Hannah Ritchie

Karolína Zbořilová

Odborná Literatura

Populárně naučná

Jan Melvil Publishing je nakladatelství literatury osobního rozvoje a celoživotního vzdělávání. Přináší čtenářům stále nová témata, jejichž znalost je prostředníkem moudrých rozhodnutí a zlepšení života. Dalšími oblastmi, na které se zaměřuje je psychologie, management a byznys, zdraví a fitness, a od roku 2020 také na historii. Jan Melvil Publishing vydává především světové bestsellery. Mezi autory jsou však i čeští odborníci svých oborů.

Jan Melvil Publishing

Není to konec světa

Inspirující studnice dat, která nám nabízí nejen realistický návod, ale taky tu nejdůležitější ingredienci ze všech: naději.— Margaret Atwood &lt;&lt;# O knizePřepadá vás někdy úzkost ze stavu naší planety? Klimatická změna, ztráta biodiverzity nebo oceány plné plastů jsou zásadní problémy, ale panika nám nepomůže víc než popírání. Hannah Ritchie rozebírá sedm hlavních environmentálních výzev lidstva a ukazuje nám, jak je zvládnout. Když to dokážeme, poprvé v historii dosáhneme skutečné udržitelnosti.# V knize najdete mnohá překvapivá fakta, například:- Pokud se omezíme v konzumaci hovězího masa, pomůžeme planetě víc než tříděním odpadu.- Miliony lidí umírají v důsledku znečištěného ovzduší, a přesto dnes dýcháme nejčistší vzduch za posledních sto let.- Růst velkoměst přírodu neničí, život v nich je pro Zemi naopak šetrnější.&gt;&gt; Lidstvo se už zvládlo vypořádat s ozonovou dírou — a je schopné si poradit i s klimatickou změnou.&lt;&lt;# O autorceHannah Ritchie (* 1993) je datová analytička a vedoucí výzkumná pracovnice v programu pro globální rozvoj na Oxfordské univerzitě. Působí také v osvětové organizaci Our World in Data.

Osudy dobrého vojáka Švejka IV.

Pokračujeme ve vydávání Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka, čtených Janem Werichem. 

Další část kompletní nahrávky nejslavnějšího českého románu

Kosmas

Komentář k pův. LP 0 68 0410 z r. 1975:
"Nevěřím na nemastná a neslaná vypravování. Na rozdíl od licoměrníků a lidí bez chuti tvrdím, že každý příběh má být kořeněn láskou a nenávistí. Má čpěti po kotlíku, v němž byl uvařen, má být vypravován, abyste poznali kuchaře, jako piják vína pozná vinici, kde se urodila jeho láhev. "Je to vyznání Vančurovo, nebo Kosmovo? Vančurovo z knihy Vědomí souvislosti, ale mohlo bybýt i Kosmovo, který se schází se Šebířem a Brunem, aby jim poskytl "břečku slov a řítici svého skládání". Neboť -- a ta doměnka už byla vyslovena -- Vančurův Kosmas je do jisté míry spisovatelův autoportrét.Ve vzpomínce Jaroslava Šusty čteme: "Za bočním oknem měl Vančura krmítko pro ptáky: sýkorky, sojky, žluny... Hleďme, právě tam jedna byla a mistr na ni s potěšenímhleděl... A zná-li čtenář postavu Kosmase z Obrazů, může se právem domnívat, že je to mistrův autoportrét i s tím sypáním ptáčkům za oknem...
Jde ovšem o víc: o samu podstatu spisovatelské práce, o její důvod a smysl. Vančura se bezpočtukrát vyznal z niterné potřeby odpovídat jako spisovatel i občan na potřeby společnosti. "Život je východisko i cíl literatury a umění samo o sobě je obludné. Věci umění přecházejí do života, a to je jejich konečný smysl". Tento postulát naplňoval svým dílem i životem. Symbolicky jej uzavřela jeho tragická smrt: za ilegální práci byl popraven nacisty rok po své padesátce, 1. června 1942. Na psacím stole zůstala nedokončena tetralogie Koně a vůz, v níž chtěl vykreslit na osudu statkářského rodu vývoj české společnosti odpol. 19.stol. (známe z ní jen první díl, Rodinu Horvatovu), a třetí díl Obrazů z dějin národa českého.
Obrazy začal Vančura psát v roce 1938 "z pocitu který se vracel. Z potřeby nezdůvodněné přemýšlením. Z nutkání, které (jak se domnívám a jak dosvědčuje řada dopisů) se shodovalo s přáním mnoha lidí". To jsou autorova slova z konce roku 1939, kdy vyšel první díl Obrazů.K této práci byl Vančura předurčen celou svou uměleckou i životní dráhou. Miloval staré kroniky, čerpal z nich pro svůj jedinečný jazyk, nacházel v nich vědomí tradice a souvislosti. K historiise obrátil už kdysi v Markétě Lazarové, baladickém příběhu o středověkých loupežných rytířích, k němuž se inspiroval v rodové kronice Vančurů z Řehnic. Tentokráte však nešlo o románovou fikci, nýbrž o dílo, jehož podkladem se mu staly materiály skupiny marxistických historiků, kteří byly aktivními spolupracovníky na jeho Obrazech.
Kosmovi vyhradil Vančura podstatné místo v prvním dílu Obrazů.Pojal ho jako téma pro samostatnou novelu o prvním českém kronikáři. Kosmas je ve Vančurově pojetí velkou renezanční postavou, osobností lidskou i uměleckou, která žije potřebami přítomné chvíle. Ne tedy historik odtržený od života, probírající se pouze archívy, ale člověk naslouchající vypravování starců, nadšený milovník dávných zkazek, pozorovatel života, který je okouzlen jeho dary, aktivní tvůrce, zasahující do současné politiky. Má své lidské slabosti, dovede být stejně hašteřivý a zarputilý jako laskavý a přátelský. Slouží své zemi a touží svým dílem dokázat lásku a oddanost lidu, k němuž patří. Projekce Vančurova do postavy Kosmovy je tedy vskutku hlubší, leží v samé podstatě jeho umělecké práce i jeho občanského vědomí. Kosmas patří k nejvýraznějším kapitolám Vančurových Obrazů z dějin národa českého, tohoto monumentálního torza a jedinečného epilogu umělcova odkazu.
Krása Vančurova jazyka se může naplno rozeznít jen hlasem. Docela se zdá, že Vančurovo vyprávění,stavba jeho věty, volba jazykových prostředků (jako tomu je například u Jaromíra Johna) s hlasem počítá, že básník komponoval některé své práce jako záznam zvukové podoby. Nebylo tomu tak, alespoň podle jeho svědectví. Kdysi přiznal, že své scény spíš vidí, než slyší. A vskutku. Čteme-li Vančurovy až architektonicky vytvořené periody, uvědomujeme si záhy, že jejich plasticita a barevnost stejně jako kresebná přesnost je tak sugestivní a konkrétní, že se před našima očima odkrývají děje a postavy jako na restaurovaných zašlých freskách. Ne nadarmo se česká kronika Vančurova jmenuje Obrazy z dějin národa českého.
Vančura chtěl být malířem, ta láska mu zůstala, kreslil a maloval, psal o výtvarném umění; psal také divadelní hry a filmové scénáře, byl režisérem filmů, toužil po vizuálním vjemu. Miloval architekturu a žil v něm "utajený" architekt. Snad i proto stavba jeho věty má onen přísný řád. (Jeho literární odkaz vůbec i společenský postoj umělce komunisty je svědectvím o cestě řádu uměleckého, řádu nové tvorby stejně jako o aktivní účasti na přeměně řádu společenského.) Přes všechno toto vědomí jsou kvality Vančurova jazyka, jeho slovníku, tvarosloví, větné stavby, rytmu promluv jeho dialogů jako stvořeny pro hlas. Pevná kresba postav, pestrá plátna, architektonické řešešní prostoru, to vše volá po dimenzích lidského hlasu, který má schopnost života, zkonkrétnění, pravdy skutečnosti. Stačí přivřít oči a nemůžeme nevidět Kosmu, paní Božetěchu, Šebíře, Bruna a další postavy "jako živé". A stačí jen trocha fantazie, abychom se octli stejně ve dvanáctém století Kosmově na Pražském hradě nebo na Mělníku, když se jede usmířit s Šebířem, jako na Zbraslavi, kde Vančura, sledován zobajícími ptáčky, píše v nejtěžších letech národa pro jeho posilu své Obrazy.
Vančurův Kosmas se poprvé rozezněl hlasem Karla Högra, ve štastně zkráceném scénáři, který se soustředil na čtveřici základních postav, ideu a etos novely, v únoru1972 v pražské Viole. Karel Högr mu s pokorou velkého umělce odevzdal své srdce a své umění: absolutní kulturu slova, barvu a teplo a melodii hlasu, mistrovství jemné diferenciace, přenosu práci s rytmem a tempem řeči, hřmotnost v košatých dialozích i mužný ztišený smutek, tón lyrický i lehce ironický a sarkastický, gesto vypravěče, které je nepateticky monumentální i lidsky prosté, rozvernost a živočišnost krásných renezančních pozemšťanů stejně jako jejich moudrost a potřebu přátelství a vzájemné podpory. Högr hlasem rozevře bohatý exterier krajiny stejně jako vytvoří ztišený interiér, v němž slyšíš poslední vzdech paní Božetěchy. Jestliže Vančura vytvořil v Kosmovi obraz dvanáctého století viděný skutečností konce let třicátých století dvacátého a navíc je obdařil znaky svétváře a sklenul impozantní oblouk hovořící o vědomí souvislosti s těmi, kdo byli před námi, pak Högrovo umění prokázalo, že Vančurův dějinný portrét má nadčasovou platnost. 
Vladimír Justl.

Návyk lídra

Dáváte kolegům odpověď ještě dřív, než domluví? Říkáte jim na žádost o pomoc ano, i když byste měli říct ne? Kdy jste někomu z nich dali prostor k hledání vlastních řešení?&nbsp;O audioknizePokud vás vlastní odpovědi znejistily, nejste sami. Schopnost klást správné otázky a rozvíjet samostatnost druhých je dnes klíčovou dovedností každého lídra a manažera. Přesto se často snažíme být tím nejchytřejším v místnosti, a nevědomky se tak stáváme úzkým hrdlem vlastního týmu.Michael Bungay Stanier přináší překvapivě jednoduché řešení: sedm přesných otázek a praktických nástrojů, které navždy změní způsob, jakým vedete pracovní rozhovory. Nejde o složitou metodu ani model. Jde o drobnou, ale zásadní změnu návyku, díky které zvládnete s menším úsilím mnohem víc.V této kultovní knize se mimo jiné dozvíte:- Většina manažerů žije v iluzi, že když se budou víc ptát a méně radit, situace se jim vymkne z rukou.- Vaše rychlá rada možná působí efektivně, nicméně mozek druhého tím přepnete z růstu do pasivity.- I když jste si už vnitřně jistí odpovědí, často byste měli položit ještě několik otázek.- Otázku „Proč?“ mozek často vnímá jako útok. Její změnou dokážete předejít obranné reakci a podpoříte racionální uvažování.- Nemáte zaplnit všechen prostor. Opravdový lídr musí umět naslouchat – a mlčet.- Tato kniha z vás přes noc skvělého lídra neudělá. Pomůže vám ale s vytvořením návyku, bez kterého se žádný z nich neobejde.„Michael destiluje koučování do sedmi jednoduchých otázek. Pokud si je osvojíte, dokážete lépe vést ostatní a třeba i sami sebe.“ — Daniel H. Pink, autor knih Kdy a Prodávat je lidské„V této praktické a inspirativní knize Michael sdílí sedm transformačních otázek, které mohou změnit způsob, jakým vedeme a podporujeme druhé. A provází nás i tou nejobtížnější částí: jak nové poznatky proměnit v návyk a každodenní praxi.“ — Brené Brown, autorka knih Co tě nezabije, to tě posílí a Síla zranitelnosti„Z této brilantní příručky vyzařuje Michaelova inteligence, vtip a dar srozumitelně vyjadřovat myšlenky. A činí ji tak neocenitelnou pro každého, kdo chce pomáhat druhým.“ — David Allen, autor knihy Mít vše hotovo„Tato kniha by mi obrovsky usnadnila pracovní život, kdybych o ní věděl před lety. Představuje koučovací poklad, který mnoha manažerům pomůže s lidmi lépe pracovat.“ — Pavel Dvořák, scrum master a projektový manažer

Vídeň 1971 - Montreal 1977

Archivy skrývají nečekaná překvapení, například tento zvukový záznam rozhovoru Jiřího Voskovce a Jana Wericha při jedné z jejich společných schůzek ve Vídni. Zatímco v Poslední forbíně šlo o setkání z roku 1974, toto je o 3 roky dříve. Pánové se potkali nad magnetofonem v dobrém rozpoložení a s chutí do života. Témata rozhovoru odpovídají jejich radostné náladě. Hovoří o poezii, o módě, o nemravnosti, uvažují o mládí a stáří, rozpovídají se o Samuelovi Beckettovi či Josefu Šímovi. Jiří Voskovec vypráví o Brodwayi. 
Druhou kapitolu archivních objevů tvoří dialog Jiřího Voskovce s českou emigrantkou Evou Kloboukovou z Montrealu v roce 1977. Zatímco v první rozmluvě ve Vídni jsme uchváceni způsobem roubování nápadů na sebe kongeniálně napojených přátel, ve druhé jde o postulování základních myšlenek Jiřího Voskovce o štěstí, přátelství či životě v exilu.

Další neznámé nahrávky V+W v prvním vydání!

Aplikace Youradio Talk

Audiokniha Není to konec světa

Návyk lídra

Osudy dobrého vojáka Švejka IV.

Kosmas

Vídeň 1971 - Montreal 1977