Zdeněk Štěpánek

Film, divadlo, rádio a TV

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon

Národní umělec Zdeněk Štěpánek

Z komentáře Zdeňka Štěpánka (resp. citace z jeho knihy Vzpomínky) k původnímu LP 1218 0551 "Zdeněk Štěpánek" vydanému v Supraphonu v roce 1976 a nyní vydávanému poprvé digitálně: 
Někdy se mi stávalo, nejčastěji v noci, když jsem byl ve varně lihovaru sám a čerpal vodu, že jsem zapomněl na stroj, na pumpu i na kotelnu a pustil jsem se do světa snů a přeludů. To jsem býval nejšťastnější. Fotografie herců a hereček oživovaly přede mnou a v blikavém světle svíčky přicházeli ke mně herci živí a promlouvali ústy básníků, které jsem znal zpaměti. Tehdy i já jsem oblékal nejrozmanitější kostýmy a hrál s nimi. Letěl jsem na křídlech fantazie do světa nejkrásnějších iluzí. Parní stroj běžel vytrvale a pravidelně, jeho tep splýval s tepem mého srdce, ani jsem ho nevnímal. To vše je za mnou. Sen se mění ve skutečnost. Jedu k divadlu... 
Režisér se na mne vztekle podíval a už bác, má líčidla letěla do kouta, kde se roztříštila o stěnu."Tam se budete líčit, kandrdase!". Nikdo nepromluvil ani slovo, atmosféra byla hrozná. Sbíral jsem ze země líčidla a byl jsem rád, že jsem mohl být skloněn hodně k zemi, aby neviděli slzy. Začalo se hrát. ..Hlava se mi zatočila, vyjeveně jsem se díval na sál naplněný obecenstvem, svítilo se acetylénem a v sále hořelo několik hořáků. Sál se mi zdál obrovský, zvláštní horko a podivný pach mi zarazil dech. Rampa mne oslnila. Nápověda se napil piva, což mne poněkud uklidnilo a už jsem spustil. "Vynajít mám ty, kteří jsou tu psáni...". Přišla chůva, paní Chlumská, a hrála tak báječně a tak skvěle mi nahrávala, že jsem ztratil všechnu bázeň, a když jsme oba odcházeli z jeviště, hledištěm zaburácel nadšený potlesk. Paní Chlumská mi dala pusu a pozvala mne na druhý den k obědu. Cítil jsem, že mne přijali do cechu. 
Tu noc jsem ve své komůrce nemohl dlouho usnout. Stále jsem slyšel šumivý, opojný hlas aplausu. První krůček k herectví byl učiněn a cítil jsem jasně a určitě, že bych ho nedovedl udělat zpátky. 
Jsem šťasten, že jsem ho neudělal.

Poezie M. J.Lermontova a A. S. Puškina

Z komentáře Emauela Frynty k původnímu LP albu DV 15225 "Poezie M.J.Lermontova a A. S. Puškina" vydanému v Supraphonu v roce 1964 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Zatímco druhořadí básníci hynou tím, že upadají v zapomnění, tak zvané klasiky napořád umrtvuje bronz pomníků a čítanková popularita. Kdekdo je chválí, ale nikdo nečte. A tak skutečně nesmrtelní jsou jen ti, kdo věčně svěží životností tvorby přemáhají pompu chval a houštinami pedantských výkladů zas a zas vcházejí do přítomné chvíle. Ruští básníci ALEXANDER SERGEJEVIČ PUŠKIN a MICHAIL JURIEVIČ LERMONTOV patří ve světové poezii k těmto nesmrtelným jménům. Jejich tvorba byla a zůstává čímsi víc než jen projevem talentované dovednosti, je to soubor vzrušených a rozechvělých gest intenzívního života. Nadání, zázračně bohaté a všestranné, souviselo u nich obou s nesmlouvavým charakterem a zcela mimořádným vzděláním. Byli to lidé, jejichž osobnosti a osudy byly básnické, pokládáme-li totiž za básníka člověka vidoucího a žijícího plněji než jiní. Číst jen jejich biografii znamená obdivovat je. Vnímat jejich poezii je naslouchat hlasu jejich životů vnitřních, dávných už a přešlých, a přece trvajících, blízkých a srozumitelných. Puškin se narodil téhož roku jako F.L. Čelakovský - 1799, Lermontov o čtyři léta později než K.H. Mácha - 1814. Patřili tedy oba k vlně evropského romantismu....Oba skončili předčasnou, násilnou smrtí. Puškin zemřel po smrtící ráně v souboji, na jehož vyprovokování měli patrně podíl intriky dvora, ve věku sedmatřiceti let. Šestadvacetiletý důstojník Lermontov byl zabit stejně, jak si to ostatně už dříve předpověděl v básni SEN. Bez Puškina je nemyslitelný vývoj ruské literatury nové doby, byl jejím prvním geniálním tvůrcem a skutečným zakladatelem i co do jazyka pro který se jeho dílo stalo normou. Základní význam mají pro prózu jeho "BĚLKINOVOVY POVÍDKY a KAPITÁNSKÁ DCERKA, pro drama BORIS GODUNOV, pro epickou poezii EVŽEN ONĚGIN, máme-li zůstat u děl nejznámějších. Jeho lyrika je stejně svrchovaná jako univerzální - formálně je souborem všech tehdejších lyrických žánrů, tematicky zrcadlí Puškinův život a souvisí s jeho tvorbou. Měla ve své pohyblivosti a proměnlivosti funkci jakéhosi deníku citového i myšlenkového, studijního a proklamativního, jsou v ní v miniatuře a zárodku zachycena básníkova bezprostřední hnutí, a tím je nám zvláště blízká. Udivuje-li u Puškina šíře kultury a schopnost chápat a osvojovat si hodnoty z nejodlehlejších konců prostoru a času, žasneme u Lermontova nad vášnivostí koncentrace. Tento básník jako by žil jen jedním jediným tématem, na něž lze konec konců převést celé jeho dílo. I román HRDINA NAŠÍ DOBY, i nejlepší drama MAŠKARÁDA, i epické básně jsou v podstatě velkolepými variacemi na jeho centrální problém lyrický, vyznačený hned symboly anděla a démona, hned pojmy samoty a lásky, skepse a víry. Básnický subjekt je místem neustálého střetání protiv, zápasu polárně protikladných sil. Nic mu není vzdálenější než harmonie a rovnováha, nic jej neprovokuje víc než lhostejný klid. Je v tomto smyslu mnohem "romantičtější" než Puškin, bolestněji zjitřený a o to vášnivěji věřící, oč hlouběji rozčarovaný. Někdy se zdá, že trýzeň ho opájí neméně líbezně než slast a v tu chvíli jsme mu patrně nejblíže: i nejhlubší negace je u něho zdánlivá, neboť to nikdy není nic jiného než záporný výraz triumfálního vědomí o poznání ideálu.

Budulínek a sedm dalších pohádek

Potěště své děti známou pohádkou o neposlušném Budulínkovi, který se neuposlechl své prarodiče a málem na to doplatil. Audiokniha obsahuje ještě dalších šest pohádek.

Národní umělec Jan Pilař - portrét básníka

V komentáři k původnímu LP albu 1118 4268 "Národní umělec Jan Pilař - portrét básníka" vydanému v Supraphonu v roce 1987 napsal Dr.Milan Blahynka o JANU PILAŘOVI (*9.9.1917 – † 19.10.1996) mimo jiné:
...na samém začátku své tvůrčí dráhy koncipoval poezii jako úsilí, v němž se setkávají, slévají a umocňují všecka umění; mnohem později v jedné ze svých Chval , ve chvále na "Na rodnou řeč" se vyzná ze své víry "v nekonečnou moc poezie".Ta víra a důvěra jde s ním od prvních pokusů ve Studentském časopise, kam přispíval jako student klatovského gymnázia, provází ho za vysokoškolských let na pražské filozofii, ve šťastném období prvního rozletu, kdy byl obecně uznáván za význačného představitele nejmladšího pokolení, a pomáhá mu přežít 17. listopad 1939, deportaci do koncentračního tábora i sachsenhausenské mrazy a pak celý protektorát. Z té víry v nekonečnou moc poezie Pilař už za války kreslí ve "Stesku Orfeově" průhledně jinotajný obraz koncetračního tábora a "Domem bez oken" zpodobňuje život v okupované zemi. K té víře a důvěře v poezii přistupuje už tehdy poznání životodárné moci lásky a vznikají "Milostné dopisy" i "Milostný příběh". Pilařova poezie zachycuje pohotově už první signály blížícího se osvobození -to jsou básníkovy "Vlny"....Pilař, básník vášnivě prudké lásky a horoucího vztahu k domovu náleží k našim básníkům bytostně a zároveň programově nejčeštějším. Jeho láska k domovu a k mateřšětině není synovská, ale milenecká. Proto si s Pilařovou poezii rozumí mládí. Proto je Pilařova poezie stále mladá, svěží, živá.

Kryštofova myš

Hrdinou příběhu je desetiletý Kryštof, který se v mnohém liší od svých vrstevníků. Nemá žádné kamarády a od chvíle, kdy mu zemřel tatínek, je jeho svět plný samoty a smutku. Svoje štěstí hledá ve světě iluzí a snů, který je jen malou náhražkou za život, který žije. To vše se ale změní v okamžiku, kdy ho osloví neznámá dívka, která se až nápadně podobá myši. Jejich společná dobrodružství, která záhy prožijí, vrátí Kryštofovi do tváře úsměv i jeho ztracené sebevědomí…

Portrét básníka Jaroslava Seiferta

Z překrásného komentáře Marie Kučerové k původnímu albu 1 18 0753 "Portrét básníka Jaroslava Seiferta" (básně vybral František Hrubín) vydanému v roce 1969 v Supraphonu a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
PORTRÉT BÁSNÍKA JAROSLAVA SEIFERTA, tak nazval František Hrubín svůj "průřez" tvorbou národního umělce JAROSLAVA SEIFERTA. Představil nám tak "moudrého chudého" z Města v slzách, básníka, jenž nosí "v kabátě květinu / a v duši pláč"; "milosti! zástupů odevzdaného "proletáře", který odhodlanost své mladosti spojil s mocnou silou zástupů v klukovsky vyzývavém: "Kdybychom chtěli a plivli na slunce / zhasne." Z těchto veršů však už lze vyčíst náznaky unikání násilné síle davu a přitakání životu-poezii, poezii-hře. Tolik převleků, a za tím vším jakoby naruby obrácená "máchovská tvář" okouzlené i odkouzlené SVATEBNÍ CESTY: "Studený pláč pod trojí maskou smíchu / ó výstředníku!" Pak teskný dialog s lyrikou "slzy věcí" a času (M. M. Píša) v básnických sbírkách SLAVÍK ZPÍVÁ ŠPATNĚ, JABLKO S KLÍNA, RUCE VENUŠINY a JARO SBOHEM. Mlčenlivá zastavení u zemité PŘILBY HLÍNY, povzdech vzpoury nad mrtvým Vladislavem Vančurou ve sbírce RUKA A PLAMEN, oslnění věčným vzmachem i zmarem lásky v PÍSNI O VIKTORCE, ztěžklá pravda KONCERTU NA OSTROVĚ, ticho smrtelné lásky a milostné smrti v posledním ODLÉVÁNÍ ZVONŮ.
Básník František Hrubín by jistě dokázal uchopit několik slov a načrtnout portrét svého staršího básnického druha s definitivní konečností, kterou zřejmě dovedou vidět a podržet si jenom muži. Nemohu prostě zastoupit Františka Hrubína a nabídnout Vám Seifertův portrét náhradní, byť s případnými retušemi. Portréty lze ztrácet a zapomínat, ale nelze je milovat a zrazovat. V mém pohledu je však láska i zrada, a to, co právě píšu, bude nejspíš mé VYZNÁNÍ básníku Jaroslavu Seifertovi. Bylo to tuším zjara 1953, kdy básník nuceně mlčel, zatímco kdosi o něm psal, že "zneužil čestného titulu básníka", neboť ve chvíli, kdy "náš lid upírá své oči vpřed a jeho oči se plní radostí", si dovolil napsat opojnou a opájející PÍSEŇ O VIKTORCE. Má láska tedy byla přinejmenším nedoporučitelná, což vedlo k tomu, že jsem zcela propadla poezii. Jaroslav Seifert mi byl skutečně tím, čemu se říká první láska. Učil mě milovat poezii, vyvedl mě z "bezbřehosti" jazyka, která mě poněkud lekala u Vítězslava Nezvala, k čistým pramenům slov. Naučil mě hledat právě ten jediný pravý kamínek na samém dnu básně. Potůčky Seifertových básní se slévaly v mé důvěrně známé rybníky, v mou každoroční jistotu návratu k nám domů....A Vám, milý přátelé mladí a nejmladší odevzdávám slova Exupéryho moudré lišky k Malému princi:
Až budete poslouchat tyto verše, zavřete oči - druhý den si je poslechněte znovu, třetí den zrovna tak a uvidíte, jak budete "lásce" blízko a ještě blíž.
Poezie si Vás už "ochočí" sama.

JAROSLAV SEIFERT (*23.9.1901 – † 10.1.1986

Herecký portrét Vladimíra Šmerala

Původní LP album 0 18 1219 "Herecký portrét Vladimíra Šmerala" vydal Supraphon v roce 1972 - nyní titul s ukázkami z bohaté tvorby herce VLADIMÍRA ŠMERALA (*16.10.1903 – 15.3.1982) vydáváme porpvé digitálně.

Aplikace Youradio Talk

Audiokniha Národní umělec Zdeněk Štěpánek