže ve fotbale vidím já, soupeř, diváci i soudce, kam jsem namířil a kam míč dopadl. Kdežto na divadle já vypálím a vy teprve druhý den malujete lajny."
Vedlii jsme tyto forbíny necelých šest let. Od té doby uplynulo už třicet let. A hle: mladí lidé dneška, kteří nás nezažili, si je přehrávají, pouštějí a vracejí se k nim.
Nastoupil jsem na místo Jiřího Voskovce. Mnozí říkali, že na nás už nikdy nepůjdou, protože bez Voskovce to není ono. Nebylo. Ale jde o to, aby to bylo ono? Viděl jsem v životě asi pět Hamletů. Každý byl jiný, ale vždycky to byl on. Bylo to ono. Copak existuje cosi jako norma, kdy Hamlet je Hamletem a kdy ne? Jiní pamětníci vám řeknou, že po Vojanovi už nikdo Hamletem nebyl. Nechtěl jsem být Voskovcem a nebylo nic, v čem bych se snažil jej napodobit.
Jeho první dopis, ve kterém popsal své pocity nad prvními nahrávkami forbín, které jsem poprvé dělal s Janem Werichem, dopis, který bych asi citoval jen s ostychem, protože mě chválil, už nemám. Snad ho někdy najdu - jen co hopřestanu hledat, jak je tomu vždycky - ať už hledáme tužku, brýle, deštník nebo správný výraz.
Ale mám tu jiný jeho citát z dopisu z roku 1965.
"Děkuju vám, že jste mi tak živě a podrobně a spontánně (abych užil toho hovadného módního slova, které vůbec nic neznamená a nikdy neznamenalo, leč každejch patnáct dvacet let opět přijde do módy - tedy spontánně škrtám a nahrazuju příslovcem přesně a pravdivě...) sdělil ve zkratce historii svého divadelního dobrodružství - a zejména tu fázi s Werichem. Jsem celej pryč z toho, jak mu rozumíte, jak ho znáte a jakou sním máte trpkou trpělivost a zase k němu respekt a porozumění a i lásku. Moc bysme si asi mohli spolu popovídat, i když plně chápu, že můj poměr k Janovi je zcela jiný a na docela rozdílné rovině atd. Ale napsal jste mi o něm výtečné postřehy..."
A v tomtéž dopise:
"Já jen, že se mi líbilo, co jste tak šikovně a s citlivou prostotou a hezkým napsáním vyčíh - a že jsem poznal, jak to myslíte doopravdy - a Jana znáte a rozumíte mu, proboštovi a figurce neobyčejné, vrtošivé, nesnesitelné, leč jedinečné. A to říkám jen půl ba čtvrt, či osminku toho,co vím já. Musíte chápat, že Jan a já jsme si obludnými zrcadly na jarmarku - zrůdami v Bludišti - zlými a skvostnými vzájemnými sny, nadějemi a nočními můrami. Siamská dvojčata a dvoj-Dracula the Vampire of Transylvania... a faunství ukrutné, smrtící srandy."
Ano, byli jsme - pokud jsme pamětníky - svědky přírodního jevu, který nemá, tvrdím, obdoby v dějinách divadla. A jestlijsem měl tu čest a rozkoš stát na místě jednoho z nich, nechci víc než podat svědectví o tom, jak vznikaly naše forbíny, tedy Werichovy a moje, protože právě o nich a o takzvané improvizaci panují a kolují přečetné zmýlené a bludy.
To, že jsem byl na jistou dobu přizván k tomu mohutnému pochodu plebejců, kteří "ze století do století jdou", je pro mne dar a veliké osobní štěstí.
Tolik úvodem.

Miroslav Horníček

Lakomec

Pětiaktová hra v próze, jejímž hlavním hrdinou je lichvář a chorobný lakomec milující více než kohokoli z bližních svoje peníze, byla napsána v roce 1668. Dnes patří k nejoceňovanějším Molièrovým hrám, ale v době svého vzniku velký ohlas nevzbudila. Obliba komedie přišla až později, dnes patří k nejuváděnějším autorovým hrám a jméno hlavní postavy se stalo synonymem pro lakomého člověka. Lakomec je dramatem jedné rodiny a také komedií charakterů, ve které děj i situace slouží k tomu, aby vyjevily ve vší nepatřičnosti a směšnosti nezvladatelnou neřest hlavní postavy. Vdovec Harpagon, otec dvou dospělých dětí Kleanta a Elišky, je posedlý hromaděním peněz a zároveň je přesvědčený, že ho o ně chce každý připravit. Navenek se tedy snaží vystupovat jako chudák a stejně lakomý je i co se týče výdajů na domácnost a potřeby svých dětí. Neúnosná rodinná situace vyvrcholí ve chvíli, kdy se Harpagon rozhodne dceru a syna vyvdat a oženit proti jejich vůli, protože sám plánuje sňatek s o mnoho let mladší dívkou. Zdá se, že otec má všechny prostředky k tomu, aby prosadil svou, jenže je zasažen na nejcitlivějším místě, když se mu ztratí doma ukryté peníze. Lakomec je jednou z her, která jako by se vždy zcela proměňovala podle obsazení a interpretace hlavní postavy, jiný byl tedy Molièrův Lakomec Františka Filipovského, jiný Miloše Kopeckého nebo třeba Borise Rösnera. Teď přichází se svou rozhlasovou verzí režisér Lukáš Hlavica, který titulní postavu nabídl Ivanu Trojanovi.

Věc makropulos

Slavná divadelní hra s tématem dlouhověkosti. Věc Makropulos byla poprvé uvedena na jevišti vinohradského Městského divadla v roce 1922. Žánrovým určením je to komedie o třech dějstvích s přeměnou, byť v konečném vyznění komedií velmi hořkou. Audioverze z původní předlohy téměř věrně, je však obohacen o zvukové prostředky typicky rozhlasové. V inscenaci je jasně čitelná pointa: „Dejme tomu říci, že jednou v budoucnosti nebude nemocí ani bídy ani nečisté dřiny, to je zajisté optimismus; ale říci, že tento dnešní život plný nemocí, bídy a dřiny není tak nadobro špatný a zatracený a má něco nesmírně cenného, to je – co vlastně? Pesimismus? Myslím, že ne.“

Maškaráda

Michail Jurjevič Lermontov: Maškaráda. Drama ruského klasika - tragédie muže, kterého společnost zbaví poslední víry v čest, poctivost a upřímnost člověka. Překlad Emanuel Frynta. Režie Miloslav Jareš.Osoby a obsazení: Osoby a obsazení: Jevgenij Alexandrovič Arbenin (Vladimír Šmeral), Nina, jeho žena (Jarmila Smejkalová), kníže Zvjozdič (Václav Voska), baronesa Štralová (Vlasta Chramostová), Afanasij Pavlovič Kazarin (František Hanus), Adam Petrovič Šprich (Karel Houska), neznámý (Miroslav Doležal), doktor (Bedřich Bobek), starý pán (Václav Piskáček), Ivan, sluha knížete Zvjozdiče (Artuš Kalous), sluha Arneninův (Eduard Kašpar), komorná (Štěpánka Holečková), paní domu (Jindra Hollmanová), bankéř (Bohuš Hradil), hráči (Karel Kastner, Karel Fořt a Vladimír Salač).Natočeno v roce 1954.

Trnitá kletba

Když bohyně Flora umožnila obyvatelům Plantae pěstovat a ovládat rostliny pouhou silou vůle, bylo to pro ně požehnání. Teď ale příroda začala chřadnout. Voda se vytrácí, lesy mizí, půda přestává plodit. A boj mezi provinciemi se začíná vyhrocovat. Zatímco Potravináři z Východu a Parfumisté z Jihu se vyhřívají ve světle královské přízně, Vojáci ze Západu a Traviči s Léčiteli ze Severu jsou na okraji společnosti. Osmnáctiletá Convallaria Leroyová se chce stát Travičkou. Ti jsou ale od neúspěšného atentátu na krále pronásledováni. Ačkoliv se snaží držet stranou, je shledána vinnou za četbu knih a odvlečena do hlavního města Flosu k popravě. Od smrti ji zachrání tajná dohoda s guvernérem Západu, se kterým se pustí do pátrání po odpovědích na otázky, které nedají mnoha lidem spát. Co skrývají neprobádaná místa floského paláce? Proč se bohyně Flora odmlčela? Jde zachránit Plantae před katastrofou, které se na ni řítí? Bude tichá a neprůbojná dívka pouhým pěšcem v nemilosrdné hře osudu, nebo ho vezme do svých rukou?

Linka důvěry

Česká rozhlasová hra slavila úspěchy na festivalu Prix Italia v době svého největšího rozkvětu v 60. letech. V roce 1966 získala hlavní cenu od mezinárodní poroty. Režisérem byl Jiří Horčička. Třináct nočních zastavení na telefonní lince důvěry, kde právě slouží doktorka Marie v jedinečném podání Dany Medřické.

Erbovní znamení

Populární spisovatel a popularizátor Zdeněk Mahler čerpá velmi často inspiraci ke svým dílů v dějinách. Nejinak tomu bylo i u jeho rozhlasové hry Erbovní znamení. V příběhu z dob nacistické okupace parafrázoval Mahler některé motivy ze života spisovatele Vladislava Vančury, jemuž tuto hru připsal. V hlavní úloze inspirovanou Vančurovým životem a myšlením uslyšíte Eduarda Cupáka. Inscenaci z roku 1981 režíroval Jiří Horčička.

Spotify

Příběh nejslavnějšího švédského startupu. To, jakým způsobem dnes posloucháme hudbu se zdá samozřejmostí, vývoj současných možností avšak trval téměř dvě desetiletí. A není u konce. Hledání investorů, boj o práva, vyjednávání s Markem Zuckerbergem, vstup na akciové trhy, v této knize najdete všechno to, co se skrývá na cestě od geniálního nápadu až k dominantnímu postavení na trhu streamování hudby. 
 
O audioknize 
Vzpomínáte na dobu, kdy hudební průmysl krachoval? Na přelomu tisíciletí klesaly prodeje CD nosičů o miliardu dolarů ročně, hudba se sdílela z pirátských stránek a situaci nezachránil ani iTunes. Velké hudební společnosti byly v krizi. 
 
V té době se mladý počítačový nerd ze stockholmského předměstí spojil se zámožným společníkem, aby uskutečnili vizi, která změnila hudební průmysl. Spotify vypráví příběh Daniela Eka, Martina Lorentzona a startupu, z něhož se stal největší světový hráč v oblasti streamování hudby. Popisuje obtížnou cestu hledání investorů, přemlouvání nahrávacích společností k poskytnutí licencí, boj s konkurencí, odpor Stevea Jobse, mnoho ztrátových let, ale i nadšení posluchačů z nových funkcí i playlistů. V neposlední řadě pak vstup společnosti na burzu. 
 
Spotify vždy charakterizovala kultura mlčení – smlouvy s nahrávacími společnostmi se nezveřejňovaly a zaměstnanci podepisovali dohody o mlčenlivosti. Navzdory tomu se autorům podařilo vyzpovídat desítky insiderů z řad bývalých zaměstnanců a členů představenstev, mluvili s investory i s osobnostmi hudebního průmyslu a vedle novinových článků, rozhovorů a veřejných vystoupení čerpali z účetních uzávěrek, seznamů akcionářů a interních dohod. 
 
Výsledkem je inspirativní příběh o tom, že když má někdo jasnou vizi, mimořádnou houževnatost a velké sny, dokáže konkurovat i největším technologickým gigantům světa. 
 
V knize se mimo jiné dozvíte: 
- Kdo vůbec je zakladatel Spotify Daniel Ek: z jaké je rodiny, jakou hudbu poslouchal, jak mu to šlo ve škole. 
- Jakou roli hrál v jeho životě web pro mladé dívky stardoll.com 
- Proč Steve Jobs negativně ovlivňoval vstup Spotify na americký trh. 
- Kteří umělci střídavě službu podporovali a zase z ní odcházeli. 
- Kolik stojí firmu jeden zadarmový účet měsíčně. 
- Jaké jsou vize Spotify do budoucnosti. 
 
Řekli o knize 
„Kniha Spotify je příběhem o odvaze outsidera, který se nenechal zastrašit giganty ze Silicon Valley – a stal se králem. Měl by si ho přečíst každý ostýchavý podnikatel. Ukazuje, že ochota bojovat za svůj nápad se může skutečně vyplatit.“ 
- Wall Street Journal 
 
„Čím to je, že Švédsko vyprodukovalo tolik inovací v oblasti digitální hudby? Proč se právě tady zrodila firma Spotify, dodnes vzdorující všemocnému Applu? Dva vynikající švédští novináři líčí vzestup společnosti, která proměnila moderní hudbu, nejen jako strhující příběh ze světa byznysu, ale také jako lekci z technologické geopolitiky. Rafinovaný a rozhodný Daniel Ek ze Spotify ukazuje, proč Silicon Valley nemusí vždycky vyhrát.“ 
- David Kirkpatrick, autor knihy Pod vlivem Facebooku: Příběh z nitra společnosti, která spojuje svět 
 
„Kniha Spotify se čte jako filmový scénář. Skvěle zachycuje příběh o tom, jak technologie proměnily hudbu – a příběh lidí, kteří za touto proměnou stojí.“ 
- Daniel Goldberg, spoluautor knihy Minecraft: The Unlikely Tale of Markus ‘Notch’ Persson and the Game that Changed Everything 
 
„Konečně: důkladné a zasvěcené představení nejakčnějšího nového hráče v hudebním průmyslu i osobností stojících za globálním křížovým audiotažením švédského giganta.“ 
– Shirley Halperinová, redaktorka Variety 
 
„Působivý, pronikavý pohled na jednu z nejúspěšnějších technologických firem Evropy. Spotify je zasvěcená zpráva i pro čtenáře s perspektivou insidera.“ 
- Pär-Jörgen Pärson, první investor a partner Spotify z Northzone 
 
„Svěží zasvěcené zpracování švédského příběhu úspěchu, který omezil pirátství, transformoval hudební průmysl a vytvořil ze streamování novou normu.“ 
- Per Sundin, ředitel Universal Music Nordic Region 
 
„Vyprávění dvou švédských ekonomických novinářů o vytrvalém vzestupu streamovacího hudebního giganta, který se vypořádal s útoky Stevea Jobse, Jeffa Bezose i Taylor Swift. Carlsson a Leijonhufvud jsou zkušení reportéři, kteří o firmě shromáždili spousty informací... Poučná zpráva o streamingových válkách.“ 
- Kirkus Reviews 
 
O autorovi 
Jonas Leijonhufvud (* 1974) má za sebou kariéru v ekonomické redakci deníku Svenska Dagbladet, v deníku Dagens Nyheter a na televizních stanicích TV8 a TV4. 
 
Sven Carlsson (* 1986) působil v ekonomické redakci deníku Svenska Dagbladet a ve zpravodajské agentuře AFP. 
 
Dnes oba pracují jako reportéři ekonomicky zaměřeného deníku Dagens industri a jeho specializovaného webu Di Digital. Technologiím se věnují také v podcastu Digitalpodden.

Významné inscenace Vinohradského divadla

Komentář k původnímu LP 0 58 0404 z roku 1972: 
Předkládáme veřejnosti studiové nahrávky výňatků z inscenací pražského Divadla na Vinohradech z posledních let. Jsme přesvědčeni, že i tenhle ryze akustický záznam tvorby umělců Vinohradského divadla má svůj pozitivní smysl: že poskytne estetický zážitek i obohacující poznání a že se stane i dokumentem, použitelným pro konfrontaci v několikerém ohledu. Tato konfrontace bude ovšem nejpohodlnější u těch, kdo sledují živý pohyb divadelní kultury soustavněji, hlouběji, pro které je důvěrněji známou, organickou součástí osobní kultury a aktivity. Pro ty, kteří si svůj osobní životní styl teprve vytvářejí, zejména pro mladé lidi, však může být poslech našich nahrávek pobídkou a podnětem, hodným dalšího rozvíjení.

Nebezpečné známosti

Kontroverzn&iacute; př&iacute;běh odkr&yacute;v&aacute; pozad&iacute; milostn&yacute;ch strategi&iacute;, o nichž si dopisuj&iacute; požitk&aacute;ř&scaron;t&iacute; aristokrat&eacute; mark&yacute;za de Merteuil a vikomt de Valmont, kteř&iacute; pro sv&eacute; potě&scaron;en&iacute; a radost z moci manipuluj&iacute; city ostatn&iacute;ch. Krut&aacute; hra s l&aacute;skou a v&aacute;&scaron;n&iacute; v&scaron;ak m&aacute; sv&eacute; n&aacute;sledky. Modern&iacute; zpracov&aacute;n&iacute; nov&eacute;ho překladu nadčasov&eacute;ho epistol&aacute;rn&iacute;ho rom&aacute;nu oživuje jeho živoči&scaron;n&eacute; postavy ve zvukov&eacute; podobě. Navenek bez&uacute;honn&aacute; mark&yacute;za de Merteuil (Vilma Cibulkov&aacute;) rozehr&aacute;v&aacute; cynickou partii, v n&iacute;ž nejde o nic men&scaron;&iacute;ho, než o věneček jej&iacute; mladičk&eacute; chr&aacute;něnky Cec&iacute;lie Volangesov&eacute; (Kl&aacute;ra Issov&aacute;) a počestnost vdan&eacute; pan&iacute; de Tourvel (Krist&yacute;na Frejov&aacute;). Spoluhr&aacute;čem je j&iacute; proslul&yacute; proutn&iacute;k vikomt de Valmont (Jiř&iacute; Dvoř&aacute;k), kter&yacute; m&aacute; v r&aacute;mci s&aacute;zky za &uacute;kol obě ženy sv&eacute;st. Mnoh&eacute; by se od něj mohl naučit i jinoch ryt&iacute;ř Danceny (Jan Meduna), bl&aacute;znivě zamilovan&yacute; pr&aacute;vě do nevinn&eacute; Cecilie, kter&aacute; se v&scaron;ak m&aacute; vd&aacute;vat za jin&eacute;ho.

Aplikace Youradio Talk

Audiokniha Předscény