Karel Hynek Mácha

Dramatizace

Klasika

Poezie

<p>Český rozhlas je největším výrobcem audiozáznamů v České republice. Jeho záměrem je postupně zpřístupnit rozhlasový archiv (mluvené slovo, hudbu a další pořady), tak i fyzické nosiče na jednom místě online. Nabízené záznamy pořadů jsou dodávány ve vysoké kvalitě upravené zvukovými mistry.</p>

Radioservis a.s.

Máj

Další rozhlasové zpracování slavné Máchovy básně v režii Josefa Melče. Přednes Radovan Lukavský, Vladimír Ráž, Josef Somr, Viktor Preiss a Ladislav Frej. Zpěv Květoslava Němečková. Natočeno v roce 1986.

Pohádková lampička

Pohádky pro vnoučky.

Supraphon vypravuje...3 (Werich, Suchý, Němec, Saint-Exupéry, Poláček, Čapek)

Bylo jen otázkou času, kdy po titulech s archivními popovými písničkami v serii "Supraphon hraje..." navážeme s obdobnou formou zpřístupňování archivního mluveného slova našim
milým zákazníkům a posluchačům. A tak je tu nová řada mluveného slova určená pouze pro digitální obchody "Supraphon vypravuje...", která bude obsahovat a nabízet povídky, fejetony, 
úryvky z knih, vzpomínky atd.

Ve třetím dílu se můžete zaposlouchat do mluveného slova z pera autorů klasiky (nejen) naší literatury - Františka Němce, Jana Wericha, Jiřího Suchého, Karla Poláčka a Karla Čapka.
Tentokrát přinášíme i četbu kapitoly O lišce z knihy francouzského autora Antoine de Saint-Exupéryho Malý princ.
Jejich přednesem, četbou či vyprávěním potěší hlasy neméně slavných a zvučných jmen herců Jana Wericha, Jiřího Suchého, Františka Filipovského, Jaroslavy Adamové, Luďka Munzara, Petra Kostky, Rudolfa Hrušínského, Karla Högera a dalších.

Portrét básníka Jana Nerudy

Z rozsáhlého komentáře Viléma Závady k původnímu LP albu 0 18 0520 "Portrét básníka Jana Nerudy" vydanému v roce 1968 v Supraphonu a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
JAN NERUDA! Už to jméno samo nám zní tak důvěrně a mile. Vyvolává v nás představu člověka na venek drsného a možná nevlídného, ale v jádře dobrého a úsměvného. A Neruda byl vskutku takovým člověkem, nejen podle jména, ale v celém životě a v celém díle. Také jeho poezie vyrůstá z hořkého kořene, rozvíjí se však v nádherný květ, jaký může vyrůst jenom v české zemi a pod českou oblohou. A třebaže pak někdy vypučely i květy nádhernější a opojnější, přece jen se vždy znovu vracíme k střídmějšímu básníku Hřbitovního kvítí, Balad a romancí, Prostých motivů a Zpěvů pátečních, neboť Jan Neruda se nám stal zatím takovou obecně uznávanou mírou, jíž vážíme a proměřujeme uměleckou i lidskou pravdivost každého básnického projevu. Narodil se jako pozdní dítě chudé pražské rodiny. Otec, vojenský vysloužilec, měl trafiku, matka byla posluhovačka. Když mladý Neruda dospěl a pokoušel se v padesátých letech minulého století o své první verše, nastala u nás doba "zaživa pohřbených". Demokratická revoluce z roku 1948 byla potlačena, ve škole a úřadech se "němčilo", Praha se hemžila udavači a vše, co by mohlo Čechům připomínat někdejší samostatnost a velikost, bylo tvrdě zahlazováno. Jen studentská mládež si díky několika osvíceným profesorům uchovávala vlastenecké nadšení a mladí řemeslníci a obchodníci, přicházejí do měst z venkova, se bez ohledu na tísnivé poměry politické a kulturní drali odvážně vpřed. V takových poměrech vydal Jan Neruda roku 1858 svou prvou básnickou sbírku Hřbitovní kvítí...Místo líbivého povrchu ukázali černý rub života: bídu, zápas o skývu chleba, tragickou nejistotu člověka, umírání a smrt. Na druhé straně pak obnažily život národa a ukázaly na ubohost jeho poměrů politických, speciálních a národních..Neruda odvážně vnesl do české poezie drsnou skutečnost všedního života a obohatil ji drsnou, konkrétní řečí, čerpající z hovorové mluvy i z lidové obraznosti...V letech 1859 a 1860 napsal Neruda většinu básní z druhé své Knihy veršů, kterou však vydal až o deset let později. V ní se pokusil rozvinout své schopnosti ještě do větší šíře a hloubky. Na jedné straně rozvíjel sice tradiční básnické povídky Máchovy i balady Erbenovy, na druhé straně však už psal modernější balady sociální a dobové šansony politické. V ní se pokusil rozvinout své schopnosti ještě do větší šíře a hloubky. Na jedné straně rozvíjel sice tradiční básnické povídky Máchovy i balady Erbenovy, na druhé straně však už psal modernější balady sociální a dobové šansony politické. Na jedné straně rozvíjel sice tradiční básnické povídky Máchovy a Erbenovy, na druhé straně však už psal modernější balady sociální a dobové šansony politické. Stejně tak rozšířil svůj básnický obzor. ..A na rozdíl od úsečných a přerývaných slok Hřbitovního kvítí se v Knihách veršů rozmáchl a pokusil jak o nádherné popisy divoké přírody, tak o vystižení lidských vášní. Romantický patos mu však nesvědčil. Skutečný Neruda byl básníkem citu cudného a utajovaného a umělcem verše málomluvného, který však v jeho básních vibruje jako obnažený nerv. ..Knihy veršů podávají široký obraz života té doby a v třetím programním oddíle se dokonce snaží ukázat i jakýsi výhled do budoucna, neboť někdejší kritik národní malosti a bídy vyrost zatím v básnického tribuna svého lidu. V atmosféře intrik a denní vyčerpávající práce pracoval Neruda na své třetí básnické knížce Písně kosmické, kterou vydal knižně roku 1878. V předchozích Knihách veršů se obíral problémy a trampotami pozemskými, nyní pozvedl oči k hvězdné obloze. V atmosféře intrik a denní vyčerpávající práce pracoval Neruda na své třetí básnické knížce Písně kosmické, kterou vydal knižně roku 1878. V předchozích Knihách veršů se obíral problémy a trampotami pozemskými, nyní pozvedl oči k hvězdné obloze. Ten pohled v něm probudil celou škálu pocitů, myšlenek i filosofických úvah…Nerudovi nešlo o nějaké problémy astronomické, ale o člověka a jeho život na zemi. ..V těžkých chvílích osobních a v nesnadných dobách politických zalétával v myšlenkách stále častěji do minulosti. Přivolával si vzpomínky na revoluční rok 1848, oživoval obrazy z mládí, chodil znovu po starých cestách, vzpomínal na setkání s českým lidem. Z takových vzpomínek zvolna pak vyrůstaly Balady a romance, knížka plná pohody a jasu, plná humoru a smířlivé moudrosti, plná pochopení a víry v český lid. Od hvězd znovu obrátil pohled k zemi, ze světa se vrátil navždy k domovu, po mnohém bloudění našel hlubinu bezpečnosti ve svém srdci…Do tragiky vnesl opět trošku humoru. Nejedna známá legenda nabývá v podání Nerudově nový smysl, odstín, přízvuk nebo i trošku ironický podtext. A také umělecky si s Baladami a romancemi pohrál a polaskal. Dovedl je k takové dokonalosti, že v nich nelze pohnout ani jedním slovem. Ale jak šla léta a choroba pokračovala, už se málo podíval ven i z oken svého bytu..bolestně si uvědomuje všechny změny, jež se s ním zatím udály…na život si ale uchovává pohled sice vědoucí, ale znovu a znovu okouzlený. Ze vzpomínek a ze zážitků ještě čerstvých vybírá momentky a situace…Prosté motivy (1883) nemají sice hořkosti jeho básnických počátků, ale také ne naléhavosti a palčivosti některých knih pozdějších..působí dojmem, jako by ani nebyly napsány, ale jen tak bezděčně vydechnuty. Někdejší obavy a energie se však v Nerudovi ozvaly znovu, kdykoli pomyslel na osud svého národa. Oficiální čeští politikové přešli na sklonku let sedmdesátých od pasivní rezistence k přímému napomáhání rakouské vládě. Neruda v tom viděl nebezpečí….Páteří Zpěvů pátečních jsou básně Moje barva je červená a bílá a Jen dál, v nichž Neruda rozvinul mohutnou perspektivu budoucí práce a bojů za konečné vítězství. Zpěvy páteční už Neruda nedokončil…I když zůstaly torzem, přece jen mohutně završily oblouk, jejž vytvořil Neruda svým básnickým dílem: od zoufalství časů za živa pohřbených až k tvrdě vykoupené jistotě, že český národ má už dost sil, aby mohl obhájit svou existenci….
Jan Neruda (*9.7.1834 – †22.8.1891)

Spejbl's herzliche Metaferosen, Der Wiehnachtskarpfen. Der Weihnachtsgeschichte mit einem Weihnachtsgruss von Spejbl & Hurvínek

Spejbl und Hurvínek gehören zu den populärsten dramatischen Helden des tschechoslowakischen Theaters und es stört auf keinen Fall, dass es sich nur um Helden aus Lindenholz handelt und dass ihnen Andere Leben verleihen. Auch Marionetten können das Recht auf Unsterblichkeit gewinnen, wie es eine Reihe beliebter komischer Type im Puppentheater voriger Jahrhunderte beweist.
Spejbl und Hurvínek hatten von Anfang an gute Voraussetzungen dazu. Sie sind aus gutem Behagen und guter Laune entstanden, aus der Sehnsucht nach Vermittlung der Freude und mit der ernsten Absicht, mit Hilfe von Puppen den Leuten einen krümmen Spisegel ihrer Tugend und Untugend entgegenzustellen.
Sie sind schon ziemlich lange da in dieser Welt: Spejbl betrat die Bretter, die die Welt bedeuten, zum erstenmal schon im Jahre 1920, sein unruhiger Sohn Hurvínek um sechs Jahre später. Ihre plastische Gestaltung ist ein Werk der geschickten Holzschnitzer Karel und Gustav Nosek von Plzeň und dal Leben hat ihnen der ČSSR-Nationalkünstel, Prof. Josef Skupa (1892-1957) eingenhaucht. Und schon von Anfang an haben sie die Sympathien der kleinen wie auch der grossen Zuschauer gewonnen. Nach den ersten Soloauftritten und Dialogen wurden sie allmählich Helden einer ganzen Serie von dramatischen Geschichten, Revuen, Schwänken mit Gesängen und Komödien. Das Theater Spejbl und Hurvínek, das sich als die erste moderne professionelle Puppenbühne in der Tschechoslowakei im Jahre 1930 konstituierte, hat bis heute über 160 Komödien, Revuen und Bühnenfolgen aufgeführt, in denen Spejbl und Hurvínek ganz alltägliche wie auch ausserordentlich phantastische Abenteuer erlebten. Schon in den dreissiger Jahren verbreitete sich ihre Popularität durch die Schallplatten; kühn und mutig sind sie vor die Film- und Fernsehkamera vorgetreten und ihre Geschichten sind für die Leser auch in Zeitschriften und Büchern erhalten.
Trotz aller verrückten Geschichten, in denen sie Exkursionen in die Vergangenheit und zukunft, in unbekannte Windel unseres Landes, wie auch zur bewundernswerten kosmischen Zivilisation unternommenen haben, sind ihre Domäne Dialoge, Diskussionen auf der Vorbühne geblieben, die in die visuellen Programme der Puppenauftritte eingeschlossen wurden, von einem Thema zum anderen flatternd je nach Laune der Autoren, Erziehung, Schule, Generationsstreite, Erfahrungsaustausch, die immer aktuellen Fragen des Charakters und der Stelle eines Einzelnen in der Gesellschaft, Freundschaft, Sex und Liebe, all das sind Themen ihrer Gespräche, die trotz aller Verschiendenheit eine gemeinsame Anregung haben: alles wird mit einer optimistischen Ansicht der Welt gelöst, ohne Schadenfreude und Bosheit, und mit einem freundlichen, verständnisvollen, aber auch aufmunternden Lächeln.
Das sind Spejbl und Hurvínek, die tschechischen Marionetten, die sich würdig zur Seite ihrer grossen Vorläufer, wie Punch, Guignol, Petruschka, Hanswurst, Karagöza und anderer mit menschlicher Dummheit und Bosheit kämpfenden komischen Helden angereiht haben.
Das Theater Spejbl und Hurvínek ist im Jahre 1945 aus seiner ersten Wirkungsstätte in Plzeň nach Prag übersiedelt und seine Geschichte begannen nach dem Tod seines Gründers die Schüler Prof. Skupas zu schreiben. Wesentlich erhöhte sich auch die Zahl der Auslandsreisen und die Popularität beider Puppen hat bald die Grenze des Landes überschritten, wo sie eigentlich zu Hause sind, vor allem seitdem der Nachfalger vom Prof. Skupa, verdienter Künstler der ČSSR, Miloš Kirschner (geb. 1927), seit 1966 Direktor des Theaters, die S+H Dialoge in der Sprache des Landes zu interpretieren begann, wo das Theater Gerade gastierte. Bis heute trat das Theater Spejbl und Hurvínek in 25 Ländern von vier Kontinenten auf und seine Protagonisten sprachen fünfzehn Sprachen: ausser englisch, deutsch, russisch und frantösisch war es auch auf flämisch, arabisch und japanisch.
Ausser Tschechoslowakei sind Spejbl und Hurvínek sehr beliebt vor allem im deutschsprachigen Gebiet. Das Theater spielt fast regelmässig in der BRD, DDR und Westberlin, und Spejbl und Hurvínek tretenb dort oft im Rundfunk und Fernsehen auf. Die ausserordentliche Sympathie, derr sich dort Spejbl und Hurvínek erfreuen, beweist auch die dritte Auflage ihrer Texte im Henschelverlog Berlin, deren Auswahl in Kürze die Dramaturgie der letzten zwanzig Jahre erfasst. Eine ähnliche Probe des eigenartigen Humors von Spejbl und Hurvínek ist auch diese Schallplatte.

Pavel Grym

Újezdní Hamlet

Z komentáře k původnímu LP 1 18 1479 vydaného Supraphonem v roce 1974:
Čechov znamená Čechův. Jeden Čechův dědeček byl Čech. Ač tyto věty zní jako citáty z čítanky pro druhou třídu základní školy nebo jako diktát z těsnopisu, jsou pravdivé. Nemají samozřejmě nejmenší zásluhu na tom, že Anton Pavlovič Čechov je u nás už pětaosmdesát let tištěn a čten a přes sedmdesát let hrán předními i méně předními divadly. Pro obě strany se všechno začalo šťastně: první Čechovova povídka, uveřejněná u nás v příloze Národních listů 9. prosince 1888, nese titul Štěstí. Ač v ní autor nesliboval lidem nic příliš příjemného ani jistého v oboru lidského štěstí, ba jeho poselství bylo takřka zdrcující - zemřeš, člověče, a nikdy se vlastně ani nedovíš, co je štěstí - ač se tedy mladý autor představil jako bořitel iluzí a kazisvět, zabydlel se v čtenářské a divadelní obci natrvalo. Nemluvě už o tom, jak se jeho tvůrčí metody chopili i v dalekém světě velcí moderní autoři.
"Tak mi připadá, jako by byl autor psal Strýčka Váňu krví vlastního srdce," napsal kritik v roce 1901 v Divadelních listech. Snad i proto je Čechov tak blízký čtenáři tehdejšímu i dnešnímu: krev vlastního srdce zůstane krví, ať se uvnitř člověka nebo kolem něho změní cokoliv. Pravda, zmýlil se o dvě století v odhadu, kdy dojde k zásadní změně ruského života. Ani s tou mýlkou není pronikavost jeho pohledu o nic menší ani nepravdivější a krev jeho srdce o nic méně krvavá. Čechov byl lékař a umělec. Snad to bylo to nejšťastnější spojení profesí právě pro zasvěcené vnikání do lidského nitra. Až na dno lidského nitra. Čechov sám spojení svých profesí charakterizoval typicky po čechovsku - medicína je prý jeho zákonná manželka, literatura jeho milenka.
Byla to milenka poněkud nepokojná a náročná. Úkolem umění totiž je - podle Čechovových slov - hájit člověka. Kdo chce být hájen, nesmí ovšem být jen povrchním čtenářem. Povrchnímu čtenáři uklouzne otázka, jak že to pan spisovatel hájí člověka, když obnažuje jeho rozervané nitro, když ukazuje jeho bídu tělesnou i duševní, jeho ubohost, směšnost, trapnost, jeho nicotnost a jeho prohry. Čechov však trpělivě odpovídá. Odpovídá přímo v díle, a to i v těch nejmenších povídkách. Tak v Aňutě musí student Stěpan Kločkov prohlédnout, v jaké špíně a ubohosti žije, naopak v Talentu tři malíři nikdy nepochopí, že se jim nedostává to nejdůležitější, aby se stali skutečnými umělci. Pochopí to však čtenář. Čechovovo umění hájí člověka právě tím, že mu ukazuje přesně na napadená místa v jeho nitru. Ukazuje mu je tak sugestivně, že se zdá takřka nemožné, aby si jich postižený nevšiml a nezačal se sám proti nim bránit. Bránit se sám proti sobě, proti všemu zlému a ubohému uvnitř i vně...
.....Čechov byl, je a zůstane zamyšleným hlasatelem pravdy, zejména pravdy umělecké. 
Sám o tom kdysi napsal:
"Umění je tím zvláštní a dobré, že v něm nelze lhát. Je možné lhát v lásce, v politice, v medicíně, je možné oklamat lidi i samého pánaboha - byly i takové případy - avšak v umění klamat nelze."
Lubomír Vaculík

Dobrodružství statečného rytíře Parsifala

Příběh rytíře z dob krále Artuše. Příběh čerpá inspiraci v středodvěkkých legendách o svatém grálu.

Aplikace Youradio Talk

Audiokniha Máj