Karel Jaromír Erben

Miroslav Doležal

Dramatizace

Poezie

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon

Kytice II

Ve slavné básnické sbírce K. J. Erbena je 13 balad. Vy už znáte album Kytice 1, kde bylo sedm básní, Kytice 2 obsahuje dalších šest. Je mezi nimi ta nejslavnější - Vodník. Možná jste viděli film, kde příběh o vodníkovi, inspirovaný Erbenovou baladou, patří k nejpůsobivějším. Kromě strašidelného Vodníka si můžete poslechnout tajemný věštecký příběh Štědrý den a z české lidové tradice čerpající balady Záhořovo lože, Lilie, Dceřina kletba a Věštkyně. Recitují slavní herci Národního divadla: Zdeněk Štěpánek, Vlasta Fabiánová, Miroslav Doležal, Marie Vášová a Julie Charvátová.

Divadlo, divadlo, divadlo / Josef Kajetán Tyl

Divadlo, divadlo, divadlo - miniserie určená pouze pro digitální prodej je věnovaná divadlu a autorům s divadlem spjatým. 
 
Josef Kajetán Tyl (4.2.1808 – 11.7.1856) byl český dramatik, režisér, herec, překladatel, divadelní kritik, spisovatel a novinář. 
Byl nejvýraznější osobností českého divadla ve 30. a 40. letech 19. století, osobností reprezentující mladou romantickou uměleckou inteligenci, kterou si získal svojí vzdělaností a všestranným uměleckým talentem. Pro divadlo se nadchl již za studií; navštěvoval německá i česká divadelní představení. Snahy o nové české divadlo byly hned od počátku spjaty s jeho jménem - nebyl spokojen s úrovní českých představení ve Stavovském divadle, toužil založit vlastní divadelní společnost, což se mu pro nedostatek prostředků nedařilo. 
Byl členem kočovných divadelních společností, upravoval pro ně hry; aby vyřešil svoji finančí situaci, s pomocí přátel získal místo písaře ve vojenské kanceláři. I nadále pak věnoval svůj volný čas divadlu a literatuře.. V roce 1833 se stal redaktorem časopisu "Jindy a nyní", který po roce přejmenoval na "Květy české", později na "Květy". Psal pro ně své povídky a básně, překládal práce uznávaných autorů. 
Ve svých divadelních hrách se nechal inspirovat díly rakouských divadelníků, byla mu blízká jejich snaha spojit komerční záměry s výchovnými cíly. 
Tyl se ale více soustředil na morální aspekt svých her, než na záměr diváka pobavit. 
Mezi jeho nejznámější díla patří Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, Tvrdohlavá žena aneb Zamilovaný školní mládenec, Paní Marjánka, matka pluku, Paličova dcera, Lesní panna aneb Cesta do Ameriky, Strakonický dudák aj.

Věc makropulos

Slavná divadelní hra s tématem dlouhověkosti. Věc Makropulos byla poprvé uvedena na jevišti vinohradského Městského divadla v roce 1922. Žánrovým určením je to komedie o třech dějstvích s přeměnou, byť v konečném vyznění komedií velmi hořkou. Audioverze z původní předlohy téměř věrně, je však obohacen o zvukové prostředky typicky rozhlasové. V inscenaci je jasně čitelná pointa: „Dejme tomu říci, že jednou v budoucnosti nebude nemocí ani bídy ani nečisté dřiny, to je zajisté optimismus; ale říci, že tento dnešní život plný nemocí, bídy a dřiny není tak nadobro špatný a zatracený a má něco nesmírně cenného, to je – co vlastně? Pesimismus? Myslím, že ne.“

Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého

Z komentáře k původnímu 2LP albu 0 58 0408 "Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého" vydanému v Supraphonu v roce 1975 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: 
V prvních poválečných sezónách byl divadelní život bouřlivý. Nová divadla rychle vznikala a ještě rychleji zanikala, střídaly se velkorysé plány, manifesty, programy. Ve srovnání s nimi zněl program REALISTICKÉHO DIVADLA, vedeného Janem Škodou, skromně: dát levému vltavskému břehu dobrou lidovou scénu, která širokým vrstvám diváckým poskytne umění, ne kýč, a je lidová obsahem, postojem, názorem ne ornamentem. Tvarová koncepce tohoto divadla byla vyjádřena lapidárně názvem: realistické.... 
V prvních pěti letech existence divadla poválečná doba sama akcelerovala realismus především jako program myšlenkový. Lidé toužili pochopit, co se to právě s lidmi stalo, poznat pravdu společenských vztahů, skutečné příčiny velkých společenských vztahů, skutečné příčiny velkých společenských konfliktů. Ve výběru prostředků, jak k této pravdě pronikat, mělo ještě umění volnost. Mladé RD také této volnosti využívalo jak v repertoáru tak v inscenacích, realismus v názvu divadla poskytoval široké pole pro nejrůznější žánry i pro spontánní herecký výraz souboru většinou mladého....Dozrálé umění RD má některé zvláštní znaky, které činí jeho nejlepší představení nezaměnitelnými s jinými a spojují práci různých režisérů, herců a výtvarníků v jeden celek. Tyto znaky osobitého rukopisu divadla jsou především vnitřní, daleko méně vnější. Je to určitý výklad postav a jejich vzájemných vztahů, v němž vždycky zazní důvěra v člověka, v jeho možnost činu, v jeho schopnost být lidským. Výchozím bodem práce divadla jsou vždycky spíše charaktery a vzájemné vztahy než dramatické situace. ...Charakteristickým znakem divadla je také jemné porozumění pro poezii ukrytou v nitru lidí nejprostších, "malých", bezvýznamných - a zvláště těch. I smysl pro humor, chápavý a milosrdný; je úsměvem nad pošetilou člověčinou, nikdy však výsměchem lidské důstojnosti; RD byla a je bytostně cizí groteskní stylizace, nadsázka, zlobná satira. Třicet let znamená síto, jímž může projít jen skutečná hodnota, třicet let je doba dost dlouhá na to, aby oddělila zdánlivé od opravdového, pomíjející od trvalého. Realistické divadlo prožilo tuto dobu bez úhony, stal se z něho pojem, který z historie československého divadelnictví už nemůže zmizet....

Má protentokrát obsazená vlast

Národní divadlo, 5. června 1939. Uvedením Smetanovy Mé vlasti, přenášené živě Československým rozhlasem a přejímané radiostanicemi v Paříži a v Oslo, vrcholí Pražský hudební máj - mimořádný festival, který vznikl z iniciativy dirigenta Václava Talicha a jehož cílem bylo "narovnat naši páteř a naplnit nás pocitem důstojné svébytnosti".Děj Molkovy hry se odehrává během zvukové zkoušky zmiňovaného slavnostního provedení Smetanova cyklu symfonických básní, jejíž hladký průběh naruší neočekávaná skutečnost. Tři muzikanti hodlají během přímého přenosu přečíst politické provolání ke zbytku Evropy v přesvědčení, že je třeba využít jedinečné příležitosti k vyslání signálu o skutečném stavu smutné české existence. Taková zpráva, zveřejněná v orchestru půl hodiny před zahájením přenosu, působí pochopitelně jako nálož dynamitu?Jsou Zděněk Němec, Josef Morávek a Egon Ledeč ztělesněním odvahy, která se nebojí vyjádřit své přesvědčení a bojovat za něj, nebo hazardéři, jež neženou do katastrofy jen sebe, ale všechny zúčastněné? Jaké může mít takové jednání následky? Všechny strany sporu se obrací k dirigentskému stupínku, k Václavu Talichovi. 
Hlavní roli VáclavaTalicha ztvárnil Viktor Preiss, role tří rebelujících muzikantů si zahráli Pavel Batěk, Martin Finger a Petr Lněnička.

Nepřítel lidu

Přestože Ibsenova hra vznikla před bezmála sty lety, je v mnohém stále překvapivě aktuální. Politické drama Nepřítel lidu napsal Henrik Ibsen v roce 1882 již jako světově známý autor. Na příběhu lékaře Stockmanna, který se marně snaží poukázat na závadnost vody v místních lázních, předvádí Ibsen bez obalu všechny nepřístojnosti "demokratické" společnosti - korupci, strach o post a majetek i stádní myšlení a jednání většiny.Osoby a obsazení: MUDr. Tomáš Stockmann, lázeňský lékař (Viktor Preiss), Kateřina Stockmannová, jeho žena (Dana Syslová), Petra, jejich dcera (Lucie Trmíková), Petr Stockmann, doktorův starší bratr (František Němec), Morten Kiil (Jiří Holý), Hovstad, šéfredaktor Lidového posla (Michal Pavlata), Billing, zaměstnanec Lidového posla (Ivan Trojan), Aslaksen, vydavatel (Miloš Hlavica), Horster, kapitán obchodní lodi (Miroslav Etzler), pán (Eduard Pavlíček)) a další. Režie: Hana Kofránková

Sen noci svatojánské (2016)

Hra podobná snu, ve kterém se vzájemně zapletou příběhy zamilovaných milenců, lesních elfů, athénských řemeslníků i rozhádaných vládců přírodních živlů. Shakespearova nejslavnější komedie po padesáti letech v novém rozhlasovém nastudování!Osoby a obsazení: Karel Dobrý (Oberon), Helena Dvořáková (Titanie), Pavla Beretová (Puk), Viktor Preiss (Hrášek), Josef Somr (Hořčička), Jaroslav Kepka (Pavučinka), Miroslav Krobot (Poříz), David Novotný (Klubko), Martin Myšička (Střízlík), Václav Neužil (Píšťala), Hynek Čermák (Fortel), Klára Suchá (Hermie), Tereza Dočkalová (Helena), Petr Lněnička (Lysandr), Jan Meduna (Demetrius), Kamil Halbich (Theseus), Tereza Bebarová (Hippolyta), Jan Vondráček (Egeus) a další.

Lucerna (1951)

Jiráskova pohádková hra Lucerna patří mezi nejznámější tituly starší české dramatiky. Zaujala již při své premiéře v roce 1905, kdy ji na scéně Národního divadla inscenoval režisér Jaroslav Kvapil. Výtvarnou stránku představení svěřil Mikoláši Alšovi a k hudební spolupráci přizval tehdejšího šéfa opery Karla Kovařovice. Ohlasy byly vesměs velmi příznivé.Věříme, že přivítáte nahrávku  ze Zlatého fondu, v níž uslyšíte Marii Burešovou, Felixe Le Breux a jako učitelského mládence Václava Vosku, kterého jsme si v pozdějších inscenacích zvykli spojovat s postavami zcela jiného charakteru. Inscenaci natočil režisér Přemysl Pražský v roce 1951.

Aplikace Youradio Talk

Audiokniha Kytice II