Ivan Olbracht

Miroslav Masopust

Miroslav Zounar

Petr Haničinec

Jiří Mikota

Karel Hlušička

Martin Štěpánek

Josef Vinklář

Jaromír Spal

Tomáš Petráň

Luděk Munzar

Bedřich Prokoš

Eduard Cupák

Miroslav Středa

Jan Pohan

Věra Galatíková

Vladimír Krška

Čestmír Řanda

Martin Růžek

Daniela Kolářová

Marie Marešová

Václav Postránecký

Michal Čech

Bohuslav Čáp

Radislav Nikodém

Dramatizace

Poezie

Český rozhlas je největším výrobcem audiozáznamů v České republice. Jeho záměrem je postupně zpřístupnit rozhlasový archiv (mluvené slovo, hudbu a další pořady), tak i fyzické nosiče na jednom místě online. Nabízené záznamy pořadů jsou dodávány ve vysoké kvalitě upravené zvukovými mistry.

Radioservis a.s.

Nikola Šuhaj loupežník

Známý příběh Nikoly Šuhaje vychází ze skutečných událostí a byl několikrát filmově a divadelně zpracován. Román Ivana Olbrachta znovu ožívá v dramatizaci Jiřího Šotoly a v režijním zpracování Jiřího Horčičky..Osoby a obsazení: Nikola Šuhaj (Václav Postránecký), Eržika (Daniela Kolářová), matka (Marie Marešová), otec (Vladimír Krška), Jura Šuhaj (Miroslav Masopust), Danilo Jasinko (Josef Vinklář), Ihnat Sopko (Petr Haničinec), Derbak Derbačok (Čestmír Řanda), Adam Chrepta (Martin Štěpánek), Abram Beer (Martin Růžek), žid ( Bohuslav Čáp), strážmistr (Jan Pohan), kapitán (Eduard Cupák), major (Jaromír Spal), četník (Miroslav Zouhar), doktor (Bedřich Prokoš), žena (Věra Galatíková), mladý Drač (Miroslav Středa), starý Drač (Jiří Mikota), chlapci (členové DRDS), vypravěči (Luděk Munzar a Karel Hlušička).

Národní umělec Jan Pilař - portrét básníka

V komentáři k původnímu LP albu 1118 4268 "Národní umělec Jan Pilař - portrét básníka" vydanému v Supraphonu v roce 1987 napsal Dr.Milan Blahynka o JANU PILAŘOVI (*9.9.1917 – † 19.10.1996) mimo jiné:
...na samém začátku své tvůrčí dráhy koncipoval poezii jako úsilí, v němž se setkávají, slévají a umocňují všecka umění; mnohem později v jedné ze svých Chval , ve chvále na "Na rodnou řeč" se vyzná ze své víry "v nekonečnou moc poezie".Ta víra a důvěra jde s ním od prvních pokusů ve Studentském časopise, kam přispíval jako student klatovského gymnázia, provází ho za vysokoškolských let na pražské filozofii, ve šťastném období prvního rozletu, kdy byl obecně uznáván za význačného představitele nejmladšího pokolení, a pomáhá mu přežít 17. listopad 1939, deportaci do koncentračního tábora i sachsenhausenské mrazy a pak celý protektorát. Z té víry v nekonečnou moc poezie Pilař už za války kreslí ve "Stesku Orfeově" průhledně jinotajný obraz koncetračního tábora a "Domem bez oken" zpodobňuje život v okupované zemi. K té víře a důvěře v poezii přistupuje už tehdy poznání životodárné moci lásky a vznikají "Milostné dopisy" i "Milostný příběh". Pilařova poezie zachycuje pohotově už první signály blížícího se osvobození -to jsou básníkovy "Vlny"....Pilař, básník vášnivě prudké lásky a horoucího vztahu k domovu náleží k našim básníkům bytostně a zároveň programově nejčeštějším. Jeho láska k domovu a k mateřšětině není synovská, ale milenecká. Proto si s Pilařovou poezii rozumí mládí. Proto je Pilařova poezie stále mladá, svěží, živá.

Zahrej, chraplavý Aristone. Kompozice - portrét na téma Wolker

JIŘÍ WOLKER (*29.3.1900– †3. 1.1924)
Ve spolupráci s divadlem Viola nahrál Supraphon v únoru 1989 kompozici - portrét na téma Wolker "Zahraj, chraplavý Aristone" .
K vydání tohoto portrétu básníka, 
" jenž miloval svět a pro spravedlnost jeho šel se bít.
Dřív než moh' srdce k boji vytasit, zemřel – mlád dvacet čtyři let.
Plánované LP album mělo být vydáno k 90. výročí jeho narození, to se již ale v překotném začátku roku 1990 a ani v pozdějších "kulatých" letech nestalo...
A tak dnes, 30. let poté, vychází kompozice básní, korespondence a myšlenek Jiřího Wolkra či myšlenek a výroků slavných osobností o Jiřím Wolkrovi k 120. výročí jeho narození poprvé.
Titul je určen pouze pro digitální prodej.

Kytice

Z komentáře V.Justla k původnímu LP albu 1218 0721 "Karel Jaromír Erben Kytice" vydanému Supraphonem v roce 1984 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: ...Většina básní Kytice z pověstí národních čerpala z české lidové tradice jako součásti lidového písemnictví slovanského (ale nejen jeho). Z pověstí a báchorek se v Erbenově zpracování staly balady (výjimku tvoří Poklad a Záhořovo lože, leč i ty mají baladické rysy), a to i z látek tak ryze pohádkových, jako je Zlatý kolovrat (umělecky jedna z nejcennějších balad, formálně velmi umně vystavěná) nebo Vodník, v němž pohádková postava neškodného zeleného mužíčka se promění v démona, který perzonifikuje záludnost přírodního živlu. Erben se Kyticí z pověstí národních stal výsostným básníkem symbolu a mýtu... Jde o dvě skupiny recitátorů: jedni natočili Erbenovy básně v prosinci 1961, druzí v září 1983. Původně mělo jít pouze o historické snímky, při poslechu pásků z r. 1961 se však ukázalo, že z různých důvodů jsou některé snímky nepoužitelné...Ze starých nahrávek jsme převzali Kytici a Vodníka (Zdeněk Štěpánek), Vrbu, Zlatý kolovrat, Holoubka (Václav Voska), Dceřinu kletbu a Štědrý den (Vlasta Fabianová), Lilii (Marie Vášová) a Věštkyni (Julie Charvátová); tyto Úlomky, jak zní podtitul básně, jsme museli z časových důvodů zkrátit o pátou část.... Nově jsme natočili Poklad (Antonie Hegerlíková), Polednici a Svatební košili (Ota Sklenčka), Záhořovo lože (Miroslav Doležal)...Naše uspořádání bylo pochopitelně odvislé od délky jednotlivých básní - nebylo proto možné dodržet důsledně v podstatě chronologický sled Erbenův. Snažili jsme se dát k sobě básně blízké motivicky nebo stylově, nebo ty, které mohou vedle sebe stát v jistém napětí; Kytici jsme ovšem ponechali jako prolog, Věštkyni jako epilog. Zároveň jsme přihlíželi k tomu, aby se týž interpret neobjevil na jedné straně desky dvakrát a aby střídání mužských a ženských hlasů mělo stavebnou logiku. Přestože jde o snímky ze dvou časových období, mezi nimiž leží dvaadvacet let, soudíme, že toto spojení není rušivé. Je to dáno jednak žánrem a charakterotvornými rysy Erbenových balad (do jisté míry určují interpretační přístup), jednak vahou osobnosti jednotlivých přednašečů...Dramaturgicky se vřazuje tento dvoudeskový komplet Kytice z pověstí národních do systematické řady supraphonských snímků, která přináší základní díla našeho staršího (ale i nejstaršího) písemnictví. Jde o tyto tituly: Tisíc let české poezie I - III. 1975, Čtveročasí básnictví českého (I. 2982, II. 1983), Babička Boženy Němcové (R.Nasková, V.Fabianová;historický archiv, 1984), Povídky malostranské Jana Nerudy (Z.Štěpánek; historický archiv, 1984), Slovo a hlas (poezie 19. a 20. stol., 1980). V roce 1986, kdy uplyne 150 let od vydání Máchova Máje a od básníkova úmrtí, k nim přistoupí Máj v podání Rudolfa Hrušínského.

Portrét básníka Jaroslava Seiferta

Z překrásného komentáře Marie Kučerové k původnímu albu 1 18 0753 "Portrét básníka Jaroslava Seiferta" (básně vybral František Hrubín) vydanému v roce 1969 v Supraphonu a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
PORTRÉT BÁSNÍKA JAROSLAVA SEIFERTA, tak nazval František Hrubín svůj "průřez" tvorbou národního umělce JAROSLAVA SEIFERTA. Představil nám tak "moudrého chudého" z Města v slzách, básníka, jenž nosí "v kabátě květinu / a v duši pláč"; "milosti! zástupů odevzdaného "proletáře", který odhodlanost své mladosti spojil s mocnou silou zástupů v klukovsky vyzývavém: "Kdybychom chtěli a plivli na slunce / zhasne." Z těchto veršů však už lze vyčíst náznaky unikání násilné síle davu a přitakání životu-poezii, poezii-hře. Tolik převleků, a za tím vším jakoby naruby obrácená "máchovská tvář" okouzlené i odkouzlené SVATEBNÍ CESTY: "Studený pláč pod trojí maskou smíchu / ó výstředníku!" Pak teskný dialog s lyrikou "slzy věcí" a času (M. M. Píša) v básnických sbírkách SLAVÍK ZPÍVÁ ŠPATNĚ, JABLKO S KLÍNA, RUCE VENUŠINY a JARO SBOHEM. Mlčenlivá zastavení u zemité PŘILBY HLÍNY, povzdech vzpoury nad mrtvým Vladislavem Vančurou ve sbírce RUKA A PLAMEN, oslnění věčným vzmachem i zmarem lásky v PÍSNI O VIKTORCE, ztěžklá pravda KONCERTU NA OSTROVĚ, ticho smrtelné lásky a milostné smrti v posledním ODLÉVÁNÍ ZVONŮ.
Básník František Hrubín by jistě dokázal uchopit několik slov a načrtnout portrét svého staršího básnického druha s definitivní konečností, kterou zřejmě dovedou vidět a podržet si jenom muži. Nemohu prostě zastoupit Františka Hrubína a nabídnout Vám Seifertův portrét náhradní, byť s případnými retušemi. Portréty lze ztrácet a zapomínat, ale nelze je milovat a zrazovat. V mém pohledu je však láska i zrada, a to, co právě píšu, bude nejspíš mé VYZNÁNÍ básníku Jaroslavu Seifertovi. Bylo to tuším zjara 1953, kdy básník nuceně mlčel, zatímco kdosi o něm psal, že "zneužil čestného titulu básníka", neboť ve chvíli, kdy "náš lid upírá své oči vpřed a jeho oči se plní radostí", si dovolil napsat opojnou a opájející PÍSEŇ O VIKTORCE. Má láska tedy byla přinejmenším nedoporučitelná, což vedlo k tomu, že jsem zcela propadla poezii. Jaroslav Seifert mi byl skutečně tím, čemu se říká první láska. Učil mě milovat poezii, vyvedl mě z "bezbřehosti" jazyka, která mě poněkud lekala u Vítězslava Nezvala, k čistým pramenům slov. Naučil mě hledat právě ten jediný pravý kamínek na samém dnu básně. Potůčky Seifertových básní se slévaly v mé důvěrně známé rybníky, v mou každoroční jistotu návratu k nám domů....A Vám, milý přátelé mladí a nejmladší odevzdávám slova Exupéryho moudré lišky k Malému princi:
Až budete poslouchat tyto verše, zavřete oči - druhý den si je poslechněte znovu, třetí den zrovna tak a uvidíte, jak budete "lásce" blízko a ještě blíž.
Poezie si Vás už "ochočí" sama.

JAROSLAV SEIFERT (*23.9.1901 – † 10.1.1986

Proč zemřel Jan Masaryk?

Záhada smrti ministra Jana Masaryka v roce 1948. Vražda nebo sebevražda? Autorská dvojice P. Kettner - I. M. Jedlička si již v roce 1968 vytkla za cíl dopátrat se pravdy o smrti československého ministra zahraničí Jana Masaryka. Díky tomu měli možnost hovořit s hlavními aktéry této kauzy, v té době ještě žijícími. Výsledkem jejich práce se stala reportáž, představující konfrontaci svědectví pamětníků oné tragické události, argumenty pro a proti a písemné dokumenty, jež se k případu vztahovaly. Vypráví poutavě, téměř detektivním způsobem nejen o smrti Jana Masaryka, ale zachycuje i životní osudy a lidskou tvář tohoto vzácného člověka, jakož i atmosféru bezprostředně po komunistickém puči v únoru 1948. Kniha mohla poprvé vyjít až v roce 1990, byla doplněna a aktualizována, ale to nejcennější zůstalo - osobní výpovědi lidí z ministrova okolí i tehdejších vyšetřovatelů. Čte herec František Kreuzmann.

Slepá místa medicíny

Medicína se často mýlí ne proto, že ví málo, ale protože si je až příliš jistá.O audioknizeMyslíte si, že lékařská doporučení stojí na pevných důkazech?Že když je slýcháme celý život a opakují je experti, musejí být správná? Kéž by to platilo vždy.Lékař a výzkumník Marty Makary přesvědčivě ukazuje, že i dnešní medicína má svá slepá místa. Tedy oblasti, kde se odborný konsenzus změnil v dogma, kde se přestaly klást otázky a kde špatné interpretace dat a tlak autorit vedly k chybám, na něž doplácejí celé generace. A možná zasáhly i vás.Makary vás provede příběhy výzkumů, lékařských rozhodnutí a pacientů, u nichž zdravotní systém selhal – ne kvůli absenci důkazů, ale navzdory nim.V knize se mimo jiné dozvíte: - Epidemii alergie na arašídy nespustila příroda, ale oficiální zdravotní doporučení.- Miliony žen přišly zbytečně o zdravé vaječníky, protože se dlouho ignorovalo skutečné místo vzniku rakoviny.- Rutinní podávání antibiotik ničí mikrobiom a zvyšuje riziko obezity, astmatu, diabetu i duševních poruch.- Vejce a cholesterol se nestaly obětním beránkem kvůli důkazům, ale vinou hlasitých jednotlivců. - Hormonální substituční terapie může udělat pro zdraví žen nad padesát let víc než kterýkoli jiný lék v historii.Tato kniha není útokem na vědu.Je výzvou dostát jejím ideálům.Řekli o knize„Tato kniha funguje jako budíček… Povinná četba pro každého, kdo chce porozumět úskalím moderní medicíny a najít cestu k efektivnější a soucitnější zdravotní péči.“ — Peter Attia, lékař a autor bestselleru Přežít„Aktuální a velmi čtivá kniha, která přináší tolik potřebné pojmenování zásadních nešvarů našeho lékařského establishmentu a radí, co s tím.“ — Steve Forbes, šéfredaktor magazínu Forbes„Výzva k akci... od renomovaného experta a předního hlasu v lékařské komunitě.“ — Kavita Patel, profesorka Stanfordovy univerzity„Slepá místa medicíny vám zaručeně zajistí přinejmenším jedno: změní vám život.“ — Mark Gerson, investor a filantrop„I chytří a motivovaní lidé mají sklon vytvářet si slepá místa ... Makaryho kniha představuje hluboký ponor do lidské tendence bránit se novým myšlenkám a zároveň průvodce k nezkreslené objektivitě. Přitom vás seznámí s lékařskými výzkumy, které zpochybňují konvenční představy a mění naše chápání zdraví.“ — Scott Smith, CEO společnosti TRUE Network

Národní umělec Karel Toman - Portrét básníka

Z rozsáhlého komentáře Vladimíra Justla k původnímu LP albu 1 18 2158 "Národní umělec Karel Toman - Portrét básníka" vydanému v Supraphonu v roce 1978 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
"Domove, nikdy nemluvíš / tak jako ve dnech, kdy jsme sami./.../ Mám tebe z celé duše rád/ a bez tebe bych nemoh žíti. / Však tulák je můj kamarád / a chudým patří moje žití." To jsou verše KARLA TOMANA (*25.2.1877- †12.6.1946) napsané na Štědrý den 1924 v Provence. Není to literární autostylizace, pravdivost tohoto vyznání potvrzuje básníkův životopis...
Celkem ani ne sto dvacet básní - a přitom jaké dílo! Už tento malý počet ukazuje, že Karel Toman byl cudný autor, který neplýtval slovy, jeho básnická sdělení jsou přesná, zvolená slova jsou ta jediná, která musela být řečena. Přiznal kdysi, že než báseň napíše, umí ji obvykle zpaměti: nosil ji v sobě tak dlouho, až dostala konečnou podobu. Nosil ji v sobě na svých toulkách a zaznamenal ji ve chvíli, kdy jako ražba vzácné mince básnictví vydala svědectví krásy a pravdy. Tato ukázněnost a přísnost na vlastní tvorbu přinesla své ovoce. Dospěl k oné metě velkého umění, kterou je prostota. Jeho básně jsou jako průzračná studánka: vidíš do nich, byť jejich dno je sebehlubší. Jsou psány krystalicky čistým jazykem, navazujícím na nejlepší lidové a národní tradice...Necelých sto dvacet básní - a přitom jeden z vrcholů, kterých dosáhla naše poezie na své cestě za svébytně českým hlasem, za jednotou obsahu a formy, vnitřním patosem myšlenky vyjádřené se samozřejmostí prosté pravdy. Je to dílo, které v sobě spojuje všechno to podstatné, čeho české básnictví do té doby dosáhlo, a které tiše a neokázale připravovalo cestu novým generacím. Proto byl a je Toman milován svými básnickými druhy stejně jako autory nových generací, i proto je stále živý - a není to floskule vhodná jen k příležitosti životního jubilea, je to radostná skutečnost. Je čten a chápán těmi, kdo touží po občerstvení pramenitou vodou na své pouti životem. Těmto čtenářům je určena i naše gramofonová deska...

Recitují Radovan Lukavský, Petr Haničinec, Hana Kofránková a Pavel Soukup

Antická knihovna

Z obsáhlého komentáře k původnímu 2 LP kompletu 2 58 0431 Antická knihovna, jenž vydal Supraphon v roce 1970 a nyní jej vydává poprvé digitálně:
..Podle vzpomínek na skutečný proces se Sókratem, ale především podle své ideální představy o tom, jak má vypadat opravdový filosof, složil PLATÓN, nejnadanější žák Sókratův a geniální umělec, OBRANU SÓKRATA, snad nejpůsobivější spis, jaký se nám z antické filosofické literatury zachoval. Tato fiktivní soudní řeč je nejen obhajobou osoby Sókratovy, nýbrž obhajobou práva samostatné filosofické myšlení vůbec. Platónův Sókrates volí raději smrt, než aby se vzdal svého filosofického poslání. Myšlenky a mravní hodnoty, jež před soudem hájí, jsou po více než třiadvaceti stoletích neméně působivé a živé než v době, kdy vznikaly.
...DÉMOKRITOS byl jedním z prvních filosofů, kteří věnovali etickým problémům soustavnou pozornost. Vyslovil zajímavé názory a štěstí, o duševním klidu, o vztahu občana k státnímu celku, o mravní odpovědnosti a svědomí, o uměřenosti v jednání, o vztahu k přátelům aj. Jeho ušlechtilá etika je orientována čistě pozemsky a zcela se obejde bez božské autority...
...Významnou součástí ARISTOTELOVA díla jsou etické spisy...Etika Nikomachova je základním dílem, neboť ve svých deseti knihách probírá hlavní etické otázky. Osmou a devátou knihou věnuje Aristoteles problémům přátelství. Snaží se objasnit všechny základní otázky přátelství a činí tak způsobem, který se velmi pronikavě vyrovnává se všemi aspekty tohoto vztahu. Přátelství je podle Aristotela jedním ze základních vztahů mezi lidmi a dovoluje člověku, aby za pomoci přátel dosáhl toho, co by sám dokázat nestačil....
…mezi otázkami praktické etiky..zaslouží zvláštní pozornosti ty (traktáty), v nichž PLÚTARCHOS hovoří o vztazích mezi lidmi, mezi mužem a ženou, mezi členy rodiny, mezi přáteli a občany. Do skupiny těchto spisů náleží i krátký list nadepsaný RADY MANŽELSKÉ. Je věnována mladému manželskému páru...obsah spisku však není vázán jen na tyto svatebčany: mohla je číst s prospěchem každá jiná manželská dvojice a na nejednom místě zůstávají moudrým poučením dodnes....Forma výkladu je typicky plútarchovská: není to suché a nudné kázání, nýbrž sbírka živých příkladů, vhodných citátů, kratičkých příběhů, anekdot i symboliky, z nichž jsou vyvozována poučení a vybírány rady pro společný život v manželství...
…Pod jménem MARCA PORTIA CATONA a pod nejrůznějšími názvy - např. Catonova naučení synovi, Mravní čtení, Disticha - zachovala se nám sbírka úsloví, soubor jakýchsi mravních pravidel ve čtyřech knihách. ..Když zjistil, že starořímské vzdělání není dostačující, začal psát pro syna jakési příručky nebo učebnice. Tak vytvořil Carmen de moribus, sbírku pravidel praktické morálky...Naše sbírka MORÁLNÍ NAUČENÍ, o dobrých 500let mladší, je starému Catonovi v mnohém blízká. Také ona se zabývá praktickým životem a dává zcela praktická ponaučení, jak se chovat v mnoha životních situacích...
…EPIKTÉTOVI Diatribi jsou populární filosofické přednášky, v nich se střídá soustavný výklad s živým dialogem a je zpestřován názornými příklady i historkami, často anekdotického rázu. Jejich předmětem jsou téměř výhradně otázky etické, pro stoickou filosofii vůbec podstatné...
…SENECOVA literární činnost byla velmi obsáhlá a většina jeho spisů se uchovala..Senekova filosofie nese pečeť pohnuté doby, v níž se vytvářela. Její základ je stoický, ale Seneca přijímal i zásady jiných filosofických směrů, např. epikureismu, pokud je shledával pro život užitečnými. ..Rozprava O KRÁTKOSTI ŽIVOTA, z níž je vzata naše ukázka...je jedna z nejlepších autorových rozprav po stránce myšlenkové i formální...
…MARCUS AURELIUS byl skutečně osobností filosofickou, jak o tom jasně svědčí jeho soukromé, řecky psané poznámky, nalezené pro jeho smrti a zveřejněné pod titulem HOVORY K SOBĚ SAMÉMU...jsou četbou velmi užitečnou, neboť vedou čtenáře nevtíravým a snadno pochopitelným způsobem až k samotným zdrojům životní ušlechtilosti, jejíž principy zůstávají neměnné po všechny časy…




Účinkují JIŘÍ ADAMÍRA (*2.4.1926 - † 14.8.1993) a RADOVAN LUKAVSKÝ (*1.11.1919 –†10.3.2008 )

Milostná poezie

Komentář k původnímu albu DV 15297 Supraphonu z roku 1967:
V kolikatisícovém nákladu by musely vyjít Ovidiovy milostné sbírky, aby se uspokojila touha čtenářů mít vlastní výtisk líbezného Ovidia! Ovidius je básník, který nestárne, poněvadž nestárne ani láska, kterou opěvuje. Proto takový zájem o jeho dílo.
Nesmrtelnost a slávu po všechny budoucí věky si předpověděl Ovidius sám v závěrečných verších svého monumentálního díla Proměny. Ba dokonce se mýlil v stanovení hranic své proslulosti: jeho dílo oslňuje svou krásou nejen básníkovu rodnou Evropu, jejíž veliká část byla kdysi pod římskou mocí - ale i všechny ostatní světadíly a jeho nevšednímu umění se podivují vědci, právě v díle Ovidiově. Po dvou tisíciletích je jeho dílo tak živé, jako by je psal pro současné čtenáře.
Ovidiovo umění zrálo v Římě, který byl tehdy středem celé kulturní Evropy a pokladnicí všeho, co vytvořily ruce Mistrů. Proto se nedivíme, že se Ovidius po svých studijních cestách vrátil trvale do Říma, kde žil až do svých jednapadesáti let, než musel nastoupit smutnou cestu do vyhnanství. Musel se rozloučit s kultivovanou společností, která ho svým uměleckým ruchem zcela uchvátila. A Ovidius nebyl jen jejím němým pozorovatelem a posluchačem. Jeho výjimečné nadání ho učinilo brzy miláčkem této společnosti, takže již po prvních básnických výtvorech stoupal nezadržitelně po žebříčku slávy. Tu mu získaly již první verše z jinošských let, zařazené později do sbírky Amores - Lásky, přednášené po celém Římě.¨
Inspirovala ho dívka, již sám nazývá Korinna.
Ovidiova básnického génia lze po nejedné stránce srovnávat s nadáním našeho V. Nezvala. Charakteristické znaky Ovidiova umění se jevily již v jeho prvotinách: neuvěřitelná svěžest a lehkost, s níž tvořil, dokonalá uhlazenost veršů, virtuozita slova, vypravěčské umění, čistý lyrický projev obohacený smyslem pro realistickou drobnomalbu, hravá rozmarnost i strhující patos, křehká něžnost schopná vyjádřit veškerou barvitost a malebnost. K těmto složkám pak později přistoupilo i jedinečné dušezpytné umění, s nímž zachycoval vzrušené vlnění citů, jeho výbuchy i doznívání, dále formální dokonalost, živá, bohatá fantazie, bystrý postřeh, jiskřivá duchaplnost a vynalézavost, jež svědčí o duchu vpravdě tvůrčím.
V druhé sbírce z mladých let, nazvané Héroides, Listy héróin, se Ovidius pokusil zachytit nitro milující ženy, toužíci i pobouřené zradou milence. Na této sbírce si velmi zakládal, přesvědčen, že v ní vytvořil mimořádné a originální dílo. Předchůdce fingovaných básnických listů měl snad jen v Propertiovi, u něhož v proslulé "královně elegií" utěšuje předčasně zemřelá Kornélia z hrobu svého žijícího manžela. V Héroidách zpracoval Ovidius náměty z bájné minulosti, a ty mu umožňovaly rozehrát bez hranic obdivuhodnou fantazii. S nevšedním uměním se vžívá do nitra těch dávných žen, osvětluje jejich vnitřní zápasy a motivy jejich jednání. První z Římanů zachytil i krásné přírodní scenérie, dokreslující nebo vysvětlující náladu líčených postav.
Snad jen přílišný vliv rétoriky nám trochu vadí na této okouzlující sbírce Listů milostných, mnohem více než to, že Ovidius líčí tyto dávné ženy, píšíci v bolesti nebo v opuštěnosti fiktivní dopisy svým manželům a milencům, jako by žily v současné římské společnosti. Ale i přes tento rétorický prvek je v nich mnoho krásného a všelidsky jímavého, takže si uzavřené románky jednotlivých hrdinek přečteme nebo poslechneme s požitkem.
Celá sbírka obsahuje jednadvacet listů. Posledních šest dopisů se týká mileneckých dvojic, z nichž nejznámější je záletný Paris a krásná Helena.
Nejpověstnějším Ovidiovým dílem je Umění milovati. Hned na jeho začátku Ovidius říká, že opěvá "neškodnou lásku", ale i z této četby již napřed vylučuje "vážné a počestné římské paní", aby neutrpěly úhony. Umění milovati má tři knihy: v první radí básník mladým mužům, kde si mají hledat dívku a jak si získají její lásku, v druhé, jak si mohou její náklonnost udržet. V třetí knize dává podobné rady dívkám. I když jde o dílko "naučné", je míněno jako zábavná četba jiskřící duchaplným humorem a skvělými postřehy ze života tehdejší římské společnosti.
Posledním dílkem Ovidiova prvního tvůrčího období byla Remedia amoris - Jak léčiti lásku, rozumí se lásku nešťastnou, bolestnou, bezvýhlednou. Toto dílko stojí umělecky níže než Umění milovat, kde triumfovala básníkova neselhávající duchaplnost. Některé pozdější generace se nedívaly na obě tyto Ovidiovy teorie lásky příliš laskavě, byli i mravokárci, kteří je zatracovali. Ale kdo zhodnotí celé dílo Ovidiovo a přihlédne ke všem okolnostem, ten se na miláčka lehkonohých Múz hněvat nebude. Opět bychom se v této souvislosti museli zmínit o mladistvých sbírkách Nezvalových - ani u Ovidia, ani u Nezvala je nemůžeme odloučit od uzavřeného celku, nechceme-li se ochudit o nejeden sváteční požitek. I Ovidius se později rozloučil s touto hravou poezií a naznačil, že ho čeká vážnější úkol. Tím úkolem, jejž na sebe vzal, bylo básnické skloubení nepřehledné řady řeckých bájí - a své předsevzetí splnil obdivuhodně.
Rozmarnou poezii mládí vystřídala teskná poezie z let vyhnanství. I v ní najdeme místa uchvacující, neboť z nich promlouvá život, trpký osud vyhnance. Zvláště listy, které nešťastný a bezmála zoufalý básník posílal z vyhnanství své manželce, dojímají svou upřímností.
V roce 1957 oslavil celý kulturní svět dvoutisící výročí básnikova narození. Ovidius však nepatří ke klasikům, které si připomínáme jen o jubileích. Patří ke klasikům, které opravdu milujeme a s radostí čteme.
Rudolf Mertlík

Aplikace Youradio Talk

Audiokniha Nikola Šuhaj loupežník