Ondřej Bezr

Petr Nárožný

Bertolt Brecht

Ben Ryan

Harry Donnelly

Jimmy Durante

Různí

Karel Vacek

Josef Šroubek

Ladislav Ženíšek

Václav Pilát

Eduard Kohout

Zdeněk Svěrák

Jan Werich

Martin Černý

Ivan Hlas

František Plánička

František Cinger

Karel Ančerl

Jiří Srnka

František Filipovský

Zdeněk Zdeněk

Jiří Voskovec

Ladislav Stroupežnický

František Kovářík

Vladimír Mišík

Václav Holzknecht

William Shakespeare

Ljuba Hermanová

Jan Pivec

Františka Ježková

Jarmila Strnadová

různí autoři

Bohumil Bezouška

Jiří Melíšek

Jaroslav Hašek

Jiří Zmožek

Anna Beata Háblová

Zbigniew Czendlik

Markéta Zahradníková

Alois Švehlík

Eva Klenová

Bohuš Hradil

František Smolík

Jiřina Salačová

Oldřich Nový

Různí interpreti

Miloš Nedbal

Klára Jerneková

Jiří Dohnal

Otomar Krejča

Barbora Goldmannová

František Kreuzmann

Libuše Havelková

Jiřina Petrovická

Petr Štěpánek

Viktor Dvořák

Václav Švorc

Josef Mixa

Norbi Kovács

Milica Kolofíková

Miloš Kopecký

Jan Szymik

Jiřina Zemanová

Ota Sklenčka

Zdeněk Štěpánek

Viktor Preiss

Jarmila Krulišová

Jaromír Meduna

Jaroslav Kašpar

Vítězslav Vejražka

Jaroslav Ježek

Emil Bolek

Bořivoj Navrátil

Zdeněk Šavrda

Josef Pehr

Iva Šašková

Miroslav Chorvát

Soběslav Sejk

Dominika Býmová

Radek Melša

René Slováčková

Marie Chocholatá

Miroslav Horníček

Bohuslav Čáp

Vladimír Pospíšil

František Velebný

Audioknihy k poslechu online, ke stažení a zakoupení z kategorie Autobiografie a biografie. Poslouchejte na webu nebo v mobilní aplikaci Youradio Talk.

Autobiografie a biografie

Audioknihy Autobiografické a biografické

Dramatizace

Filozofie

Náboženství a spiritualita

Poezie

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon

Vzpomínání na Jaroslava Ježka

Z komentáře Ludmily Vrkočové k původnímu LP albu 1218 4056 "Vzpomínání na Jaroslava Ježka" vydanému v Supraphonu v roce 1986 a nyní vydávanému poprvé digitálně:
Kdo zná sílu zvukového dokumentu, dobře ví, že je v procesu poznání člověka, jeho práce a doby, ve které žije, nenahraditelný. Svědectví o čemkoliv může být řečeno nejrůznějšími způsoby, a to, jak je řečeno, vypovídá často více než obsah sám. Vždyť právě řeč spojuje člověka s člověkem, lidi s lidmi. Proto jsou tak oblíbené besedy s umělci, proto jsou tolik oblíbené rozhlasové pořady, v nichž se lidé nejrůznějších profesí zamýšlejí sami nad sebou, vzpomínají na významné události či své přátele. Zvuková forma svědectví má svou specifiku, která je vlastní rozhlasu a neméně gramofonovému záznamu.
JAROSLAV JEŽEK je jméno, které je stále stejně populární jako v době skladatelova vstupu do hudebního života 20. a 30. let. Žijí ještě mnozí jeho vrstevníci, ale miluje ho i mladší generace, a dokonce i ta nejmladší. Není divu. Ježkova hudba je plná optimismu, vtipná, radostná, taková, jakou mladí lidé vždycky mají rádi. Trochu méně známá je Ježkova hudba z oblasti tzv. hudby vážné, ale i tady se dlouhodobě prověřuje její hodnota. O Jaroslavu Ježkovi-hudebníku mluví tedy přesvědčivě jeho hudba. Můžeme ji poslouchat. O Jaroslavu Ježkovi-člověku si můžeme hodně přečíst, především v zasvěcených publikacích dr. Václava Holzknechta. ...Tak vznikl pořad A léta běží.... Původní půlhodina byla pak rozšířena na dvojnásobek a vychází na gramofonové desce. Všichni, které uslyšíte, podali svá upřímná svědectví o Jaroslavu Ježkovi-člověku i hudebníku, který se v pětatřiceti zvedl od klavíru, sbalil své lidské bolesti a hudbou rozpustil smrt v neklidné tekutině času.
A tak je mu stále přes třicet přes třicet a stále je mezi námi.

S Thespidovou károu Jana Pivce

JAN PIVEC (*19.5.1907 – † 10.5.1980)

Z komentáře k původnímu LP albu 1218 3809 vydanému Supraphonem v roce 1986:
Nejprve k názvu."Thespis, 6.st.př.n.l., řecký dramatický básník; jeho jméno spjato s počátkem antického divadla. Rok, kdy Thespis zvítězil v dramatickém závodě (mezi 536-533 př.n.l.) byl pokládán za počátek antické tragédie. Rčení o Thespidově káře, označující kočovné divadlo a divadlo vůbec, je založeno na domněnce, že Thespis byl nejprve potulným hercem, jenž s sebou vozil na voze divadelní rekvizity"...Vybavíme-li si Pivcovo rudimentární herectví, rudimentární ve smyslu prvopočáteční, bytostné, pak se nám pro tohoto herce rodem vnutí s překvapivou samozřejmostí představa Thespidovy káry. Proto také nazval Odeon knihu Pivcových vzpomínek...Thespidova kára Jana Pivce. A odtud i název této desky...
V první části knihy jde...o běžné paměti-vzpomínky, kdy herec vypráví o svém životě od narození až po dny odpočinku. Běžné však nejsou v pravém slova smyslu proto, že se v nich prosadilo Pivcovo legendární vypravěčské umění: jsou literárním dílem sui generis...Pivcův vstupní text je užitečný i pro posluchače desky, budiž tedy citován:
"Při nespočetných setkáních s lidmi, ať v denním chvatu nebo v pohodě soukromí, ať za svitu dne nebo při večerních i nočních posezeních, při nejrůznějších příležitostech přicházela řeč na divadlo a vůbec na kumšt. A tu často, přečasto jsem byl a dosud jsem vyzýván, abych vyprávěl, jak to se mnou vlastně bylo od začátku. Život u divadla je přece jenom hodně odlišný od všech jiných povolání. Skrývá v sobě nejen mnoho úsměvů, radosti a humoru, ale i mnoho chvil a období bolestných a chmurných...Nuže tedy, opono, třeba dnes jen pomyslná, nahoru!"
Deska S Thespidovou károu Jana Pivce dává však nahlédnout i do druhé části knihy, sestavené z Pivcových textů nejrůznějšího typu (od básně a prózy přes články, vyznání, dopisy až po interviewy a ankety), z kritik divadelních inscenací, v nichž účinkoval, ze vzpomínek přátel, z různé memoárové a teatrologické literatury, z korespondence atd. Je to zrcadlový odraz prvního dílu: znovu se tu odvíjí celý život, jenže očima druhých, a tedy z jiných úhlů. Výsledný obraz je však celek, jednota, portrét osobnosti, která patřila mezi přední členy nezapomenutelné gardy Národního divadla...
...Vzpomínka spolužačky Vlasty Fabianové je teplá jako podaná ruka, z vyprávění Miroslava Horníčka je slyšet něco jako splněný klukovský sen i ze ctitele se mohl stát přítel, za větami Radovana Lukavského je cítit pochopení a úcta, v historkách Bohumila Bezoušky jako bys naslouchal samotnému Janu Pivcovi...
Gramofonová deska není mrtvá litera, ale živé poselství. Má proti knize své nevýhody, ale i výhody...Kdo umí soustředěně číst a přitom dokáže i pozorně naslouchat, pochopí, že hlas těch, kteří k němu hovoří, může být zázračný: sděluje cosi navíc, co jsme očima nepřečetli. Platí to i o těch, kdo napsali své vzpomínky pro Thespidovu káru Jana Pivce. Je to krásné čtení. Ale naslouchat jejich hlasu, je přece jen víc: jako bys slyšel tep jejich srdce. A možná i svého.
Vladimír Justl

Noví hrdinové okamžiku

Z komentáře Bohumila Bezoušky k původnímu 2LP albu 1218 0661 "Noví hrdinové okamžiku" vydanému Supraphonem v roce 1985 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Nebyla to jen snaha přispět k oslavě 100. výročí otevření Národního divadla, co mě přivedlo k myšlence napsat pokračování Průchových Hrdinů okamžiku. Osudy, touhy, myšlenky a názory starých herců mě průběžně zajímaly už od mých divadelních začátků. A jak šel život u divadla, množily se i vlastní poznatky, prožil jsem leccos, co tvořilo tu i tam analogii, a teprve pak jsem monology mohl napsat - a to bez ohledu na jakékoli jubileum. HRDINOVÉ OKAMŽIKU! Dovolil jsem si použít titulu Jaroslava Průchy nejen proto, že o žádném lepším prozatím nevím, ale především proto, že myšlenka zpodobnit a zpřítomnit některé z herců naší slavné divadelní minulosti není má a je výhradně Průchova. Milý Jaroušek Průcha! Určitě by mně neměl mou troufalost
za zlé - jeho monology ze čtyřicátých let čekaly na pokračovatele stejně jako budou moje čekat na svého....Nemusím snad dodávat, že monology tak jak jsou, nebyly nikdy prosloveny. Jsou v nich jen fakta, slova a myšlenky té které postavy a úkolem mé fantazie bylo dát jim tvar monologu. Stál jsem někdy před stejným problémem jako Průcha. Nabízela se mi lákavá témata jako Zdeněk Štěpánek, Jiří Steimar, František Roland, Bedřich Karen, Saša Rašilov, Míla Pačová, Leopolda Dostalová a jiní, ke kterým jsem sice měl blízko a osobně je znal, ale které má divák ještě příliš v živé paměti: couvl jsem před nimi, stejně jako Průcha kdysi couvl před Vojanem a nechal o něm pouze vyprávět Pravoslava Řadu. Myslím si, že Václav Vydra a Rudolf Deyl s Růženou Naskovou jsou pro dnešek mezi hranicí a lze jen čekat, až přijde Průchův a můj pokračovatel, který se možná teprve učí číst a psát. 
Když jsem dokončoval první verzi své práce, umíral Jan Pivec. Často jsem s ním o pásmu monologů hovoříval a četl jsem mu z nich. Měl jsem radost z jeho zájmu a vyslechl jsem řadu jeho moudrých rad. A tak památce velkého českého herce Jana Pivce své monology připisuji.
Nuže, prosím, poslouchejte!

Pozn.vydavatele: pro digitální vydání jsme zvolili vydání nejprve prvního LP původního kompletu
Druhé LP vyjde jako samostatný titul v únoru 2020.

Jen vzpomínky zůstanou....4 František Plánička, Jan Pivec, Max Švabinský, Zdeněk Štěpánek, Jindřich Plachta...

Nový kompilační titul určený pouze pro digitální trh "Jen vzpomínky zůstanou..." představuje archivní nahrávky vzpomínek mnoha známých osobností na jiné vzácné a důležité osobnosti našeho kulturního života nebo významné osobnosti vyprávějí své vlastní zkušenosti, příběhy....

Tentokrát vzpomíná FRANTIŠEK PLÁNIČKA na českou kopanou, malíř MAX ŠVABINSKÝ vypráví o svém životě a díle, JAN PIVEC vzpomíná na své herecké začátky a na své nezapomutelné kolegy SAŠU RAŠILOVA a ZDEŇKA ŠTĚPÁNKA, o němž vypráví i OLGA SCHEINPFLUGOVÁ.
Na skvělého herce JINDŘICHA PLACHTU vzpomíná neméně skvělý JAN WERICH, FRANTIŠEK FILIPOVSKÝ vypráví své herecké zkušenosti i vzpomínky na své herecké kolegy.

Opět zajímavé vzpomínky, autentické hlasy, obojí hodno zachování - dokumenty doby na druhou a již počtvrté!

Známá i neznámá tvář

Miloš Kopecký 100! Jedinečný komplet nahrávek nezapomenutelného herce. Na kompletu záznamů z archivu Supraphonu, České televize, Českého rozhlasu, Opusu a soukromých sbírek uslyšíme skoro vše, co Miloš Kopecký namluvil a nazpíval sám či se svými spolubesedníky a spoluhráči během 31 let svého uměleckého života. Úvodem obou CD nás provází řada písní zpívaných Milošem Kopeckým, jimž vévodí nesmrtelný Mackie Messer. Interpret se představí jako vynikající herec v mnoha rolích světového i českého repertoáru, ale i jako nesmírně vtipný autor svých povídek, glos a odpovědí publiku při řadě besed. V bookletu si pak přečteme fragment z vlastního životopisu tohoto umělce, ze kterého vysvítá, jak neobyčejně hluboký a inteligentní člověk to byl. Vložená brožurka je také doprovázena mnoha fotografiemi z archivu Václava Chocholy a Milana Wágnera. Dekameron, Epištoly k nesmělým milencům, Byl jsem Petrem Vokem, Dva na Olympu, Umění milovati, O Nosáčovi, Špatně vyučený čaroděj, Literární a jiné poklesky, Obraťte, na druhé straně jsem já, Večer s Milošem Kopeckým, S Mikrofórem v Redutě, Zavěste, prosím, volá Semafor, Za dverami je Miloš Kopecký, Večer s Antonínem Jedličkou a Milošem Kopeckým, Svět Jaroslava Ježka, Miláček Ornifle, Lakomec, Věc Makropulos a desítky dalších výstupů a písní Komplet vybral a sestavil Jakub Kamberský

Už mi lásko není 20 let

Silný životní příběh známého skladatele v audioknižní podobě doprovází řada jeho nezapomenutelných hitů Knižní rozhovor hudebníka Jiřího Zmožka a jeho dcery spisovatelky Markéty Zahradníkové získal svoji audiální podobu díky hercům Jaromíru Medunovi a René Slováčkové, kteří text načetli. Svědectví o vzletu i pádu, prohrách i vítězstvích autora slavných písní. Vzpomínky na Karla Gotta, Hanu Zagorovou, Věru Špinarovou a mnoho dalších populárních osobností. Mimořádně zajímavé vyprávění o československé hudební scéně a jejím zákulisí. Svědectví o okolnostech vzniku šlágrů jako Zvonky štěstí, Biograf láska, Nejhezčí dárek, Tam u nebeských bran a mnoha dalších. Audiokniha obsahuje také patnáct hitů v interpretaci hvězd naší populární hudby. Tři písničky zazpívá i Jiří Zmožek, který také namluvil doslov. Hudební skladby vycházejí též samostatně na digitálním kompilačním albu Už mi lásko není 20 let – Písničky ze stejnojmenné audioknihy (VT 6833-2) a jsou rovněž k poslechu na všech streamovacích platformách.

Slovo má Oldřich Nový

Album Slovo má Oldřich Nový, které bylo vydáno v Supraphonu na LP 0 13 0655 (mono) v roce 1969, posíláme nyní do digitálních obchodů u příležitosti 30. výročí úmrtí 
Oldřicha Nového († 15.3.1983)
Komentář k původnímu LP 0 13 0655 z roku 1969:
Bylo to v září 1939. Plakáty a reklamy v novinách zvaly na "nejlepší moderní společenský film, který byl u nás kdy natočen". Šlo o veselohru režiséra Martina Friče s Oldřichem Novým v titulní roli. Kritik časopisu Kinorevue k jeho výkonu napsal: "Znovu musíme vyslovit podiv nad tím, jak mohl být tak dlouho zanedbáván filmovými výrobci tento virtuózní herec." Film se jmenoval Kristian a podnes plní sály biografů.
Cesta za poznáním Oldřicha Nového začíná v první třídě žižkovské školy na Komenského náměstí a na kopci u "kapslovny", který byl jediným dětským hřištěm této dělnické čtvrti. Dva roky nato už sedí Oldřich ve škole U sv. Kříže Většího na Starém Městě pražském s okny na František, kde s kluky tráví svůj volný čas u vody. V létě, v zimě. František tehdy tvořil velmi svérázný kout Prahy s osobitými obyvateli a mravy. Jan Neruda v jednom svém fejetonu nazval řeč příslušníků této čtvrti pražskou francouzštinou. Lenivé protahování nosovek, lehce nosový přízvuk a přímo aristokratická nonšalantnost - nemá zde původ Nového zvláštní mluva i způsob zpěvu, ale také jeho samozřejmost a lehkost, živost, nedbalá elegance, gaminství, někdy i frajerství a velkoměstský styl? Vždyť právě typy rošťáků, lupičů, džentlmenů a lidiček z předměstských a bohémských dvorků tvořily jednu skupinu jeho typických rolí, kdy mohl bohatě využít inspirací, jež mu domovská čtvrť poskytla.
V Cyrilometodějské tiskárně v Pštrossově ulici v Praze se Oldřich Nový řádně vyučil sazečem a čtyřletou obornou typografickou školu absolvoval s vyznamenáním.
Ale "černé umění", jak se tehdy tomuto povolání říkalo, mladého pracovníka brzy ztratilo. Zato se s ním setkávali návštěvníci pražské Řemeslnické besedy, potom zpěvní síně U labutě v ulici Na poříčí, karlínského Varieté a divadlo Deklarace, které neslo hrdý název "Žižkovská činohra".
Následovalo roční angažmá v Moravské Ostravě a od roku 1919 slavná éra herce, režiséra, autora a posléze šéfa brněnské operety. Národní (později Zemské a Státní) divadlo v Brně znamená v životním díle Oldřicha Nového šestnáct významných let. Pro českou operetu za jeho vedení znamenají rehabilitaci tohoto přehlíženého žánru, který si, díky Novému, získal uznání i zájem divadelních pracovníků, teoretiků, kritiků i obecenstva. Oldřich Nový dokázal, že opereta je umění, jestliže se dělá s vkusem, nápady, talentem. Zbavil ji bezduchého extemporování, dbal na kulturu jevištní mluvy i přirozené, plynulé spojení hudby s činoherní částí. Vychovával si mladé české autory a jako první u nás objevil pro české jeviště hudební komedii. - V Brně také poznal a využil možností rozhlasu jako nové umělecké disciplíny pro členy svého souboru. V brněnském Radiojournalu pracoval od jeho založení, kdy vysílacím "studiem" byla jedna z budek na novém Zemském domě. Odtud a později z ateliéru na Nové ulici a poté ze Stadiónu vysílal desítky kabaretů, pásem a gramofonrevuí, které sestavoval, režíroval a konferoval.
Koncem roku 1934 a začátkem roku příštího vyjednává s ředitelem Vinohradského divadla dr. Jahnem o provozu hudební komedie. Přitom je podroben důkladné zkoušce: Hraje v Komorním divadle premiéru a veškeré reprízy Verneuillovy činohry Škola poplatníků, ve které je mu svěřena hlavní pánská role, a na Vinohradech hostuje v řadě představení v Borově režiii Straussova Netopýra, kde v roli Eisensteina alternuje se Zdeňkem Štěpánkem. Jednání ztroskotalo, poněvadž Nový chtěl vybudovat divadlo hudební komedie jako samostatný a soběstačný celek, s vlastním souborem hereckým i hudebním.
V srpnu 1935 se loučí s Brnem a v Praze s potížemi sestavuje soubor, se kterým před Vánocemi téhož roku zahajuje svou činnost v Novém divadle ve Stýblově pasáži na Václavském náměstí hudební komedií s téměř symbolickým názvem Štěstí do domu. S deseti schopnými herci, dvěma perfektními klavíristy, při jediné scéně, bez převleků a honosné výpravy, kterou tehdejší pražská operetní divadla oslňovala publikum.
Od prvního představení bojoval o diváka a se svým souborem hrál všecka představení, i když v Novém divadle bylo víc zaměstnanců než návštěvníků. Usiloval o hodnotné zábavné umění, vkusnou a přitažlivou podívanou, která by se nepodbízela, ale dosáhla ve svém druhu maximální dokonalosti a výše. Oldřich Nový přišel do Prahy s vyhraněným programem: dělat hudební divadlo, hudební komedii, založenou na činoherním libretu, jehož děj je podmalován hudbou, ale každý šanson, hudební scéna nebo melodram musí být pokračováním děje a nikoli pouhou vložkou, jak tomu bývá v operetách. Nové divadlo nebylo společensky angažované, ani nestrhávalo lidem masky z tváří. Jeho hlavním cílem byla zábavnost jako první a hlavní úkol. Divadlo ne jako instituce výchovná, ale místo snů a potěšení.
Zdravý cit pro míru únosnosti zajišťovaly Novému spolu s ironickým nadhledem a uměním persifláže takový vztah k uváděné dramatice, i rolím, že se vždycky bezpečně a jistě vyhnul banalitě a nevkusu. Proto mohl v Lidových novinách Eduard Bass napsat, že "Nové divadlo je opereta pro kulturní lidi".
Oldřich Nový zde vytvářel dva typy hrdinů, romanticky založené, aktivní, smělé a odhodlané moderní mladé muže, vždy s úsměvem vítězící, jejichž předností je elegance, vzdělání , ale také dávka fantazie, milé drzosti, provokativního šarmu a vtipu. Na druhé straně ztělesňoval bezvýznamné úředníčky a občánky s ušlápnutou bojácnou dušičkou a se snem po lepším životě. Tyto dva odlišné charaktery mohl dokonale spojit ve dvojrolích, z nichž nejslavnější byly Célestin v Mam'zelle Nitouche a filmový Kristian.
Oldřich Nový natočil až do Kristiana jedenáct filmů, tedy asi třetinu své filmové práce po dnešní den, a přece teprve Kristianem se mu otevřela slavná filmová dráha. Tento film se stal mezníkem v české společenské veselohře a Nový se přes noc posunul v žebříčku populárních herců na jedno z předních míst. Brzy potom dostal nové velké herecké příležitosti ve filmech Roztomilý člověk, Valentin dobrotivý, Dívka v modrém, Eva tropí hlouposti, Hotel Modrá hvězda, Pytlákova schovanka a dalších. Filmová tvorba tohoto herce není ještě uzavřena, stejně jako tvorba divadelní a činnost v rozhlase a televizi. Oldřich Nový po zrušení svého divadla v roce 1948 režíroval a hrál v Karlínském divadle a v četných divadlech v republice i v zahraničí. Jeho současné inscenace i postavy v hudební komedii Harvey a já..., v komorním muzikálu Julie, ty máš nápady nebo pohostinské vystoupení v pražském Činoherním klubu jen potvrzují jeho stále mladé umění a oddanou věrnost divadlu.
Umělecká činnost Oldřicha Nového byla a dosud je mnohostranná. Zahrnuje více oblastí a s pravou tvůrčí nenasytností se snaží zabrat co nejširší okruh působnosti. Pro Nového žít znamená hrát a hrát znamená žít. Postihl něco z věčné lidské touhy po idyle a pohodě, po veliké romantické a neobyčejné lásce a štěstí. Jeho humor se vždy vyznačoval jemností, komorností, smyslem pro styl; vkus a přirozená hravost se v jeho výkonech pojily s noblesou chování, společenskou rutinou, velkosvětským šarmem a gaminstvím. A to projevoval a uplatňoval i v popěvcích z hudebních komedií i filmů. Má ve svém projevu zvláštní sentiment, který využívá, hraje na něj, ale současně jej i ironizuje. Podlamuje hlas a přechází do parlanda - recitačního zpěvu. Některé písně v jeho interpretaci zakotvily natolik ve vědomí diváků a posluchačů, že si je ani neumíme představit v jiném provedení.
Marie Paříková a Antonín Langer

Národní umělec Zdeněk Štěpánek

Z komentáře Zdeňka Štěpánka (resp. citace z jeho knihy Vzpomínky) k původnímu LP 1218 0551 "Zdeněk Štěpánek" vydanému v Supraphonu v roce 1976 a nyní vydávanému poprvé digitálně:
Někdy se mi stávalo, nejčastěji v noci, když jsem byl ve varně lihovaru sám a čerpal vodu, že jsem zapomněl na stroj, na pumpu i na kotelnu a pustil jsem se do světa snů a přeludů. To jsem býval nejšťastnější. Fotografie herců a hereček oživovaly přede mnou a v blikavém světle svíčky přicházeli ke mně herci živí a promlouvali ústy básníků, které jsem znal zpaměti. Tehdy i já jsem oblékal nejrozmanitější kostýmy a hrál s nimi. Letěl jsem na křídlech fantazie do světa nejkrásnějších iluzí. Parní stroj běžel vytrvale a pravidelně, jeho tep splýval s tepem mého srdce, ani jsem ho nevnímal. To vše je za mnou. Sen se mění ve skutečnost. Jedu k divadlu...
Režisér se na mne vztekle podíval a už bác, má líčidla letěla do kouta, kde se roztříštila o stěnu."Tam se budete líčit, kandrdase!". Nikdo nepromluvil ani slovo, atmosféra byla hrozná. Sbíral jsem ze země líčidla a byl jsem rád, že jsem mohl být skloněn hodně k zemi, aby neviděli slzy. Začalo se hrát. ..Hlava se mi zatočila, vyjeveně jsem se díval na sál naplněný obecenstvem, svítilo se acetylénem a v sále hořelo několik hořáků. Sál se mi zdál obrovský, zvláštní horko a podivný pach mi zarazil dech. Rampa mne oslnila. Nápověda se napil piva, což mne poněkud uklidnilo a už jsem spustil. "Vynajít mám ty, kteří jsou tu psáni...". Přišla chůva, paní Chlumská, a hrála tak báječně a tak skvěle mi nahrávala, že jsem ztratil všechnu bázeň, a když jsme oba odcházeli z jeviště, hledištěm zaburácel nadšený potlesk. Paní Chlumská mi dala pusu a pozvala mne na druhý den k obědu. Cítil jsem, že mne přijali do cechu.
Tu noc jsem ve své komůrce nemohl dlouho usnout. Stále jsem slyšel šumivý, opojný hlas aplausu. První krůček k herectví byl učiněn a cítil jsem jasně a určitě, že bych ho nedovedl udělat zpátky.
Jsem šťasten, že jsem ho neudělal.

Za barevným sklem

Před dvěma lety vydal Ivan Hlas, legendární "drsný představitel romantických písní", literární prvotinu Za barevným sklem. Podtitul knihy, který zní Putování stříbrné lžičky, malé myšky a uzlu na kapesníku evokuje křehký závan mysli, rozpomínající se na sled dějů v plynoucím čase. Většina se odehrává na hanspaulském Kopci, v dejvické Rokli, šáreckém údolí a ve starých Dejvicích. Jsou to vzpomínky na dětské lásky, přátelství v partě, na přelomové rozhodující zážitky i na lidi, kteří významně ovlivnili další autorovy osudy. V hospodách Na Staré faře a u Tyšerů, známé pod jménem Houtyš, budeme svědky počátků amatérských kapel, jež se vyvinuly ve známá muzikantská seskupení. Autorovy prožitky srpna 1968 i následné normalizační události jsou autentickým záznamem malých dramat na pozadí velkých převratů. V četbě se střídají Ivan Hlas s Ondřejem Vetchým. Oba pojí dlouholeté přátelství. Kytarové předěly tvoří mezníky jednotlivých rovin vyprávění a písně pak dotvoří silný emotivní zážitek z poslechu této jedinečné audioknihy.
Příběh dospívání výrazného umělce, zasazený do kouzelné atmosféry starých Dejvic a Hanspaulky!

Forbíny života (1)

Audiokniha plná vzpomínek a vyprávění ze života Jana Wericha, Miroslava Horníčka a Miloše Kopeckého.

Po strništi bos

Posledn&iacute; kniha Zdeňka Svěr&aacute;ka skl&iacute;z&iacute; zasloužen&yacute; čten&aacute;řsk&yacute; obdiv. Jej&iacute; zvukov&aacute; podoba je tedy přirozen&yacute;m souputn&iacute;kem liter&aacute;rn&iacute; podoby, zvl&aacute;&scaron;tě, čte-li ji autor s&aacute;m. Svěr&aacute;k se vrac&iacute; do jedn&eacute; etapy sv&eacute;ho dětstv&iacute; a vypr&aacute;v&iacute; z&aacute;žitky mal&eacute;ho městsk&eacute;ho kluka, přesazen&eacute;ho za v&aacute;lky na venkov. Drobn&aacute; v&iacute;tězstv&iacute; nad vlastn&iacute;m strachem v partě venkovsk&yacute;ch dět&iacute; jsou zde prož&iacute;van&aacute; se stejnou intenzitou a radost&iacute;, jako n&aacute;sledn&eacute; oslavy nastolen&eacute;ho m&iacute;ru. Obdivuhodn&eacute; vypravěčsk&eacute; uměn&iacute;, jakoby filmov&aacute; obrazivost, vtipn&eacute; a velmi věrohodn&eacute; situace, to v&scaron;e strhne čten&aacute;ře a posluchače k velk&eacute;mu prožitku. Autor vysvětluje: &quot;Nen&iacute; to kronika m&eacute;ho dětstv&iacute; ani na&scaron;&iacute; rodiny, chtěl jsem, aby to byla kr&aacute;sn&aacute; literatura. Autoři takov&eacute; literatury nejen vzpom&iacute;naj&iacute; na to, co viděli a sly&scaron;eli, ale tak&eacute; si vym&yacute;&scaron;lej&iacute; a fantaz&iacute;ruj&iacute;, aby jejich př&iacute;běh st&aacute;l za řeč.&quot; Že tato audiokniha stoj&iacute; za řeč, t&iacute;m si můžete b&yacute;t jisti. Že je autor nejlep&scaron;&iacute;m interpretem sv&eacute;ho d&iacute;la, dokazuje touto audioknihou Zdeněk Svěr&aacute;k!

Škoda slova, které padne vedle...

Českého herce, komika a dabéra Petra Nárožného není třeba představovat. Začínal jako konferenciér skupiny Rangers, v letech 1973-1980 hrál v Semaforu a letos působí již čtyřicátou sezónu v Činoherním klubu v Praze. Je známý z televize, filmů i divadla a jeho osobitý mluvený projev patří neodmyslitelně k řadě animovaných seriálů. Léta odmítá sepsat memoáry. Nyní ale napsal a zejména sám namluvil na dvojdesku obsáhlý výběr svých textů, úvah a drobných vzpomínek. Nechybí již v minulosti proslavená Anatomie vernisáže, výchovná sprostá pohádka, vtip a samozřejmě nezbytná veselá příhoda z natáčení.
Sám autor dodává: "Mám doma řadu cédéček, na nichž vypráví a vzpomíná Mirek Horníček, pro mě nezapomenutelný Vláďa Svitáček, Vladimír Menšík, a když je mi občas smutno, což ke stáří patří, tak jsou zase všichni ti báječní lidé se mnou v pokoji nebo v autě a vyprávějí to právě mně! To je právě ta radost ze sdílené intimity, kterou dokáže jen lidský hlas. A tak mě napadlo, že je tady pár kamarádů a hodně přátel a známých, s kterými jsem ušel kus života, a třeba by si se mnou po letech rádi popovídali. A také jsem si přikázal, že nebudu dojatě vzpomínat ani kázat. Opravdu žádná velká moudra. Prostě někdy je sranda víc než celý Schopenhauer!"

Směna

Palčivě přesná výpověď současných mileniálů podpořená nadčasovou hudbou Leoše Janáčka a interpretací Barbory Goldmannové. Má smysl prosadit se za každou cenu, anebo být sám sebou? Mladá výtvarnice Petra balancuje mezi touhou po úspěchu a odvržením všeho tvůrčího. Jako ostře řezané reliéfy se v ní vynořují vzpomínky na studium malby i zasuté osobní trauma. A pak je zde neradostná přítomnost, monotónní práce pokladní v supermarketu, k níž se z pragmatických důvodů uchyluje. Vášeň pro opravdovost dovádí hrdinku až k hranicím sebevyjádření, vztahu, a nakonec i zákona. První prozaické dílo Anny Beaty Háblové, která na sebe už dříve upozornila pozoruhodným propojováním aktuálních témat a žánrů.

Vzpomínky Františka Kováříka

Z komentáře k původnímu LP albu 1 18 1846 Vzpomínky Františka Kováříka vydanému Supraphonem v roce 1976 a vycházejícímu nyní digitálně:
Každý se občas octne v situaci a náladách, kdy touží mít vedle sebe moudrou, zkušenou a shovívavou bytost, která by ho povzbudila, dodala sebevědomí a přivedla ho na šťastnější myšlenky.
Takové kouzlo má hlas a vyprávění, které se k Vám dostává touto nahrávkou...FRANTIŠEK KOVÁŘÍK patří k vzácným lidem, kteří i v nesnadných chvílích vlastního života rozdávají kolem sebe úsměv a štěstí....
 
Výběr a scénář Jana Michajlová. Vyprávění je doplněno dokumentárními snímky divadelních rolí, záběry z umělcových rozhovorů s manželkou a hudbou Bohuslava Martinů.

Jen vzpomínky zůstanou... Václav Vydra, Josef Suk....

Nový kompilační titul určený pouze pro digitální trh "Jen vzpomínky zůstanou..." představuje archivní nahrávky vzpomínek mnoha známých osobností na jiné vzácné a důležité osobnosti našeho kulturního života.

Tentokrát na skvělého českého herce VÁCLAVA VYDRU (*29. 4. 1876 – †7. 4. 1953) vzpomínají jeho kolegové Eduard Kohout, Marie Vášová, Jiří Dohnal, Otomar Krejča, Marie Podvalová a Jiřina Šejbalová
Na českého skladatele JOSEFA SUKA (*4.1.1874 – †29.5.1935) vzpomínají jeho žáci a kolegové Pavel Bořkovec, Klement Slavický, Dalibor C.Vačkář, Emil Hlobil, Dr. Julius Kalaš a vzpomínání opět uzavírá Jiřina Šejbalová.

Zajímavé vzpomínky, autentické hlasy, obojí hodno zachování - dokumenty doby na druhou!

Stovka Jaroslava Haška

Z komentáře Radko Pytlíka k původnímu supralongu 1218 0470 "Stovka Jaroslava Haška" vydanému v roce 1983 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
JAROSLAV HAŠEK je v české literatuře zjevem zvláštním a výjimečným, na čemž nemění nic ani okolnost, že se po letech dostal až do školních čítanek. Vlastně víc žil než tvořil, a byl spíše legendárním hospodským bohémem předválečné a poválečné Prahy 29. let, než vážným spisovatelem. Vymýšlel si o sobě různé anekdoty, které někdy skutečně prožíval. Chrlil drobné humoresky, jimiž zaplavoval redakce zábavných časopisů, aniž si zakládal na něčem takovém, jako je umělecká čest a sláva. Vlastně teprve mnohem později se ukázalo, že jeho provokativní, revoltující postoj měl svůj originální literární význam. Hašek se dostal až na dno společnosti a čerpaje z bohatství lidové anekdoty a periferní ironie strhával nejen symboly rakouského mocnářství, ale i oficiální pseudovlastenecké iluze a klišé, pečlivě opatrované a ochraňované mluvčími národa vlastně už od obrození. V jeho drastické komice není stopy po romantickém subjektivním vzoru. Je při vší fantastičnosti a grotesknosti věcná, střízlivá, objektivní. Bedřich Václavek kdysi nazval Haškův výraz "lidovým dada". V pronikavosti pohledu, znásobeném spojením tragiky a komiky, směšnosti a trapnosti maloměšťáckého života, bývá Haškův humor srovnáván s tím, co ve světové literatuře zdomácnělo pod názvem absurdita a "odcizení". Na rozdíl od umění, které pouze klade otázky, působí však jeho dílo svou okouzlující samozřejmostí, která vzdoruje duchaplným interpretacím. Jako by mělo ještě jednu lidskou dimenzi navíc, příznačnou pro české prostředí i dobu společenských proměn: nedůvěru k nepřátelské ideologii a obdiv k reálnému, poeticky umocněnému světu "obyčejných" lidí...

Vítězslav Vejražka - Potrét herce

Komentář Dr. Ludmily Kopáčové k původnímu LP albu 1 18 2107 "Národní umělec Vítězslav Vejražka - portrét herce" vydanému Supraphonem v roce 1977 a nyní vycházejícímu v původní podobě poprvé digitálně:
V ruce s textem, s verši milovaných básníků, zastihla záludná smrt předčasně národního umělce Vítězslava Vejražku ráno 8.6.1973. Osmapadesátiletý herec odešel náhle, uprostřed práce, kterou tolik miloval, uprostřed díla, které by bylo jistě pokračovalo nejednou další nezapomenutelnou rolí. V čem byla síla jeho umění, které milovali diváci nejen divadelní, ale i filmoví, televizní a rozhlasoví? Bylo to především jeho dokonalé technické vybavení, to, jak dovedl vládnout hlasem, tělem i mimikou, jak vzornou a citlivou měl výslovnost. Vášnivý vyznavač Stanislavského dokonale pronikal do nitra ztělesňovaných postav a nacházel v nich vždy nové vlastnosti, jimiž je přibližoval divákovi. Vášnivost, výbušnost, živelnost, temperament, vitalita, mužnost - to byly hlavní Vejražkovy atributy, jež dával plně do služeb svých postav. Nebylo jich málo, přesto, že jeho život skončil tak předčasně, přesto, že na něj jistě čekaly nemalé úkoly především v dílech autorů jeho hereckému naturelu nejbližších - W. Shakespeara a M. Gorkého. Byl typickým představitelem hrdinů, bouřliváků, revolucionářů, vladařů a milenců. Chtělo by se tu téměř říci mileneckých vladařů a vladařských milenců - tak totiž lze snad nejlépe postihnout onu základní notu, která se ve Vejražkově herectví ozývala a kterou, do jisté míry, můžeme poznat i na této desce. Kdo je Oidipus - muž, který se stal manželem vlastní matky a tím vládcem na Thébami i otcem svých bratří a sester, vladař, který si za tento hrůzný zločin sám určí trest. Kdo je pan Vodička? Výbušný, žárlivý manžel, neomezený vládce v domě, vroucně a vášnivě milující svou ženu a proto tak zaslepený. Jen furiantský sedlák Bušek z Našich furiantů se poněkud vymyká této linii, kterou můžeme v díle Vejražkově sledovat téměř od začátku. Našli bychom tu především postavy shakespearovské, protože V.Vejražka byl výrazně shakespearovský herec. Právě ona vitalita přechodu od renesance k baroku, kterou zrcadlí tolik postav velkého dramatika, byla Vejražkovou doménou. Jeho Oberon, dvojí Claudius - ostatně snad Vejražkova role největší a nejslavnější - Petruccio, Othello i Antonius, ti všichni v sobě nesou cosi společného: onu mužnou vitalitu a vitálnost, spojenou s vladařskými vlastnostmi. Nebyl konečně z téhož rodu i Vejražkův Francek, Mlynář z Lucerny nebo Jánošík? Tím se však dostáváme k dalšímu pólu Vejražkova herectví. K typu tvrdých, leckdy tvrdohlavých, zásadových, pevných odbojníků a revolucionářů, mezi nimiž najdeme Fučíka, Jana Roháče či sedláka Juana z Lope de Vegova Sedlák svým pánem. K oněm mužným vladařům se pak řadí i despotové jakým byl právě tak Oinomaos jako Maršál Bílé nemoci, od něhož je už jen krok k bezmocně vzteklému Göringovi v Zinnerové Ďábelském kruhu. V jeho pojetí to byli vskutku nebezpeční, tvrdí a zpupní vládci. Šíři Vejražkova talentu i hereckého mistrovství dokumentuje snad příklad nejvýmluvnější: Mrštíkových Maryša, v níž se po čase proměnil z Francka ve Vávru v televizním zpracování, aby se starý Lízal stal jeho hereckým epilogem. České drama byl velkou hercovou láskou, a proto v něm vytvořil tolik nezapomenutelných, hluboce lidských postav, jakými byly třeba jeho Zlatohlav v Tylově Tvrdohlavé ženě nebo právě Bušek zachycený na této desce. S láskou a obdivem ke klasickému odkazu naší minulosti se u Vejražky stejně tvořivě spájela i láska k české poezii, především opět klasické. Proto se na této desce setkáváme se jménem Vejražkovi tak milým, se Svatoplukem Čechem. Politické přesvědčení a vztah k verši musel nutně dovést V.Vejražku k S.K.Neumannovi, vřelý obdiv k bohaté poezii ruské pak k M.J.Lermontovovi. Jediná deska může jen stěží postihnout šíři umění herce tak charakterně hrdinského rejstříku, jaký jsme mohli najít u národního mělce V. Vejražky. Přesto však tato deska přináší z existujících nahrávek alespoň průřez jeho obdivuhodného výrazného celoživotního díla hereckého a v ukázce z Našich furiantů i jeho tvorby režijní.
VÍTĚZSLAV VEJRAŽKA (*9.5.1915 – †8.6.1973)

Jen vzpomínky zůstanou....3 Emil Zátopek, Ema Pechová, Rudolf Waltera, Anna Marie Tilschová...

Nový kompilační titul určený pouze pro digitální trh "Jen vzpomínky zůstanou..." představuje archivní nahrávky vzpomínek mnoha známých osobností na jejich život či na jiné vzácné a důležité osobnosti našeho kulturního života.

Zahajujeme vzpomínkami sportovců Václava Piláta, Josefa Šroubka a Ladislava Ženíška na jejich sportovní kariéru, Emila Zátopka na jeho první mezinárodní závod, pokračujeme vzpomínkami herců Bohumila Bezoušky, Ladislava Peška, Františka Smolíka a dalších na jejich sportování či "sportování"; o "svém světě" vypráví česká prozaička Anna Maria Tilschová, Ema Pechová a Rudolf Waltera vyprávějí své herecké zážitky, Olga Scheinpflugová vzpomíná na seznámení s Karlem Čapkem v roce 1920.


Zajímavé vzpomínky, autentické hlasy, obojí hodno zachování - dokumenty doby na druhou!

Postel, hospoda, kostel

Čtou František Kreuzmann a Dominika Býmová. Úvod namluvil Zbigniew Czendlik. Audioknižní podoba jednoho z nejprodávanějších titulů posledních let. Kniha získala literární cenu "Magnesia Litera" a ocenění "Český Bestseller", prodalo se již více než 80.000 výtisků. Není kněz jako kněz - Zbigniew Czendlik je toho skvělým důkazem. Audiokniha je pohledem do jeho soukromí i do jeho hlavy. Jeho názory na život, důležité světské i církevní věci, na Boha samotného i na lidskou víru jsou zajímavé, poučné a místy velmi překvapující. Vyprávění formou rozhovoru o práci faráře, víře v Boha, o postavení současné církve v ČR, o protestantech, svobodě, dobru a zlu, stáří či výchově dětí je prokládáno různými životními příběhy Zbigniewa Czendlika.

Zmatky Hanuše Hanuše

Brouci v hlavě, ohryzávači nohou a jiná milá zvířátka
To, co zakrátko uslyšíte, je zvukový medailon Jiřího Lábuse. Jiří Lábus je známý český herec. Je tedy na místě, abych ho trochu přiblížil. Stačí na to jediná věta: Nic lidského a nelidského mu není cizí. Jeho hlas uslyšíte. K němu si ještě přimyslete vytřeštěné oči v inteligentně zarudlém obličeji - a vizuální vizitka je hotova. To, co mluví, si mohl klidně složit sám, ale není tomu tak. Autory textu jsou Jan Jiráň a Marian Palla. Mariana Pallu osobně neznám. Ale vím, že se narodil ve znamení lva, pije červené víno, živí se jako hudebník a učitel performance, publikuje v časopisech a maluje obrazy hlínou. Zato Jana Jiráně znám zblízka. Je to typ bezmála rokokový, tedy pravý opak Jiřího Lábuse, hraje stále na flétnu a občas též Mozarta. Tomu odpovídá i jeho strach z venkova, ze zvířátek ochočených a neochočených, zejména těch nejmenších. Jeho hlavní zálibou je (vedle hudby a čaje) pěstování rozličných alergií a fobií.
Jiří Lábus byl vždycky mým hereckým vzorem. Především tím, jak při hře (na jevišti) nezadržitelně tíhne k rampě a ohrožuje svými slinami i vlastním tělem diváky (v hledišti). Kolegové ho proto obviňují z exhibicionismu, ale já míním, že to má pádnější důvod. Jiří Lábus touží překročit těsný rámec umění a vstoupit přímo do širého života. V duchu známé poučky památného patrona českých divadelníků Josef Kajetána Tyla: "Divadlo je život a jde zas do života". Zdálo by se, že zvukový Lábus připravený o rampu nemá co překračovat. Omyl! Když pozorně posloucháte, nemůže vám nic uniknout, jak herec stále míří ke kraji desky nebo pásky, a co chvíli zaslechnete, jak tuto hranici přesáhne a přestanete ho slyšet. Ale to nevadí - štafetu přebírá hudba, jež svým jazykem beze slov stejně výmluvně vyťukává nepravidelný a neúprosný chod života.
Text hraný Jiřím Lábusem má jednu neocenitelnou přednost: zachycuje celý lidský život a při tom je daleko kratší. Hemží se to tam různými malými i milými zvířátky jako jsou ohryzávači nohou, brouk v hlavě, krokodýl, zakopaný pes... Odehrává se to v kanceláři, doma, ve vlaku, na venkově, ale hlavně v představách, vizích, snech. Všude člověka něco trápí, hněte, mrzí, svrbí, pronásleduje. Problémem se stává stejně vlastní tělo (jeho možnosti i jeho nedostatečnost), jako kancelář, práce, kolegové, jádro pudla nebo kulový blesk. Slovem: život je stálý neklid, stálé zmatky, pachtění a toužení, létání i padání. Ale budiž autorům i jejich mluvčímu připsáno k dobru, že v tom nepřetržitém víru nehodlají utonout. Na samém konci náš hrdina Hanuš Hanuš nahmatá na zádech škrábající se (na zádech) Judity dva malé hrbolky těsně pod kůží. Co to je? Křídla?
Každý dobrý příběh by měl končit andělem a je-li tento text (Jiráňův, Pallův i můj) poněkud nesouvislý a roztržitý, je to zcela v pořádku. Cesta za andělem není nikdy jednoduchá.
Zdeněk Hořínek

Že je to právě Zdeněk Zdeněk, kdo mezi našimi jazzmeny věkové kategorie pod pětatřicet představuje tvůrčí osobnost zdaleka nejvšestranějšího rozpětí, bych si troufal tvrdit, i kdyby jeho čtyřvětá symfonie nezdobila tento "hanušovský" projekt. Až zarážející šíři, která Zdeňkův stylový rozpřah charakterizovala dávno před vojnou, zůstal ale invenční klavesista věrný i po pětaosmdesátem, kdy vdechl život nejdřív čtyř-, pak pěti- a nakonec vlastně jen tříčlennému obsazení své skupiny Naima.
Jeho profesionální životopis tak vedle existenčně nutných angažmá v Zahradníkově televizním bigbandu a v Bacilech, záhy zpestřilo i leccos z úplně jiných položek: nahrávky s Pražským komorním orchestrem bez dirigenta ve Friedově "Concertu di Freiberg", šansony na elpíčka Hany Hegerové, čistě akustický svět swingových standardů s Vlastou Průchovou. Není tedy důvod, abychom se cítili nějak zaskočeni, předkládá-li nám svoji symfonickou prvotinu.
Ze skladatelova pohledu je výpadem na zcela nový terén, který se však Zdeňkovi s bravurou a invencí podařilo zvládnout nejenom v rovině kompoziční sevřenosti a bohatství melodických nápadů, ale i co do vynálezavé práce s barvami v instrumentacích.
Čtyři stěžejní části jeho symfonie, jsou na kompaktu samostatně indexovány lichými číslicemi, takže je lze poslouchat i jako program veskrze hudební. Stojí to za pokus, třebaže partitura, která jinak vznikla v úzké vazbě na příběh, ho reflektuje. Proto onen symbol odtikávajícího času v úvodní, motivicky takříkajíc "americko-ruské" větě, proto kombinace violoncella s flétnou ve zpěvně láskyplném tématu larga, věnováno ve druhé části Juditě, proto latinsky perkusivní scherzo, předznamenávající ve třetí větě odjezd na venkov, a proto závěr, jenž od bachovských varhan vyrůstá v jakousi brahmovsky romantickou gradaci mohutného finále. Někdy, až vám už dialog dvou Hanušových "já" bude důvěrně znám, si dopřejte luxus onoho experimentu.
Třeba vás osloví v trošičku jiné rovině. A možná, že po něm taky přijmete názor, který jako by tahle deska mimoděk rovněž ztělesňovala: že totiž všechna ta aprioristická škatulkaření působí jako holá nejapnost. V muzice, v kumštu a snad i v životě vůbec...
Vojtěch Hueber

Slavín. Druhá sbírka dokumentárních záznamů

{'cs': 'Druhá sbírka dokumentárních záznamů hlasů významných osobností našeho uměleckého a vědeckého života byla vydána na kompletu DM 15231-4 "Slavín. Druhá sbírka dokumentárních záznamů" Supraphonem v roce 1964. Na vzpomínání na osobnosti a s osobnostmi , které - jak říká - mu prošli životem - nás zve nezaměnitelný hlas Zdeňka Štěpánka. Vzpomíná se na skladatele Josefa Suka, na Václava Talicha, Vítězslava Nováka (a vzpomíná se i s některými z nich v dokumentárních snímcích zachycujících jejich hlas) a mnoho dalších zajímavých osobností. Leckteré dokumentární záznamy jsou technicky velmi nekvalitní, jejich cena je však historická; tkví v jejich autentičnosti, v možnosti "poznat JE", \nalespoň malinko nahlédnout do "JEJICH" myšlenek, poznatků a názorů - na svoji dobu, na umění či život jako takový.'}

Byl jsem dobrej

Životní příběh Vladimíra Mišíka poprvé v audioknize.Během více než dvaceti let se setkával novinář Ondřej Bezr s Vladimírem Mišíkem a zpracovával rozhovory s ním v knize, která vyšla ve čtyřech vydáních v nakladatelství Galén. Zvuková verze knihy je uvedena vysvětlením Vladimíra Mišíka, proč ze zdravotních důvodů nečte knihu rozhovorů on sám. Čte ji, spolu s Ondřejem Bezrem, herec Viktor Dvořák (známý např. jako představitel Václava Havla ve stejnojmenném filmu). Mišík vzpomíná na své dětství, začátky v hudebním světě, přátele hudebníky, se kterými kdy v životě spolupracoval. Vypráví i o změně, kterou pro něj bylo objevení rodiny jeho otce v USA. Zmiňuje se o české rodině, úspěchu svých dětí a hodnotí vlastní život mimořádně populárního a skvělého hudebníka a zpěváka. Vyprávění je doprovázeno fragmenty nejznámějších písní, jimiž se Vladimír Mišík navždy zapsal do české kulturní historie.

Tak jsem se rozhod‘…

Banjista, zpěvák, skladatel a textař, soukromě vystudoval pražskou konzervatoř, obor klasický zpěv, hudebník orientovaný původně na bluegrass, dnes spíše na country. Spoluzakladatel skupiny Blanket, později sám hostující v programu Věry Martinové, Petra Spáleného a s Blanketem i Karla Gotta, v současné době člen skupiny Rangers Band. Tvorbou písňových textů se zabýval již při působení v amatérských kapelách, s pozdější profesionalizací psal samozřejmě jak pro sebe, tak i pro jiné interprety. Příběhy sestavené v této sbírce vycházejí ze životních pozorování, vyprávění a fantazie. Jsou jakousi humornou, černou sondou do duší a osudů různých typů lidí – našich vrstevníků, sousedů, přátel, nepřátel i partnerů. Jsou pouhou fikcí, fikcí přítomnosti, fikcí, která nám někdy nadlouho a s podivným mrazením uvízne v hlavě. Protože přítomnost se stává současně naší vzpomínkou… Povídky výborně vypráví přední pražský dabér a herec Jan Szymik.

Šťastné blues aneb Z deníku Jaroslava Ježka

120 let od narození Jaroslava Ježka – objevte hudebního génia tak, jak ho neznáte!

Tato audioknižní verze velmi úspěšné memoárové knihy Františka Cingera (již vyšla ve třech vydáních), uznávaného popularizátora odkazu Osvobozeného divadla, čerpá z Ježkových dopisů, méně známých archivních materiálů a odhaluje i jeho soukromý a milostný život. Zavede nás do života skladatele, jehož melodie zná každý, ale jeho osud zůstává plný překvapení. Z téměř nevidomého chlapce ze slepeckého ústavu se stal skvělým skladatelem, uznávaným umělcem i bojovníkem proti fašismu. V exilu čelil dramatickým zvratům, které změnily jeho život. Zemřel jako uprchlík v New Yorku na Nový rok 1942. Osud mu vyměřil, stejně jako Mozartovi, pouhých pětatřicet let.

Jeden z největších skladatelů moderní české vážné i populární hudby – věčné dítě, milovník piva, hovadin i temně modrých blues. Kluk ze Žižkova, který se dalekohledem díval vysoko do světel velkoměst a svůj milovaný pokoj si musel přidržovat blízko před očima. Žil a hrál vždycky naplno. Všem omezením, trápením a bolestem navzdory. Radek Melša – herec nominovaný na Cenu Thálie 2025 za titulní roli v inscenaci Divadla ABC „Ježek“ – vtiskl vyprávění citlivost a hloubku, která vás vtáhne do atmosféry tehdejší doby. Poznejte neznámá fakta, intimní okamžiky i chvíle, kdy hudba byla víc než umění – byla zbraní. Audiokniha je doplněna nahrávkami písní Jaroslava Ježka z archivu Ultraphonu a Supraphonu.

Šest dýmek Františka Filipovského

František Filipovský (*23. 9. 1907 - † 26. 10. 1993)

Komentář k původnímu LP 1218 0473 z roku 1982:
Milí přátelé,
dostávají se k vám vzpomínky českého herce, člena Národního divadla v Praze, zasloužilého umělce Františka Filipovského. Snad vás, stejně jako mne při práci na záznamu, zaujme jeho vyprávění - hned veselé, hned vážnější, v němž zazní nejednou moudrá rada a zamyšlení člověka, jenž celý svůj život spojil s divadlem. Jako kdyby nalezl kořeny tolikeré radosti, kterou nám rozdává v nejrůznějších podobách svého herectví. Jsem přesvědčen, že Šest dýmek Františka Filipovského podá i o tom svědectví. Vím to už od chvíle, kdy jsme spolu poprvé zasedli a on mi začal vyprávět. O rodičích, o dětství, o divadle, filmu, televizi, rozhlase, o knihách, o přátelích a ještě o mnoha jiných věcech, lidech a situacích. A nechyběla při vyprávění dýmka - některá z jeho dýmek. Její vůně splývala se slovy a cítil jsem ji i ve chvíli, kdy už jsem seděl doma nad psacím strojem a zpracovával záznam.
František Filipovský vyprávěl s neutuchajícím elánem, s obdivuhodnou energií a mě co chvíli přepadaly pochybnosti, zda se mi podaří zachytit to všechno, co dokresluje nenapodobitelnou osobnost tohoto herce. Pokusil jsem se.
Pokusil jsem se zaznamenat nejen významné úseky života Františka Filipovského v divadle i mimo divadlo, ale zároveň je složit do mozaiky příběhů, které dávají nahlédnout do divadelního zákulisí i do zákulisí doby a života společnosti v různých jejích etapách, tak jak obepínaly život tohoto herce od dětství v Přelouči. Myslím, že při pohledu na všechna období našeho společenského vývoje se jeví František Filipovský jako důsledný stoupenec pokrokových proudů v naší divadelní kultuře. O tom svědčí jeho působení vedle Emila Františka Buriana, v Osvobozeném divadle, i jeho poválečné úsilí o lidový charakter českého divadla. Lidový typ jeho herectví ho k tomu předurčoval.
V jeho vyprávění defilují pozoruhodné osobnosti českého divadelního života, filmu, televize a jiných oblastí československé kultury meziválečného, poválečného i pozdějšího období. Rovněž jejich prostřednictvím a hodnocením přibližují vzpomínky tohoto herce společenskou atmosféru jednotlivých časových etap.
Vzpomínám teď rád na ty chvíle s Františkem Filipovským. Byly plné zaujetí, temperamentu i úsměvů herce, byly v nich i pochybnosti nad spolehlivostí paměti. Pokaždé mi připadalo, že přítomnosti Františka Filipovského přivolala všechna ta dobrá a laskavá strašidýlka i skřítky divadelního zákulisí, aby mi pomáhali vychutnávat (anebo dotvářet?) pohodu, která kolem jeho vyprávění dýchala, podobná vůni, ale i prchavosti dýmu z jeho dýmky. Přeji tutéž pohodu i vám.
(z předmluvy ke stejnojmenné knize)
Jiří Tvrzník

Aplikace Youradio Talk

Audioknihy Autobiografické a biografické

Ouha, kategorie neobsahuje zatím žádné audioknihy