Ivan Kraus

Jan Kraus

Humor, komedie a satira

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon

Odpoledne s labutí

Rodiče vidí ve svých dětech budoucnost, děti vidí ve svých rodičích minulost. Problém je - jak spolu rozumně vyjít, když se z dětí stávají dospělí... Bratři Krausové o tom vědí ledacos a rádi se o své trampoty podělí s těmi, kdo berou tyto situace příliš vážně. Originální a autentické autorské čtení z knihy Ivana Krause doplňuje řada vtipných glos a poznámek. Záznam představení z pražské Violy.

Saint-Just: krvavý démon Francouzské revoluce

Novinář a badatel Vladimír Vokál připravil životopis možná nejkontroverznější postavy Francouzské revoluce, jednoho z vůdců éry teroru – Saint-Justa. Slavný Michelet jej nazval archandělem smrti. Jeden z nejmladších jakobínských vůdců byl plný rozporů. Až do krajních mezí hájil ctnost, přitom krátce před revolucí vydal cynickou poému Organt, kterou jeho kritici označili za otevřenou pornografii. Jako jeden z mála bojoval za zrušení trestu smrti, ale byl to on, kdo jako první v Konventu vyzval k popravě Ludvíka XVI. Jeho slavný parlamentní projev se stal revolučním mementem. Slova „král musí buď vládnout, nebo zemřít“ vstoupila do dějin. V hospodářské politice byl umírněným liberálem, v politice sociální radikálním socialistou. 
 
Vladimír Vokál v knize boří zažité mýty o Saint-Justově politické praxi. Ve skutečnosti nebyl pouhým Robespierrovým učedníkem, mečem, jenž bezmyšlenkovitě vykonával vůli „nepodplatitelného“. Od pádu Bastily byl samostatně uvažujícím i jednajícím politikem, který měl s vůdcem jakobínů hluboké ideové spory. Díky svým třem teoretickým spisům, v českém prostředí téměř neznámým, se stal originálním myslitelem, ideologem i filozofem. Byl zakladatelem moderní francouzské armády, která v dalších letech, zejména v době bonapartismu, ovládla celý starý kontinent. Miloval moderní technologie, spolu s Carnotem vybudoval v Paříži vojenskou laboratoř, která chrlila jednu armádní inovaci za druhou. V jeho nejslavnější bitvě u Fleurusu neváhal poprvé v historii použít horkovzdušný balón, který Francouzům usnadnil orientaci v terénu. Byl strhujícím řečníkem. Byl jedním z prvních politiků, který chtěl utopistické vize francouzských osvícenců zrealizovat do podoby moderního sociálního státu a který se pokusil uvést politické instituce měnící se Francie do souladu se sociální realitou. 
 
Odmítal okázalé pocty, žil skromně, asketicky. Nenáviděl korupci a tvrdě bojoval proti úplatkům a machinacím ve státní správě. Autor přináší strhující příběh politika, který odmítal kompromisy. Na první pohled křehký mladík se stal skutečným krvavým démonem revoluce. S nepřáteli neměl slitování. Vypořádal se s každým, kdo chtěl vrátit poměry v zemi k předrevolučním pořádkům, bohužel i za cenu justičních křivd a zločinů. Vladimír Vokál nabízí portrét mladého ambiciózního politika a idealistického snílka, kterého silná touha po nápravě historických křivd přivedla do služeb teroru. Až v samotném závěru života se v něm probudila reflexe a svobodomyslné svědomí. Ale bylo už pozdě. Zkorumpovaní a zločiny poskvrnění thermidoriáni jej spolu s Robespierrem svrhli a stvořili dosud udržovaný mýtus o hrůzovládě montagnardů.

Figarův rozvod

Ve své hře Figarův rozvod (1936) Ödon von Horváth domýšlí a rozehrává osudy hrdinů Beaumarchaisovy Figarovy svatby. Zasazuje je ovšem do své současnosti - stejně bouřlivé jako předrevoluční Francie, avšak poněkud krutější a syrovější.Z nedlouhého Horváthova života patří dramatické tvorbě jedno desetiletí, léta 1926 až 1936. Světoběžník a svou podstatou "Evropan", který podle svých slov "vlast nikdy žádnou neměl a nijak tím netrpěl," o své tvorbě řekl: Nepíši proti, ukazuji jenom. Nepíši však také nikdy pro, takže se může stát, že to vypadá jako proti. Existují jenom dvě věci, proti kterým píši, a to je hloupost a lež. A dvě, za něž se stavím, a to je rozum a upřímnost.Osoby a obsazení: Hrabě Almaviva (Jiří Adamíra), hraběnka, jeho žena (Jana Štěpánková), Figaro (Boris Rösner), Zuzana, jeho žena (Jana Paulová), lesní adjunkt (Pavel Trávníček), porodní bába (Nina Divíšková), řídící učitel + průvodce (Radim Vašinka), Antonio (Soběslav Sejk), Fanchetta, jeho dcera (Taťjana Medvecká), Pedrillo (Michal Pavlata), strážmistr (Miroslav Středa), komisař (Jiří Hálek), Cherubín (Pavel Soukup), host (Miroslav Moravec), důstojník (Bořivoj Navrátil) a další.

Má protentokrát obsazená vlast

Národní divadlo, 5. června 1939. Uvedením Smetanovy Mé vlasti, přenášené živě Československým rozhlasem a přejímané radiostanicemi v Paříži a v Oslo, vrcholí Pražský hudební máj - mimořádný festival, který vznikl z iniciativy dirigenta Václava Talicha a jehož cílem bylo "narovnat naši páteř a naplnit nás pocitem důstojné svébytnosti".Děj Molkovy hry se odehrává během zvukové zkoušky zmiňovaného slavnostního provedení Smetanova cyklu symfonických básní, jejíž hladký průběh naruší neočekávaná skutečnost. Tři muzikanti hodlají během přímého přenosu přečíst politické provolání ke zbytku Evropy v přesvědčení, že je třeba využít jedinečné příležitosti k vyslání signálu o skutečném stavu smutné české existence. Taková zpráva, zveřejněná v orchestru půl hodiny před zahájením přenosu, působí pochopitelně jako nálož dynamitu?Jsou Zděněk Němec, Josef Morávek a Egon Ledeč ztělesněním odvahy, která se nebojí vyjádřit své přesvědčení a bojovat za něj, nebo hazardéři, jež neženou do katastrofy jen sebe, ale všechny zúčastněné? Jaké může mít takové jednání následky? Všechny strany sporu se obrací k dirigentskému stupínku, k Václavu Talichovi. 
Hlavní roli VáclavaTalicha ztvárnil Viktor Preiss, role tří rebelujících muzikantů si zahráli Pavel Batěk, Martin Finger a Petr Lněnička.

Divadlo, divadlo, divadlo / George Bernard Shaw

Divadlo, divadlo, divadlo - miniserie určená pouze pro digitální prodej je věnovaná divadlu a autorům s divadlem spjatým. 
 
George Bernard Shaw (*26. 7. 1856 - 2. 11. 1950} byl anglický dramatik, prozaik a esejista irského původu, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1925. 
Své pravé umělecké pole našel Shaw až v dramatické tvorbě, ve které uplatnil svůj jasný, kritický a ironický intelekt. Stal se zakladatelem moderního anglického dramatu a nejvýznamnějším anglickým dramatikem po Williamu Shakespearovi. 
České divadlo, po staletí ovlivňováno a poznamenáno shakespearovským kultem, ve 20. století obrátilo pozornost k dílu Shakespearova protichůdce a představitele typické anglické komedie, jakým byl G.B.Shaw. 
Je typické, že jej neprve objevilo Národní divadlo a postupně uvádělo jeho díla, která však nedosáhla většího množství repríz /Člověk nikdy neví (1906), Živnost paní Warenové (1907), Motýl (1908)/; první velký úspěch zaznamenala hra Pygmalion (1913), která se stala oporou kmenového repertoáru NDa hrála se až do dvacátých let. Dalším velkým úspěchem byl Caesar a Kleopatra (1917). Ještě ve válečném období upoutával české prostředí svým odsudkem války a svou pacifistickou tendencí. 
Nové nastudování Živnosti paní Warenové je podstatně úspěšnější a i další hry G.B Shawa (Pekelník, Kateřina Veliká, Milionářka, Svatá Jana, Androkles a lev a další) , které mají na repertoáru už i další česká divadla (Vinohradské, Realistické, Komorní a i divadla v Brně aj.) přibližují jeho dílo skoro v jeho celistvosti 
Naše divadlo se tedy může pyšnit tím, že vycítilo velikost G.B.Shawa již v jeho prvních jevištních rozbězích. Nešlo mu přitom jen o jeho zábavnost, která zaručuje 
divácký úspěch; šlo mu o životní a světový názor dramatika, který byl blízký české povaze svým úsměvným skepticismem a sarkastickou kritičností.

Josefina

Josefina nabízí úsměvný příběh z prostředí studentů dramatické konzervatoře. Vančurova divadelní komedie byla poprvé realizována v roce 1957, protože byla objevena až později v pozůstalosti spisovatele. Příběh dívky Josefiny je variací Shawovův Pygmalion.Upozorňujeme na horší kvalitu rozhlasové nahrávky.

Lucerna (1951)

Jiráskova pohádková hra Lucerna patří mezi nejznámější tituly starší české dramatiky. Zaujala již při své premiéře v roce 1905, kdy ji na scéně Národního divadla inscenoval režisér Jaroslav Kvapil. Výtvarnou stránku představení svěřil Mikoláši Alšovi a k hudební spolupráci přizval tehdejšího šéfa opery Karla Kovařovice. Ohlasy byly vesměs velmi příznivé.Věříme, že přivítáte nahrávku  ze Zlatého fondu, v níž uslyšíte Marii Burešovou, Felixe Le Breux a jako učitelského mládence Václava Vosku, kterého jsme si v pozdějších inscenacích zvykli spojovat s postavami zcela jiného charakteru. Inscenaci natočil režisér Přemysl Pražský v roce 1951.

Aplikace Youradio Talk

Audiokniha Odpoledne s labutí