Miloš Kopecký

Humor, komedie a satira

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon

Literární a jiné poklesky Miloše Kopeckého

Tento snímek natočil Miloš Kopecký v lednu 1983 v pražském Divadle hudby za účasti publika. Skvělý a oblíbený herec, který za svou dlouhou kariéru vystřídal několik pražských divadelních scén včetně Národního divadla (nakonec zakotvil v Divadle na Vinohradech), jej pojal jako osobní zpověď a hlasité přemýšlení o věcech, které zajímaly diváky. To vše s šarmem a humorem sobě vlastním. U mikrofonu mu asistovala tehdejší televizní hlasatelka a jeho přítelkyně Anna Wetlinská. Nahrávka potěší nejen milovníky divadla a pamětníky slavné Kopeckého role doktora Štrosmajera z Dietlova TV seriálu Nemocnice na kraji města, ale i mladší generaci, která zná tohoto herce z jeho četných filmových rolí!

Divadlo, divadlo, divadlo / Josef Kajetán Tyl

Divadlo, divadlo, divadlo - miniserie určená pouze pro digitální prodej je věnovaná divadlu a autorům s divadlem spjatým. 
 
Josef Kajetán Tyl (4.2.1808 – 11.7.1856) byl český dramatik, režisér, herec, překladatel, divadelní kritik, spisovatel a novinář. 
Byl nejvýraznější osobností českého divadla ve 30. a 40. letech 19. století, osobností reprezentující mladou romantickou uměleckou inteligenci, kterou si získal svojí vzdělaností a všestranným uměleckým talentem. Pro divadlo se nadchl již za studií; navštěvoval německá i česká divadelní představení. Snahy o nové české divadlo byly hned od počátku spjaty s jeho jménem - nebyl spokojen s úrovní českých představení ve Stavovském divadle, toužil založit vlastní divadelní společnost, což se mu pro nedostatek prostředků nedařilo. 
Byl členem kočovných divadelních společností, upravoval pro ně hry; aby vyřešil svoji finančí situaci, s pomocí přátel získal místo písaře ve vojenské kanceláři. I nadále pak věnoval svůj volný čas divadlu a literatuře.. V roce 1833 se stal redaktorem časopisu "Jindy a nyní", který po roce přejmenoval na "Květy české", později na "Květy". Psal pro ně své povídky a básně, překládal práce uznávaných autorů. 
Ve svých divadelních hrách se nechal inspirovat díly rakouských divadelníků, byla mu blízká jejich snaha spojit komerční záměry s výchovnými cíly. 
Tyl se ale více soustředil na morální aspekt svých her, než na záměr diváka pobavit. 
Mezi jeho nejznámější díla patří Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, Tvrdohlavá žena aneb Zamilovaný školní mládenec, Paní Marjánka, matka pluku, Paličova dcera, Lesní panna aneb Cesta do Ameriky, Strakonický dudák aj.

Generálny omyl

Generálny omyl je príbehom nadmieru ambiciózneho človeka Maroša Žilinku, ktorý šiel za svojím cieľom aj cez mŕtvoly. Cestou na vrchol slovenskej prokuratúry intrigoval a uzatváral politické obchody, takže sa stal rukojemníkom skorumpovaných politikov, oligarchov aj tajných.Prelomová kniha investigatívneho novinára Mareka Vagoviča je šokujúcou sondou do temného zákulisia Generálnej prokuratúry pod vedením Maroša Žilinku. Prináša desiatky nových zistení a exkluzívnych informácií priamo z prvej ruky. Vagovič zbieral dôkazy v doteraz nezverejnených dokumentoch, ale aj v exkluzívnych rozhovoroch s elitnými prokurátormi na čele s Danielom Lipšicom.

Lakomec

Pětiaktová hra v próze, jejímž hlavním hrdinou je lichvář a chorobný lakomec milující více než kohokoli z bližních svoje peníze, byla napsána v roce 1668. Dnes patří k nejoceňovanějším Molièrovým hrám, ale v době svého vzniku velký ohlas nevzbudila. Obliba komedie přišla až později, dnes patří k nejuváděnějším autorovým hrám a jméno hlavní postavy se stalo synonymem pro lakomého člověka. Lakomec je dramatem jedné rodiny a také komedií charakterů, ve které děj i situace slouží k tomu, aby vyjevily ve vší nepatřičnosti a směšnosti nezvladatelnou neřest hlavní postavy. Vdovec Harpagon, otec dvou dospělých dětí Kleanta a Elišky, je posedlý hromaděním peněz a zároveň je přesvědčený, že ho o ně chce každý připravit. Navenek se tedy snaží vystupovat jako chudák a stejně lakomý je i co se týče výdajů na domácnost a potřeby svých dětí. Neúnosná rodinná situace vyvrcholí ve chvíli, kdy se Harpagon rozhodne dceru a syna vyvdat a oženit proti jejich vůli, protože sám plánuje sňatek s o mnoho let mladší dívkou. Zdá se, že otec má všechny prostředky k tomu, aby prosadil svou, jenže je zasažen na nejcitlivějším místě, když se mu ztratí doma ukryté peníze. Lakomec je jednou z her, která jako by se vždy zcela proměňovala podle obsazení a interpretace hlavní postavy, jiný byl tedy Molièrův Lakomec Františka Filipovského, jiný Miloše Kopeckého nebo třeba Borise Rösnera. Teď přichází se svou rozhlasovou verzí režisér Lukáš Hlavica, který titulní postavu nabídl Ivanu Trojanovi.

Divadlo, divadlo, divadlo / Anton Pavlovič Čechov

Divadlo, divadlo, divadlo - nová miniserie určená pouze pro digitální prodej je věnovaná divadlu a autorům s divadlem spjatým. 
 
Anton Pavlovič Čechov (*29.1.1860 - †15.7.1904) 
Čechovovy hry byly často označovány za dramatizovanou beletrii, která je nejevištní, nedějová, bezkonfliktní, která není dramaticky komponovaná a je psaná potrhaným, neuspořádaným dialogem. Měřeno zákony dějového dramatu, odpovídají tyto soudy více méně skutečnosti. Ale Čechov nechtěl být měřen těmito zákony a také citlivého diváka 20. století tyto zákony přestávají uspokojovat. Vzrušuje ho Čechovova výpověď o světě a shledává tuto výpověď obsažnou, svobodnou a pravdivou. Shledává ji bohatší než výpověď, kterou o světě může poskytnout dramatická struktura, založená na jediném a sjednocujícím ústředním konfliktu, v němž se v aktivním zápase sváří jednotlivci nebo skupiny lidí protichůdných zájmů. Koryto dramatického děje v těchto hrách směřuje úporně k "neznámému cíli," pravidla nedovolí ději "uhnout na žádnou stranu", hra vybírá životní materiál jen v tom množství a v té podobě, kterou uzákoněná struktura dovolí, která se jednotnému, souvislému a k vytčenému cíli (k rozuzlení) směřujícímu ději hodí. Jinými slovy: už sama struktura si životní materiii vybírá, upravuje, redukuje, sama struktura se chová diktátorsky a svými formálními zákony ovlivňuje obsah díla, apriorně formuje obraz skutečnosti. Nová struktura, jejíž základy klade svými dramatickými díly Čechov, se proti této redukující síle ustálené dramatické formy bouří ve jménu svobodnější práce s životním materiálem a tedy ve jménu pravdivějšího, neredukovaného a nijak apriorně neupravovaného obrazu života. "Umělecká literatura se právě proto jmenuje umělecká, protože líčí život takový, jaký ve skutečnosti je. Jejím posláním je bezpodmínečná a čestná pravda," napsal Čechov. 
Dramatické obrazy všedního života byly před Čechovem opravdu budovány na společném základu a jejich strukturu lze poměrně snadno v každém konkrétním případě odhalit. Konfliktem takových her je zpravidla srážka různých lidských zájmů a vášní. V tomto sporu a boji se prověřují jisté obecně přijaté mravní hodnoty; podle těchto kritérií se v díle jednající postavy dělí na představitele zla a na jejich oběti, na pomahače zla a na bojovníky proti zlu, ochránce obětí. V takových dějových bitkách jsou nutně vítězové a poražení, jsou viníci a nevinní, jsou svatí a ničemové. V takových hrách jsou neřesti a ctnosti zřetelně odděleny. "Měnily se sociální vztahy, měnily se mravy, vznikala nová zla, vyvstávaly jiné problémy, jinak se řešily nejrůznější ideové otázky, pronásledovaly se jiné zločiny, bránily se jiné hodnoty, nicméně v základním schématu zůstával typ dramatiky obrazů všedního života tentýž, protože se stále zachovával její mravoličný, didaktický, usvědčující a odhalující ráz," napsal sovětský literární vědec Alexandr Skaftymov. 
V Čechovových hrách je metoda kritiky společenského života zásadně jiná. Především Čechov nemoralizuje a nepoučuje, je objektivní co nejdůslednějším způsobem. Autorská morální předznamenání jednotlivým postavám Racka, Strýčka Váni, Tří sester, Višňového sadu prakticky chybí. Čechov sám to formuloval v dopise svému bratrovi takto: "Nevytvořil jsem ani jednoho zločince, ani jednoho anděla (třebaže jsem se nemohl obejít bez šašků), nikoho jsem neomlouval, nikoho neobvinil." Ano, tento autor je ze všeho nejmíň obhájcem či prokurátorem svých postav. V jeho hrách také není viníků. Nebo přesněji: jsou to všechno viníci bez viny. 
U Čechova není vítězů ani poražených. V tom je nový smysl a nejobecnější podstata konfliktu, který Čechov objevil pro dramatickou literaturu novější doby; zásadní a všeobsáhlý je tento rozpor: všední běh života nás - postavy Čechovových her - nyní a zde neuspokojuje. Toužíme po životě jiném (a věříme, že se ho dočkajjí lidé, kteří přijdou po nás); někdy podléháme iluzi, že ten vytoužený život už existuje - někde jinde (Tři sestry). Ale víme spolu s naším autorem, že porážka Serebrjakova, Nataši, Raněvské, či vítězství Vojnického, tří sester nebo Lopachina by bylo jen problematické a nikterak by nezaručilo nápravu, zásadní nápravu všedních lidských věcí našeho života. 
Tak svět své doby pochopil a vyložil Anton Pavlovič Čechov. Bylo na jeho potomcích tento svět změnit. 
Leoš Suchařípa

Aplikace Youradio Talk

Audiokniha Literární a jiné poklesky Miloše Kopeckého

Generálny omyl

Divadlo, divadlo, divadlo / Anton Pavlovič Čechov

Divadlo, divadlo, divadlo / Josef Kajetán Tyl

Lakomec