Karel Šiktanc

Jaroslav Vlach

Ivan Jiřík

Miloš Hlavica

Andrea Elsnerová

Zdeněk Hess

Valerie Zawadská

Zdenka Hadrbolcová

Svatopluk Schuller

Vladimír Brabec

Děti a mládež

Klasika

<p>Český rozhlas je největším výrobcem audiozáznamů v České republice. Jeho záměrem je postupně zpřístupnit rozhlasový archiv (mluvené slovo, hudbu a další pořady), tak i fyzické nosiče na jednom místě online. Nabízené záznamy pořadů jsou dodávány ve vysoké kvalitě upravené zvukovými mistry.</p>

Radioservis a.s.

Orlí kámen

Pohádka básníka Karla Šiktance - Kamínek z orlího hnízda prý dokáže zázraky a mohl by pomoci Tonince, nevěstě zemana z Boří, které se to v hlavě trochu popletlo. Jenže kouzlo pohádek spočívá mimo jiné i v tom, že nic není, jak se na první pohled zdá. Poslechněte si, jestli Tonince pomůže kámen, nebo něco docela jiného.Účinkují Valérie Zawadská, Svatopluk Schuller, Vladimír Brabec, Miloš Hlavica, Andrea Elsnerová, Zdeněk Hess, Jaroslav Vlach, Ivan Jiřík a Zdenka Hadrbolcová.

Suma sumárum

Vše, co můžeme od Jana Wericha slyšet v jednom padesátihodinovém kompletu s přílohou nikdy nevydaných zvukových objevů Osvobozené divadlo 1925-38, Osvobozené divadlo za války aneb Co vzkazovali V+W přes oceán domů, Voskovec plus minus Werich, Pěst na oko, Divotvorný hrnec, Jan Werich a Miroslav Horníček Předscény, Jaroslav Hašek Ze světa zvířat, Anekdoty a vůbec, Fimfárum, Deoduši, O žlutém mužátku, Italské prázdniny, Forbíny vzpomínek I a II, Gramotingltangl, Táto, povídej!, Voskovec a Werich Vídeň 1971, Co tomu říkáte, pane Werich?, Poslední forbína 1974, Lucerna 1977, Hovory H, Jan Werich neznámý, Jan Werich Delikatesy, Jan Werich Poklady z archivu, Rarity Souhrn všech nahrávek s Janem Werichem z archivu Supraphonu a soukromých sběratelů (Karla Koliše, Ondřeje Suchého, Jiřího Borovičky, Jindřicha Kučery, Gabriela Gössela, Petra Prajzlera, Prokopa Voskovce ml.). Sestavil Jakub Kamberský tak, aby komplet obsahoval vše, v čem se autorsky podílel Jan Werich. Některé již vydané tituly (Poslední forbína 1974, Lucerna 1977) vycházejí v dosud nevydané rozšířené verzi. Mezi rarity patří např. záznam z návštěvy Jana Wericha v rodině bratra Jiřího Voskovce, nález tří neznámých nahrávek Voskovce a Wericha z počátku 30. let a řada dalších kuriózních a objevných zvukových pokladů. Osobnost Jana Wericha tak září ve všech jeho podobách - geniálního herce, zpěváka, autora, vypravěče, glosátora a mimořádného zjevu české kultury 20. století.

Kniha mlčení. Básnické a filosofické texty staré Číny

Ticho není nic tak prostého.
Není ničím daným,
musí být vytvořeno.
[CLAUDE ROY]
Je jisté, že i to umění, jež se dělá ze slov – poezie, rodí se z mlčení a mlčení je jí třeba jako vzduchu. Jako je třeba ticha k životu. Třebas jen proto, že byl život dočasně zpustošen a řeč se znemožnila.

Portrét básníka Jaroslava Seiferta

Z překrásného komentáře Marie Kučerové k původnímu albu 1 18 0753 "Portrét básníka Jaroslava Seiferta" (básně vybral František Hrubín) vydanému v roce 1969 v Supraphonu a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
PORTRÉT BÁSNÍKA JAROSLAVA SEIFERTA, tak nazval František Hrubín svůj "průřez" tvorbou národního umělce JAROSLAVA SEIFERTA. Představil nám tak "moudrého chudého" z Města v slzách, básníka, jenž nosí "v kabátě květinu / a v duši pláč"; "milosti! zástupů odevzdaného "proletáře", který odhodlanost své mladosti spojil s mocnou silou zástupů v klukovsky vyzývavém: "Kdybychom chtěli a plivli na slunce / zhasne." Z těchto veršů však už lze vyčíst náznaky unikání násilné síle davu a přitakání životu-poezii, poezii-hře. Tolik převleků, a za tím vším jakoby naruby obrácená "máchovská tvář" okouzlené i odkouzlené SVATEBNÍ CESTY: "Studený pláč pod trojí maskou smíchu / ó výstředníku!" Pak teskný dialog s lyrikou "slzy věcí" a času (M. M. Píša) v básnických sbírkách SLAVÍK ZPÍVÁ ŠPATNĚ, JABLKO S KLÍNA, RUCE VENUŠINY a JARO SBOHEM. Mlčenlivá zastavení u zemité PŘILBY HLÍNY, povzdech vzpoury nad mrtvým Vladislavem Vančurou ve sbírce RUKA A PLAMEN, oslnění věčným vzmachem i zmarem lásky v PÍSNI O VIKTORCE, ztěžklá pravda KONCERTU NA OSTROVĚ, ticho smrtelné lásky a milostné smrti v posledním ODLÉVÁNÍ ZVONŮ.
Básník František Hrubín by jistě dokázal uchopit několik slov a načrtnout portrét svého staršího básnického druha s definitivní konečností, kterou zřejmě dovedou vidět a podržet si jenom muži. Nemohu prostě zastoupit Františka Hrubína a nabídnout Vám Seifertův portrét náhradní, byť s případnými retušemi. Portréty lze ztrácet a zapomínat, ale nelze je milovat a zrazovat. V mém pohledu je však láska i zrada, a to, co právě píšu, bude nejspíš mé VYZNÁNÍ básníku Jaroslavu Seifertovi. Bylo to tuším zjara 1953, kdy básník nuceně mlčel, zatímco kdosi o něm psal, že "zneužil čestného titulu básníka", neboť ve chvíli, kdy "náš lid upírá své oči vpřed a jeho oči se plní radostí", si dovolil napsat opojnou a opájející PÍSEŇ O VIKTORCE. Má láska tedy byla přinejmenším nedoporučitelná, což vedlo k tomu, že jsem zcela propadla poezii. Jaroslav Seifert mi byl skutečně tím, čemu se říká první láska. Učil mě milovat poezii, vyvedl mě z "bezbřehosti" jazyka, která mě poněkud lekala u Vítězslava Nezvala, k čistým pramenům slov. Naučil mě hledat právě ten jediný pravý kamínek na samém dnu básně. Potůčky Seifertových básní se slévaly v mé důvěrně známé rybníky, v mou každoroční jistotu návratu k nám domů....A Vám, milý přátelé mladí a nejmladší odevzdávám slova Exupéryho moudré lišky k Malému princi:
Až budete poslouchat tyto verše, zavřete oči - druhý den si je poslechněte znovu, třetí den zrovna tak a uvidíte, jak budete "lásce" blízko a ještě blíž.
Poezie si Vás už "ochočí" sama.

JAROSLAV SEIFERT (*23.9.1901 – † 10.1.1986

Herecký portrét Vladimíra Šmerala

Původní LP album 0 18 1219 "Herecký portrét Vladimíra Šmerala" vydal Supraphon v roce 1972 - nyní titul s ukázkami z bohaté tvorby herce VLADIMÍRA ŠMERALA (*16.10.1903 – 15.3.1982) vydáváme porpvé digitálně.

Poklady z archivu

Supraphon pravidelně vydává archivní nahrávky s Janem Werichem, má jich již pěknou sbírku. Nyní se tvůrci kolekce opět ponořili do hlubin archivních fondů a předložili veřejnosti záznamy, které stojí za to připomenout. Řada z nich je z anonymních, nedatovaných zdrojů, některé jsou naopak velmi přesně označeny, jako celek však opět upozorňují na tak podivuhodnou a nadprůměrnou osobnost, jakou Jan Werichy byl. Mezi nahrávkami vévodí Werichova řeč k výstavě Milenium Judaicum Bohemicum z roku 1968 z archivu Jindřicha Kučery, několik málo známých záznamů z archivu Ondřeje Suchého, z rozhlasového Gramotingltanglu pochází přemítání o kontrašpionáži a supraphonské fondy se přidaly úvahou o básníku Villonovi a následnou písní Hej, pane králi. Bonus připomíná alter ego Jana Wericha anglickým projevem Jiřího Voskovce, jímž odpovídal na Werichův proslov k tisíciletí judaismu v Čechách. Tenká hranice mezi tragickým a komickým, elegance ducha a stále aktuální obsah je oběma intelektuálním druhům vlastní a trvale fascinující.

Překvapivé objevy z fonotéky velkého komika, satirika a písničkáře Jana Wericha!

Delikatesy. Humorné úvahy z let šedesátých

Když Supraphon vydal v roce 2009 CD s málo známými výstupy Jana Wericha pod názvem Jan Werich (ne)známý, vyšel v Deníku článek s názvem "U Jana Wericha je pořád ještě co objevovat". A je to skutečně tak. Na tomto novém albu uslyší posluchači dosud digitálně nevydané skutečné lahůdky z umělcových úvah (O srandě, O židli, O štice, chycené na pstruha, O psu Thordovi), ale také opravdové legrace, jako je přednes básně F. L. Čelakovského Blázni byli, kordy měli. Výběr zakončí zcela neznámý unikát z konce 50. let Moje žena Penelope z reklamního filmu a četba z knihy Roarka Bradforda Černošský Pán Bůh a páni izraelité. Záznamy pocházejí z archivu Ondřeje Suchého, některé z nich tvořil Jan Werich pro Suchého rozhlasový pořad Gramotingltangl. Obdivovatelé Jana Wericha si tentokrát skutečně "pochutnají".

Lahůdkové archivní objevy vyprávění, nápadů a úvah Jana Wericha!

Publius Ovidius Naso Básník o svém životě/ Ovidius radí…

Původní EP titul 20251 "Publius Ovidius Naso Básník o svém životě/ Ovidius radí..." vydal Supraphon v roce 1965 - nyní titul ve skvostné interpretaci Luďka Munzara a Marie Málkové vychází poprvé digitálně.

Antická knihovna

Z obsáhlého komentáře k původnímu 2 LP kompletu 2 58 0431 Antická knihovna, jenž vydal Supraphon v roce 1970 a nyní jej vydává poprvé digitálně:
..Podle vzpomínek na skutečný proces se Sókratem, ale především podle své ideální představy o tom, jak má vypadat opravdový filosof, složil PLATÓN, nejnadanější žák Sókratův a geniální umělec, OBRANU SÓKRATA, snad nejpůsobivější spis, jaký se nám z antické filosofické literatury zachoval. Tato fiktivní soudní řeč je nejen obhajobou osoby Sókratovy, nýbrž obhajobou práva samostatné filosofické myšlení vůbec. Platónův Sókrates volí raději smrt, než aby se vzdal svého filosofického poslání. Myšlenky a mravní hodnoty, jež před soudem hájí, jsou po více než třiadvaceti stoletích neméně působivé a živé než v době, kdy vznikaly.
...DÉMOKRITOS byl jedním z prvních filosofů, kteří věnovali etickým problémům soustavnou pozornost. Vyslovil zajímavé názory a štěstí, o duševním klidu, o vztahu občana k státnímu celku, o mravní odpovědnosti a svědomí, o uměřenosti v jednání, o vztahu k přátelům aj. Jeho ušlechtilá etika je orientována čistě pozemsky a zcela se obejde bez božské autority...
...Významnou součástí ARISTOTELOVA díla jsou etické spisy...Etika Nikomachova je základním dílem, neboť ve svých deseti knihách probírá hlavní etické otázky. Osmou a devátou knihou věnuje Aristoteles problémům přátelství. Snaží se objasnit všechny základní otázky přátelství a činí tak způsobem, který se velmi pronikavě vyrovnává se všemi aspekty tohoto vztahu. Přátelství je podle Aristotela jedním ze základních vztahů mezi lidmi a dovoluje člověku, aby za pomoci přátel dosáhl toho, co by sám dokázat nestačil....
…mezi otázkami praktické etiky..zaslouží zvláštní pozornosti ty (traktáty), v nichž PLÚTARCHOS hovoří o vztazích mezi lidmi, mezi mužem a ženou, mezi členy rodiny, mezi přáteli a občany. Do skupiny těchto spisů náleží i krátký list nadepsaný RADY MANŽELSKÉ. Je věnována mladému manželskému páru...obsah spisku však není vázán jen na tyto svatebčany: mohla je číst s prospěchem každá jiná manželská dvojice a na nejednom místě zůstávají moudrým poučením dodnes....Forma výkladu je typicky plútarchovská: není to suché a nudné kázání, nýbrž sbírka živých příkladů, vhodných citátů, kratičkých příběhů, anekdot i symboliky, z nichž jsou vyvozována poučení a vybírány rady pro společný život v manželství...
…Pod jménem MARCA PORTIA CATONA a pod nejrůznějšími názvy - např. Catonova naučení synovi, Mravní čtení, Disticha - zachovala se nám sbírka úsloví, soubor jakýchsi mravních pravidel ve čtyřech knihách. ..Když zjistil, že starořímské vzdělání není dostačující, začal psát pro syna jakési příručky nebo učebnice. Tak vytvořil Carmen de moribus, sbírku pravidel praktické morálky...Naše sbírka MORÁLNÍ NAUČENÍ, o dobrých 500let mladší, je starému Catonovi v mnohém blízká. Také ona se zabývá praktickým životem a dává zcela praktická ponaučení, jak se chovat v mnoha životních situacích...
…EPIKTÉTOVI Diatribi jsou populární filosofické přednášky, v nich se střídá soustavný výklad s živým dialogem a je zpestřován názornými příklady i historkami, často anekdotického rázu. Jejich předmětem jsou téměř výhradně otázky etické, pro stoickou filosofii vůbec podstatné...
…SENECOVA literární činnost byla velmi obsáhlá a většina jeho spisů se uchovala..Senekova filosofie nese pečeť pohnuté doby, v níž se vytvářela. Její základ je stoický, ale Seneca přijímal i zásady jiných filosofických směrů, např. epikureismu, pokud je shledával pro život užitečnými. ..Rozprava O KRÁTKOSTI ŽIVOTA, z níž je vzata naše ukázka...je jedna z nejlepších autorových rozprav po stránce myšlenkové i formální...
…MARCUS AURELIUS byl skutečně osobností filosofickou, jak o tom jasně svědčí jeho soukromé, řecky psané poznámky, nalezené pro jeho smrti a zveřejněné pod titulem HOVORY K SOBĚ SAMÉMU...jsou četbou velmi užitečnou, neboť vedou čtenáře nevtíravým a snadno pochopitelným způsobem až k samotným zdrojům životní ušlechtilosti, jejíž principy zůstávají neměnné po všechny časy…




Účinkují JIŘÍ ADAMÍRA (*2.4.1926 - † 14.8.1993) a RADOVAN LUKAVSKÝ (*1.11.1919 –†10.3.2008 )

Milostná poezie

Komentář k původnímu albu DV 15297 Supraphonu z roku 1967:
V kolikatisícovém nákladu by musely vyjít Ovidiovy milostné sbírky, aby se uspokojila touha čtenářů mít vlastní výtisk líbezného Ovidia! Ovidius je básník, který nestárne, poněvadž nestárne ani láska, kterou opěvuje. Proto takový zájem o jeho dílo.
Nesmrtelnost a slávu po všechny budoucí věky si předpověděl Ovidius sám v závěrečných verších svého monumentálního díla Proměny. Ba dokonce se mýlil v stanovení hranic své proslulosti: jeho dílo oslňuje svou krásou nejen básníkovu rodnou Evropu, jejíž veliká část byla kdysi pod římskou mocí - ale i všechny ostatní světadíly a jeho nevšednímu umění se podivují vědci, právě v díle Ovidiově. Po dvou tisíciletích je jeho dílo tak živé, jako by je psal pro současné čtenáře.
Ovidiovo umění zrálo v Římě, který byl tehdy středem celé kulturní Evropy a pokladnicí všeho, co vytvořily ruce Mistrů. Proto se nedivíme, že se Ovidius po svých studijních cestách vrátil trvale do Říma, kde žil až do svých jednapadesáti let, než musel nastoupit smutnou cestu do vyhnanství. Musel se rozloučit s kultivovanou společností, která ho svým uměleckým ruchem zcela uchvátila. A Ovidius nebyl jen jejím němým pozorovatelem a posluchačem. Jeho výjimečné nadání ho učinilo brzy miláčkem této společnosti, takže již po prvních básnických výtvorech stoupal nezadržitelně po žebříčku slávy. Tu mu získaly již první verše z jinošských let, zařazené později do sbírky Amores - Lásky, přednášené po celém Římě.¨
Inspirovala ho dívka, již sám nazývá Korinna.
Ovidiova básnického génia lze po nejedné stránce srovnávat s nadáním našeho V. Nezvala. Charakteristické znaky Ovidiova umění se jevily již v jeho prvotinách: neuvěřitelná svěžest a lehkost, s níž tvořil, dokonalá uhlazenost veršů, virtuozita slova, vypravěčské umění, čistý lyrický projev obohacený smyslem pro realistickou drobnomalbu, hravá rozmarnost i strhující patos, křehká něžnost schopná vyjádřit veškerou barvitost a malebnost. K těmto složkám pak později přistoupilo i jedinečné dušezpytné umění, s nímž zachycoval vzrušené vlnění citů, jeho výbuchy i doznívání, dále formální dokonalost, živá, bohatá fantazie, bystrý postřeh, jiskřivá duchaplnost a vynalézavost, jež svědčí o duchu vpravdě tvůrčím.
V druhé sbírce z mladých let, nazvané Héroides, Listy héróin, se Ovidius pokusil zachytit nitro milující ženy, toužíci i pobouřené zradou milence. Na této sbírce si velmi zakládal, přesvědčen, že v ní vytvořil mimořádné a originální dílo. Předchůdce fingovaných básnických listů měl snad jen v Propertiovi, u něhož v proslulé "královně elegií" utěšuje předčasně zemřelá Kornélia z hrobu svého žijícího manžela. V Héroidách zpracoval Ovidius náměty z bájné minulosti, a ty mu umožňovaly rozehrát bez hranic obdivuhodnou fantazii. S nevšedním uměním se vžívá do nitra těch dávných žen, osvětluje jejich vnitřní zápasy a motivy jejich jednání. První z Římanů zachytil i krásné přírodní scenérie, dokreslující nebo vysvětlující náladu líčených postav.
Snad jen přílišný vliv rétoriky nám trochu vadí na této okouzlující sbírce Listů milostných, mnohem více než to, že Ovidius líčí tyto dávné ženy, píšíci v bolesti nebo v opuštěnosti fiktivní dopisy svým manželům a milencům, jako by žily v současné římské společnosti. Ale i přes tento rétorický prvek je v nich mnoho krásného a všelidsky jímavého, takže si uzavřené románky jednotlivých hrdinek přečteme nebo poslechneme s požitkem.
Celá sbírka obsahuje jednadvacet listů. Posledních šest dopisů se týká mileneckých dvojic, z nichž nejznámější je záletný Paris a krásná Helena.
Nejpověstnějším Ovidiovým dílem je Umění milovati. Hned na jeho začátku Ovidius říká, že opěvá "neškodnou lásku", ale i z této četby již napřed vylučuje "vážné a počestné římské paní", aby neutrpěly úhony. Umění milovati má tři knihy: v první radí básník mladým mužům, kde si mají hledat dívku a jak si získají její lásku, v druhé, jak si mohou její náklonnost udržet. V třetí knize dává podobné rady dívkám. I když jde o dílko "naučné", je míněno jako zábavná četba jiskřící duchaplným humorem a skvělými postřehy ze života tehdejší římské společnosti.
Posledním dílkem Ovidiova prvního tvůrčího období byla Remedia amoris - Jak léčiti lásku, rozumí se lásku nešťastnou, bolestnou, bezvýhlednou. Toto dílko stojí umělecky níže než Umění milovat, kde triumfovala básníkova neselhávající duchaplnost. Některé pozdější generace se nedívaly na obě tyto Ovidiovy teorie lásky příliš laskavě, byli i mravokárci, kteří je zatracovali. Ale kdo zhodnotí celé dílo Ovidiovo a přihlédne ke všem okolnostem, ten se na miláčka lehkonohých Múz hněvat nebude. Opět bychom se v této souvislosti museli zmínit o mladistvých sbírkách Nezvalových - ani u Ovidia, ani u Nezvala je nemůžeme odloučit od uzavřeného celku, nechceme-li se ochudit o nejeden sváteční požitek. I Ovidius se později rozloučil s touto hravou poezií a naznačil, že ho čeká vážnější úkol. Tím úkolem, jejž na sebe vzal, bylo básnické skloubení nepřehledné řady řeckých bájí - a své předsevzetí splnil obdivuhodně.
Rozmarnou poezii mládí vystřídala teskná poezie z let vyhnanství. I v ní najdeme místa uchvacující, neboť z nich promlouvá život, trpký osud vyhnance. Zvláště listy, které nešťastný a bezmála zoufalý básník posílal z vyhnanství své manželce, dojímají svou upřímností.
V roce 1957 oslavil celý kulturní svět dvoutisící výročí básnikova narození. Ovidius však nepatří ke klasikům, které si připomínáme jen o jubileích. Patří ke klasikům, které opravdu milujeme a s radostí čteme.
Rudolf Mertlík

Aplikace Youradio Talk

Audiokniha Orlí kámen