Alexandr Sergejevič Puškin

Vladimír Brabec

Dramatizace

Poezie

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon

Poezie M. J.Lermontova a A. S. Puškina

Z komentáře Emauela Frynty k původnímu LP albu DV 15225 "Poezie M.J.Lermontova a A. S. Puškina" vydanému v Supraphonu v roce 1964 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Zatímco druhořadí básníci hynou tím, že upadají v zapomnění, tak zvané klasiky napořád umrtvuje bronz pomníků a čítanková popularita. Kdekdo je chválí, ale nikdo nečte. A tak skutečně nesmrtelní jsou jen ti, kdo věčně svěží životností tvorby přemáhají pompu chval a houštinami pedantských výkladů zas a zas vcházejí do přítomné chvíle. Ruští básníci ALEXANDER SERGEJEVIČ PUŠKIN a MICHAIL JURIEVIČ LERMONTOV patří ve světové poezii k těmto nesmrtelným jménům. Jejich tvorba byla a zůstává čímsi víc než jen projevem talentované dovednosti, je to soubor vzrušených a rozechvělých gest intenzívního života. Nadání, zázračně bohaté a všestranné, souviselo u nich obou s nesmlouvavým charakterem a zcela mimořádným vzděláním. Byli to lidé, jejichž osobnosti a osudy byly básnické, pokládáme-li totiž za básníka člověka vidoucího a žijícího plněji než jiní. Číst jen jejich biografii znamená obdivovat je. Vnímat jejich poezii je naslouchat hlasu jejich životů vnitřních, dávných už a přešlých, a přece trvajících, blízkých a srozumitelných. Puškin se narodil téhož roku jako F.L. Čelakovský - 1799, Lermontov o čtyři léta později než K.H. Mácha - 1814. Patřili tedy oba k vlně evropského romantismu....Oba skončili předčasnou, násilnou smrtí. Puškin zemřel po smrtící ráně v souboji, na jehož vyprovokování měli patrně podíl intriky dvora, ve věku sedmatřiceti let. Šestadvacetiletý důstojník Lermontov byl zabit stejně, jak si to ostatně už dříve předpověděl v básni SEN. Bez Puškina je nemyslitelný vývoj ruské literatury nové doby, byl jejím prvním geniálním tvůrcem a skutečným zakladatelem i co do jazyka pro který se jeho dílo stalo normou. Základní význam mají pro prózu jeho "BĚLKINOVOVY POVÍDKY a KAPITÁNSKÁ DCERKA, pro drama BORIS GODUNOV, pro epickou poezii EVŽEN ONĚGIN, máme-li zůstat u děl nejznámějších. Jeho lyrika je stejně svrchovaná jako univerzální - formálně je souborem všech tehdejších lyrických žánrů, tematicky zrcadlí Puškinův život a souvisí s jeho tvorbou. Měla ve své pohyblivosti a proměnlivosti funkci jakéhosi deníku citového i myšlenkového, studijního a proklamativního, jsou v ní v miniatuře a zárodku zachycena básníkova bezprostřední hnutí, a tím je nám zvláště blízká. Udivuje-li u Puškina šíře kultury a schopnost chápat a osvojovat si hodnoty z nejodlehlejších konců prostoru a času, žasneme u Lermontova nad vášnivostí koncentrace. Tento básník jako by žil jen jedním jediným tématem, na něž lze konec konců převést celé jeho dílo. I román HRDINA NAŠÍ DOBY, i nejlepší drama MAŠKARÁDA, i epické básně jsou v podstatě velkolepými variacemi na jeho centrální problém lyrický, vyznačený hned symboly anděla a démona, hned pojmy samoty a lásky, skepse a víry. Básnický subjekt je místem neustálého střetání protiv, zápasu polárně protikladných sil. Nic mu není vzdálenější než harmonie a rovnováha, nic jej neprovokuje víc než lhostejný klid. Je v tomto smyslu mnohem "romantičtější" než Puškin, bolestněji zjitřený a o to vášnivěji věřící, oč hlouběji rozčarovaný. Někdy se zdá, že trýzeň ho opájí neméně líbezně než slast a v tu chvíli jsme mu patrně nejblíže: i nejhlubší negace je u něho zdánlivá, neboť to nikdy není nic jiného než záporný výraz triumfálního vědomí o poznání ideálu.

Lucerna

Pohádková hra z českého podzámčí o poddanství, strachu z vrchnosti a odvaze. Generacemi oblíbená divadelní klasika v novém rozhlasovém nastudování. V hlavních rolích uslyšíte Helenu Dvořákovou, Petra Lněničku, Ivana Trojana, Jaroslava Plesla, Davida Novotného, Petru Špalkovou, Františka Němce, Ondřeje Rychlého, Terezu Císařovou, Danielu Kolářovou nebo Kamila Halbicha.Alois Jirásek je známý především jako prozaik, nezanedbatelnou část své tvůrčí energie však věnoval také divadlu. Z dvanácti her, které napsal, zůstala do dnešních dnů nejhranější pohádková Lucerna, v níž chtěl Jirásek podle vlastních slov "?podat kus českého života z doby robotnictví a poddanství." A také vystihnout to, čemu sám říká "česká povaha". Portrétů této české povahy nabízí autor v Lucerně hned několik a nejsou vždy pro náš národ zrovna lichotivé. Jen v menšině je české podzámčí schopné odolávat nátlaku i svodům vrchnosti, neohýbat předem hřbet nebo se dokonce vzdát vlastního prospěchu, protože by to znamenalo zradit své bližní.Od prvního uvedení v roce 1905 vzalo české publikum Lucernu okamžitě za svou, o čemž svědčí na tehdejší dobu mimořádných 33 repríz, kterých se inscenace v Národním divadle dočkala. Velké oblibě se od začátku těšily pohádkové bytosti vodníků i komediální scény venkovských šumařů, chystajících se nové vrchnosti sehrát kasací. A své kouzlo si hra o čarovné lípě, stojící jako živý symbol na hranici mlynářových polí a knížecího lesa, našich časů a odvěké minulosti, lidského světa a světa přírodních sil, zachovala podnes. Jak o tom svědčí další a další generace divadelníků a diváků, kteří se kolem ní scházejí.

Domy pana Sartoria

Komedie o tom, že obchod s chudobou kvete v každé době. G. B. Shaw chtěl roku 1885 vytvořit moderní hru pro britské divadlo. Spolupracoval s Williamem Archerem, který napsal osnovu, ale po neshodách spolupráce skončila. O sedm let později nabídl Shaw divadlu Independen Theatre hru Widowers' Houses, známou u nás jako Domy pana Sartoria, což byla přepsaná verze původního projektu. Premiéra byla v prosinci, hrála se dvakrát, ale v tisku se o ní diskutovalo čtrnáct dní. Stala se předmětem debaty, na níž se polarizoval pohled na svět. Shaw byl spokojený. Našel si po kritické tvorbě nové a daleko průraznější medium pro své názory.Osoby a obsazení: Dr. Harry Trench (Miloš Willig), William de Burg Cokane, jeho přítel (Ladislav Navrátil), Sartorius (Bedřich Veverka), Blanche, jeho dcera (Blanka Vikusová), Lickcheese (Vojta Plachý-Tůma), panská (Taťana Vavřincová) a číšník (Václav Švec)Režie: Evžen Sokolovský a Vladimír Procházka.

Významné inscenace Vinohradského divadla

Komentář k původnímu LP 0 58 0404 z roku 1972: 
Předkládáme veřejnosti studiové nahrávky výňatků z inscenací pražského Divadla na Vinohradech z posledních let. Jsme přesvědčeni, že i tenhle ryze akustický záznam tvorby umělců Vinohradského divadla má svůj pozitivní smysl: že poskytne estetický zážitek i obohacující poznání a že se stane i dokumentem, použitelným pro konfrontaci v několikerém ohledu. Tato konfrontace bude ovšem nejpohodlnější u těch, kdo sledují živý pohyb divadelní kultury soustavněji, hlouběji, pro které je důvěrněji známou, organickou součástí osobní kultury a aktivity. Pro ty, kteří si svůj osobní životní styl teprve vytvářejí, zejména pro mladé lidi, však může být poslech našich nahrávek pobídkou a podnětem, hodným dalšího rozvíjení.

Lucerna (1951)

Jiráskova pohádková hra Lucerna patří mezi nejznámější tituly starší české dramatiky. Zaujala již při své premiéře v roce 1905, kdy ji na scéně Národního divadla inscenoval režisér Jaroslav Kvapil. Výtvarnou stránku představení svěřil Mikoláši Alšovi a k hudební spolupráci přizval tehdejšího šéfa opery Karla Kovařovice. Ohlasy byly vesměs velmi příznivé.Věříme, že přivítáte nahrávku  ze Zlatého fondu, v níž uslyšíte Marii Burešovou, Felixe Le Breux a jako učitelského mládence Václava Vosku, kterého jsme si v pozdějších inscenacích zvykli spojovat s postavami zcela jiného charakteru. Inscenaci natočil režisér Přemysl Pražský v roce 1951.

Aplikace Youradio Talk

Audiokniha Poezie M. J.Lermontova a A. S. Puškina

Lucerna

Domy pana Sartoria

Lucerna (1951)

Významné inscenace Vinohradského divadla