Viktor Dyk

Dagmar Sedláčková

Luděk Munzar

Vladimír Šmeral

Petr Oliva

Jiří Bednář

Děti a mládež

Pohádky

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon

Milá sedmi loupežníků

Baladicky laděná poéma o lásce a zradě. 
Hlavní hrdinkou je odvážná dívka, která touží být volná, nechce se vázat a tak se přidá ke skupině loupežníků. Chce je milovat všechny stejně, každý z nich má nárok na její lásku.
V průběhu děje se ale začíná její pohled na život a činy loupežníků měnit....

V nahrávce z roku 1976 recitují Dagmar Sedláčková, Vladimír Šmeral, Jiří Bednář, Petr Oliva a Luděk Munzar

Komentář k původnímu LP 1 18 2157 z roku 1977:
Rok 1877 byl pro českou literaturu zvlášť šťastný. V lednu se narodil básník mládí Fráňa Šrámek, v únoru Karel Toman, jeden z našich nejkrystaličtějších lyriků, a poslední den roku (v Pšovce u Mělníka) Viktor Dyk. Gymnázium absolvoval v Praze, kde byl jedním z jeho profesorů Alois Jirásek. Po studiích na právnické fakultě se od roku 1900 věnoval žurnalistice, literatuře a politice. Jako student byl činný v pokrokovém hnutí, od roku 1895 publikoval časopisecky, od roku 1906 především v Lumíru, jehož byl spoluredaktorem. Politicky nejprve pracoval ve straně radikálně pokrokové, za kterou neúspěšně kandidoval do říšské rady, po válce, v níž dva roky strávil ve vězení, ve straně národně demoktratické, za kterou byl zvolen poslancem a později senátorem. Tato činnost přinesla jemu i jeho čtenářům nejedno zklamání: Dykovo militantní vlastenectví, které mělo před válkou a za války pozitivní význam, stalo se pod praporem krajně pravicové strany zpátečnictvím, jež citelně znevažovalo básníkovu pozici v literárním životě. Neboť přes to vše zůstal Viktor Dyk především básníkem.
Na počátku své literární dráhy patřil Dyk k dekadentnímu a později anarchistickému křídlu plodné generace let devadesátých. Jeho protiměšťácké revoltující gesto, vyhrocené autorovou ironií a pregnantním aforistickým stylem, přineslo do literatury nový moment: důsledné novoromantické vidění světa jako rozporu mezi skutečností a snem. Dyk zůstal ve svém díle vášnivým bojovníkem za ideály. proto neustále narážel na antagonismus dané reality. Ačkoliv jeho tvorba má silný akcent morální, básnická imaginace autorova, vycházející zprvu ze symbolistní poetiky, se oprošťuje, je přesná v pojmenování a neklesá nikdy do lacině moralistní polohy. To se projevilo především v tvorbě satirické a epigramatické, v níž se Viktor Dyk prosadil jako kritický glosátor národního života (hlavně ve sbírkách Satiry a sarkasmy, Pohádky z naší vesnice, Prohrané kampaně). Jeho lyrický verš má v sobě dramatický náboj a zároveň i výraznou tendenci k epice; patrné to je v prvé řadě v jeho větších básnických skladbách, v Milé sedmi loupežníků, v Giuseppe Morovi a v Zápasu Jiřího Macků. Nepřekvapí proto, že básník Dyk napsal i nejedno pozoruhodné dílo beletristické, především dnes už klasickou novelu Krysař a mnoho povídek (např. v souboru Píseň o vrbě), ale i románů (Konec Hackenschmidův, Prosinec aj) a dramat: Posel, Zmoudření Dona Quijota, Veliký mág, Ondřej a drak, Revoluční trilogie aj. Především však stále tvoří Dyk lyrik, autor významných a dodnes cenných básnických sbírek: A porta inferi, Marnosti, Noci chiméry, Lehké a těžké kroky, Anebo, Okno, Poslední rok (tyto čtyři poslední knihy veršů jsou známy pod společným titulem Válečná tetralogie), Domy, Devátá vlna a další. Nejznámější jeho básní, která plnila velkou politickou funkci za světové války stejně jako v letech německé okupace, se stal vlastenecký zpěv Země mluví.
Z předválečného období patří k nejvýznamnějším Dykovým pracím baladická lyrickoepická skladba Milá sedmi loupežníků (1906). Její počátek leží v posledních letech století, závěrečné verše byly otištěny už ve sbírce Síla života (1898). Tato báseň je chápána jako osudové schillerovské drama lásky a nenávisti, zrady a msty. Dějově skladba odkazuje ke starým loupežnickým historkám (Dyk nejednou přebírá "klasická" dějová schémata, aby na jejich pozadí vytvořil novou uměleckou skutečnost - je to případ Krysaře stejně jako Giuseppa Mora či Zmoudření Dona Quijota), v pojetí jde o výraz rozpornosti člověka, vyrůstajícího ze společenské reality zlomu století. Písňová forma a celá struktura verše je v Milé sedmi loupežníků rovnež "klasická", nový obsah, idea a patos díla jí však dávají i nový smysl, který v rouše poklidného veršového toku přijímá rysy temné osudovosti. Ironický podtext intelektuálního charakteru, v němž je jasný autorův nadhled nad příběhem, dodává skladbě další rozměr, tvoří její vnitřní drama. A tak je tu dramatičnost zastoupena nejen v příběhu samém, nýbrž i ve zvolené formě, tedy ve zpěvech milé a sedmi loupežníků, a především v polaritě lásky a zrady vyjádřené lapidárně v posledním čtyřverší skladby:
A já vás všechny milovala
v hlubokých lesích při měsíci.
A já vás všechny zrazovala,
mí smutní, krásní loupežníci!
Dramatická forma šerosvitně baladického příběhu lásky a zrady pochopitelně volá po zvukové podobě - zvláště v době, kdy mluvené slovo se stále víc stává vyhledávanou a účinnou formou realizace básníkova poselství. Plně to platí v případě, kdy i zvukové kvality básně, její přesný rytmus a výrazný rým, vyzývají, aby slovo se stalo hlasem. Je proto logické, že právě tato skladba Viktora Dyka zaznívá často z pódií scén uměleckého přednesu a že se nyní dostává i na gramofonovou desku, jejíž zvukové možnosti a estetické kvality jsou stále větší. Tentokrát se tak děje v roce, kdy si připomínáme sté výročí básníkova narození, jehož plodný život skončil roku 1931 nešťastnou náhodou ve vodách u jugoslávského ostrova Lopudu. Devátá vlna stala se osudná umělci, který ve svém díle zůstal vždy bojovníkem za neuskutečnitelný sen. Tedy romantikem, jenž dobře věděl, že sen a skutečnost jsou od dávna protihráči. Je Dykovou ctí, že všemu navzdory dokázal být rytířem snu, který usiluje o změnu reality ve jménu plodného a bohatého života a jeho hlubšího smyslu.
Vladimír Justl

Hlasy českých literátů

Historicky cenné nahrávky hlasů českých literátů, natočené v průběhu 30. let 20. století.

F. X. Šalda 18. 11. 1933 (50 let Národního divadla)

Rudolf Medek 17. 10. 1937 (Památník osvobození)

Josef Kopta 19. 12. 1935 (o knihách, anketa LN)

Pavel Eisner (pseudonym Jan Ort) 12.2.1938 (o češtině a jejích zvláštnostech)

Gabriela Preissová 12. 8. 1938 (o lidových krojích na Slovácku)

Stanislav Lom 15. 4. 1938 (Zahrádkářova cesta k Bohu)

J. Š. Kubín 18. 8. 1935 (o poutích, panoptikách a vyvolávačích)

Konstantin Biebl 25. 2. 1933 (První noc na Jávě - přednáška)

Otokar Fischer 12. 4. 1936 (Velikonoční symboly v umění - přednáška)

Jaroslav Kvapil 28. 9. 1938 (Svatý Václave! - přednáška)

Antonín Matěj Píša 16. 3. 1938 (Památka na Otokara Fischera)

J. S. Machar 25. 8. 1934 (o Hálkovi a Vrchlickém)

Josef Čapek 12. 4. 1936 (O květinách a cestování)

Jiří Karásek ze Lvovic 16. 1. 1935 (o tvorbě Arnošta Procházky)

Eduard Bass 28. 4. 1936 (Knihy, které čtu)

Vítězslav Nezval 19. 3. 1936 (Poesie na vstupu do Máchova roku)

Karel Čapek 24. 12. 1937 (Pozdrav lidem dobré vůle do Indie)

Projev presidenta T.G.Masaryka

TOMÁŠ GARRIGUE MASARYK (*7. března 1850 – †14. září 1937) 
 
Projev presidenta Osvoboditele T.G.Masaryka proslovený k poslancům Národního shromáždění na Hradě pražském k 10. výročí Čs. republiky 28.10.1928 
Zvuková kvalita odpovídá historickému snímku - jedná se o přepis dokumentárního záznamu ze starých matric

Pravděpodobná zpráva o posledním rozhovoru

Poslední rozhovor prezidenta s parlamentářem pučistů několik okamžiků před tím, než bude dokonán vojenský převrat. Rozhlasová hra, zamýšlená jako paralelu k událostem v srpnu 68 v Československu.Rozhlasová hra s názvem Pravděpodobná zpráva o posledním rozhovoru se zabývá posledními okamžiky života chilského prezidenta Allendeho při převratu vedeném vojenskou juntou. Demokraticky zvoleného státníka, jehož dny se zdají být sečteny, přichází navštívit parlamentář pučistů, aby s ním dohodl podmínky dobrovolného odstoupení. V dlouhém filozofujícím rozhovoru vyvstávají proti sobě dva protikladné přístupy k politické moci: zatímco prezident považuje za nutné dostát svému mandátu vzešlému ze svobodných voleb, jeho oponent prosazuje politický utilitarismus, obhajuje násilí a právo silnějšího.Inscenace byla natočena v roce 1974, režisér Josef Melč do hlavních rolí obsadil Karla Högera a Luďka Munzara, vedle nich v inscenaci uslyšíte Jiřinu Petrovickou a Jana Libíčka.

Mnoho povyku pro nic

"Snad nějaký klam zmátl ty tři muže," ptá se Otec Francisco po nepovedené svatbě hlavní hrdinky. Ve finále se konají svatby dvě, když je překonáno mnoho intrik a vyznáno spousta lásky. Jestli ale tím nic, kvůli kterému všechen ten povyk strhne, je intrika či láska, je vlastně těžko říct.Osoby a obsazení: Don Pedro, kníže aragonský (Milan Klásek), Don Juan, jeho bratr (Zdeněk Ornest), Klaudio, mladý florentský šlechtic (Jan Bartoš), Beneš, mladý padovský šlechtic (Bořivoj Navrátil), Leonato, vladař messinský (Miroslav Doležal), Antonio, jeho bratr (Vladimír Leraus), Baltazar, zpěvák ve službách Dona Pedra (Jaroslav Kepka), Borachio (Antonín Hardt), Kondrád z družiny Dona Juana (Karel Fořt), mnich František (Josef Patočka), Drmola, vrchní strážmistr (Svatopluk Skládal), první strážník (Artur Šviha), druhý strážník (Vladimír Čech), Hero, dcera Leonatova (Jaroslava Pokorná), Blažena, neteř Leonatova (Růžena Merunková), Marketa, Heřina komorná (Eva Klepáčová) a Voršila, Heřina komorná (Drahomíra Fialková).

Aplikace Youradio Talk

Audiokniha Milá sedmi loupežníků

Pravděpodobná zpráva o posledním rozhovoru

Mnoho povyku pro nic

Hlasy českých literátů

Projev presidenta T.G.Masaryka