Lubomír Poživil

Alois Jirásek

František Filipovský

Zdeněk Buchvaldek

Jaroslava Adamová

Jarmila Kurandová

Viktor Preiss

Josef Bek

Děti a mládež

Pohádky

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon

Jirásek: Lucerna

Portrét básníka Jaroslava Seiferta

Z překrásného komentáře Marie Kučerové k původnímu albu 1 18 0753 "Portrét básníka Jaroslava Seiferta" (básně vybral František Hrubín) vydanému v roce 1969 v Supraphonu a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
PORTRÉT BÁSNÍKA JAROSLAVA SEIFERTA, tak nazval František Hrubín svůj "průřez" tvorbou národního umělce JAROSLAVA SEIFERTA. Představil nám tak "moudrého chudého" z Města v slzách, básníka, jenž nosí "v kabátě květinu / a v duši pláč"; "milosti! zástupů odevzdaného "proletáře", který odhodlanost své mladosti spojil s mocnou silou zástupů v klukovsky vyzývavém: "Kdybychom chtěli a plivli na slunce / zhasne." Z těchto veršů však už lze vyčíst náznaky unikání násilné síle davu a přitakání životu-poezii, poezii-hře. Tolik převleků, a za tím vším jakoby naruby obrácená "máchovská tvář" okouzlené i odkouzlené SVATEBNÍ CESTY: "Studený pláč pod trojí maskou smíchu / ó výstředníku!" Pak teskný dialog s lyrikou "slzy věcí" a času (M. M. Píša) v básnických sbírkách SLAVÍK ZPÍVÁ ŠPATNĚ, JABLKO S KLÍNA, RUCE VENUŠINY a JARO SBOHEM. Mlčenlivá zastavení u zemité PŘILBY HLÍNY, povzdech vzpoury nad mrtvým Vladislavem Vančurou ve sbírce RUKA A PLAMEN, oslnění věčným vzmachem i zmarem lásky v PÍSNI O VIKTORCE, ztěžklá pravda KONCERTU NA OSTROVĚ, ticho smrtelné lásky a milostné smrti v posledním ODLÉVÁNÍ ZVONŮ.
Básník František Hrubín by jistě dokázal uchopit několik slov a načrtnout portrét svého staršího básnického druha s definitivní konečností, kterou zřejmě dovedou vidět a podržet si jenom muži. Nemohu prostě zastoupit Františka Hrubína a nabídnout Vám Seifertův portrét náhradní, byť s případnými retušemi. Portréty lze ztrácet a zapomínat, ale nelze je milovat a zrazovat. V mém pohledu je však láska i zrada, a to, co právě píšu, bude nejspíš mé VYZNÁNÍ básníku Jaroslavu Seifertovi. Bylo to tuším zjara 1953, kdy básník nuceně mlčel, zatímco kdosi o něm psal, že "zneužil čestného titulu básníka", neboť ve chvíli, kdy "náš lid upírá své oči vpřed a jeho oči se plní radostí", si dovolil napsat opojnou a opájející PÍSEŇ O VIKTORCE. Má láska tedy byla přinejmenším nedoporučitelná, což vedlo k tomu, že jsem zcela propadla poezii. Jaroslav Seifert mi byl skutečně tím, čemu se říká první láska. Učil mě milovat poezii, vyvedl mě z "bezbřehosti" jazyka, která mě poněkud lekala u Vítězslava Nezvala, k čistým pramenům slov. Naučil mě hledat právě ten jediný pravý kamínek na samém dnu básně. Potůčky Seifertových básní se slévaly v mé důvěrně známé rybníky, v mou každoroční jistotu návratu k nám domů....A Vám, milý přátelé mladí a nejmladší odevzdávám slova Exupéryho moudré lišky k Malému princi:
Až budete poslouchat tyto verše, zavřete oči - druhý den si je poslechněte znovu, třetí den zrovna tak a uvidíte, jak budete "lásce" blízko a ještě blíž.
Poezie si Vás už "ochočí" sama.

JAROSLAV SEIFERT (*23.9.1901 – † 10.1.1986

Divadlo, divadlo, divadlo Čechov

Divadlo, divadlo, divadlo - nová miniserie určená pouze pro digitální prodej je věnovaná divadlu a autorům s divadlem spjatým.

Anton Pavlovič Čechov (*29.1.1860 - †15.7.1904)
Čechovovy hry byly často označovány za dramatizovanou beletrii, která je nejevištní, nedějová, bezkonfliktní, která není dramaticky komponovaná a je psaná potrhaným, neuspořádaným dialogem. Měřeno zákony dějového dramatu, odpovídají tyto soudy více méně skutečnosti. Ale Čechov nechtěl být měřen těmito zákony a také citlivého diváka 20. století tyto zákony přestávají uspokojovat. Vzrušuje ho Čechovova výpověď o světě a shledává tuto výpověď obsažnou, svobodnou a pravdivou. Shledává ji bohatší než výpověď, kterou o světě může poskytnout dramatická struktura, založená na jediném a sjednocujícím ústředním konfliktu, v němž se v aktivním zápase sváří jednotlivci nebo skupiny lidí protichůdných zájmů. Koryto dramatického děje v těchto hrách směřuje úporně k "neznámému cíli," pravidla nedovolí ději "uhnout na žádnou stranu", hra vybírá životní materiál jen v tom množství a v té podobě, kterou uzákoněná struktura dovolí, která se jednotnému, souvislému a k vytčenému cíli (k rozuzlení) směřujícímu ději hodí. Jinými slovy: už sama struktura si životní materiii vybírá, upravuje, redukuje, sama struktura se chová diktátorsky a svými formálními zákony ovlivňuje obsah díla, apriorně formuje obraz skutečnosti. Nová struktura, jejíž základy klade svými dramatickými díly Čechov, se proti této redukující síle ustálené dramatické formy bouří ve jménu svobodnější práce s životním materiálem a tedy ve jménu pravdivějšího, neredukovaného a nijak apriorně neupravovaného obrazu života. "Umělecká literatura se právě proto jmenuje umělecká, protože líčí život takový, jaký ve skutečnosti je. Jejím posláním je bezpodmínečná a čestná pravda," napsal Čechov.
Dramatické obrazy všedního života byly před Čechovem opravdu budovány na společném základu a jejich strukturu lze poměrně snadno v každém konkrétním případě odhalit. Konfliktem takových her je zpravidla srážka různých lidských zájmů a vášní. V tomto sporu a boji se prověřují jisté obecně přijaté mravní hodnoty; podle těchto kritérií se v díle jednající postavy dělí na představitele zla a na jejich oběti, na pomahače zla a na bojovníky proti zlu, ochránce obětí. V takových dějových bitkách jsou nutně vítězové a poražení, jsou viníci a nevinní, jsou svatí a ničemové. V takových hrách jsou neřesti a ctnosti zřetelně odděleny. "Měnily se sociální vztahy, měnily se mravy, vznikala nová zla, vyvstávaly jiné problémy, jinak se řešily nejrůznější ideové otázky, pronásledovaly se jiné zločiny, bránily se jiné hodnoty, nicméně v základním schématu zůstával typ dramatiky obrazů všedního života tentýž, protože se stále zachovával její mravoličný, didaktický, usvědčující a odhalující ráz," napsal sovětský literární vědec Alexandr Skaftymov.
V Čechovových hrách je metoda kritiky společenského života zásadně jiná. Především Čechov nemoralizuje a nepoučuje, je objektivní co nejdůslednějším způsobem. Autorská morální předznamenání jednotlivým postavám Racka, Strýčka Váni, Tří sester, Višňového sadu prakticky chybí. Čechov sám to formuloval v dopise svému bratrovi takto: "Nevytvořil jsem ani jednoho zločince, ani jednoho anděla (třebaže jsem se nemohl obejít bez šašků), nikoho jsem neomlouval, nikoho neobvinil." Ano, tento autor je ze všeho nejmíň obhájcem či prokurátorem svých postav. V jeho hrách také není viníků. Nebo přesněji: jsou to všechno viníci bez viny.
U Čechova není vítězů ani poražených. V tom je nový smysl a nejobecnější podstata konfliktu, který Čechov objevil pro dramatickou literaturu novější doby; zásadní a všeobsáhlý je tento rozpor: všední běh života nás - postavy Čechovových her - nyní a zde neuspokojuje. Toužíme po životě jiném (a věříme, že se ho dočkajjí lidé, kteří přijdou po nás); někdy podléháme iluzi, že ten vytoužený život už existuje - někde jinde (Tři sestry). Ale víme spolu s naším autorem, že porážka Serebrjakova, Nataši, Raněvské, či vítězství Vojnického, tří sester nebo Lopachina by bylo jen problematické a nikterak by nezaručilo nápravu, zásadní nápravu všedních lidských věcí našeho života.
Tak svět své doby pochopil a vyložil Anton Pavlovič Čechov. Bylo na jeho potomcích tento svět změnit.
Leoš Suchařípa

Újezdní Hamlet

Z komentáře k původnímu LP 1 18 1479 vydaného Supraphonem v roce 1974:
Čechov znamená Čechův. Jeden Čechův dědeček byl Čech. Ač tyto věty zní jako citáty z čítanky pro druhou třídu základní školy nebo jako diktát z těsnopisu, jsou pravdivé. Nemají samozřejmě nejmenší zásluhu na tom, že Anton Pavlovič Čechov je u nás už pětaosmdesát let tištěn a čten a přes sedmdesát let hrán předními i méně předními divadly. Pro obě strany se všechno začalo šťastně: první Čechovova povídka, uveřejněná u nás v příloze Národních listů 9. prosince 1888, nese titul Štěstí. Ač v ní autor nesliboval lidem nic příliš příjemného ani jistého v oboru lidského štěstí, ba jeho poselství bylo takřka zdrcující - zemřeš, člověče, a nikdy se vlastně ani nedovíš, co je štěstí - ač se tedy mladý autor představil jako bořitel iluzí a kazisvět, zabydlel se v čtenářské a divadelní obci natrvalo. Nemluvě už o tom, jak se jeho tvůrčí metody chopili i v dalekém světě velcí moderní autoři.
"Tak mi připadá, jako by byl autor psal Strýčka Váňu krví vlastního srdce," napsal kritik v roce 1901 v Divadelních listech. Snad i proto je Čechov tak blízký čtenáři tehdejšímu i dnešnímu: krev vlastního srdce zůstane krví, ať se uvnitř člověka nebo kolem něho změní cokoliv. Pravda, zmýlil se o dvě století v odhadu, kdy dojde k zásadní změně ruského života. Ani s tou mýlkou není pronikavost jeho pohledu o nic menší ani nepravdivější a krev jeho srdce o nic méně krvavá. Čechov byl lékař a umělec. Snad to bylo to nejšťastnější spojení profesí právě pro zasvěcené vnikání do lidského nitra. Až na dno lidského nitra. Čechov sám spojení svých profesí charakterizoval typicky po čechovsku - medicína je prý jeho zákonná manželka, literatura jeho milenka.
Byla to milenka poněkud nepokojná a náročná. Úkolem umění totiž je - podle Čechovových slov - hájit člověka. Kdo chce být hájen, nesmí ovšem být jen povrchním čtenářem. Povrchnímu čtenáři uklouzne otázka, jak že to pan spisovatel hájí člověka, když obnažuje jeho rozervané nitro, když ukazuje jeho bídu tělesnou i duševní, jeho ubohost, směšnost, trapnost, jeho nicotnost a jeho prohry. Čechov však trpělivě odpovídá. Odpovídá přímo v díle, a to i v těch nejmenších povídkách. Tak v Aňutě musí student Stěpan Kločkov prohlédnout, v jaké špíně a ubohosti žije, naopak v Talentu tři malíři nikdy nepochopí, že se jim nedostává to nejdůležitější, aby se stali skutečnými umělci. Pochopí to však čtenář. Čechovovo umění hájí člověka právě tím, že mu ukazuje přesně na napadená místa v jeho nitru. Ukazuje mu je tak sugestivně, že se zdá takřka nemožné, aby si jich postižený nevšiml a nezačal se sám proti nim bránit. Bránit se sám proti sobě, proti všemu zlému a ubohému uvnitř i vně...
.....Čechov byl, je a zůstane zamyšleným hlasatelem pravdy, zejména pravdy umělecké. 
Sám o tom kdysi napsal:
"Umění je tím zvláštní a dobré, že v něm nelze lhát. Je možné lhát v lásce, v politice, v medicíně, je možné oklamat lidi i samého pánaboha - byly i takové případy - avšak v umění klamat nelze."
Lubomír Vaculík

Portrét básníka Antonína Sovy

Z komentáře Františka Branislava k původnímu LP albu DV 15297 "Portrét básníka Antonína Sovy" vydanému v Supraphonu v roce 1966 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
...Antonín Sova je ryze český básník, který svým výrazem rozezpíval mateřštinu, zvroucněl ji a dal jí zvláštní půvab. Je dobře poznovu se zamýšlet nad životem a dílem tohoto vzácného básníka. Kdykoli vyslovíme jméno Antonína Sovy, procitá rosnaté světlo, zazní chvála české krajiny, nad kterou zpívá skřivan, kde pluh obrací k slunci hliněné brázdy. Jak je spanilé, jak je opojné naslouchat lyrické melodii! V ní zachvěje se jarní květ, ozve se stesk po ženě, sílí víra v domov. V hlasech země je úrodnost i kov pro zbraně, vůně i křídla, oblázky na březích potoků i modravá dálka, do níž spěchá řeka. A kdo by neznal i vichřičnou sloku Antonína Sovy, která statečně bojovala za právo národa, ve které je soucit a vzdor, kterou se neochvějně věří v lidskou spravedlnost! Sovova píseň je plna životní vášně, pastelových obrazů, přírodních pohledů i lidských cest. Antonín Sova měl schopnost hluboce vyjadřovat českou citovost, porozumět dějinnému vývoji. Byl prostoupen osudem země, věděl o jejích propastech a touhách, žil její zklamání i výhry. Kdybychom hledali hudební nástroj, který nejlépe vyjadřuje Sovovu básnickou tvorbu hudebním nástrojem, nebudou to jen housle, byl by to mnohostrunný hudební nástroj, který se pod citlivým dotekem rozechvěje do tolika zádumčivých a jemných, roztoužených písní. A kolik vyvolává dojmů! Rozehraje-li se hudba verše, má věrný znak české citovosti. A jak nás hluboce dojímá, jakou úctu a obdiv v nás probouzí, když víme, že básník dovedl tvořit až do posledních dnů života, ačkoli poslední dlouhá léta znamenala pro něho hořkou samotu, bolest a utrpení. Jen vzpomínkami mohl se navracet do kraje, kde prožíval kouzelné dětství, kde příroda naučila ho vyposlouchávat nejskrytější tajemství. Miloval vody a lesy, měl rád pole a vrchy, naučil se svým krajem milovat celou svou rodnou zem, dát jí milostný hlas a přítulnost, napojit vírou v prosté lidi. Rodná krajina naučila ho hledat a nalézat citlivý výraz pro lidské duševní stavy, pro naděje, pro chvějivé nálady přírodních krás i složitého lidského žití. Dodnes je nám blízký ten jemný básník, který se probojovával k pravdě, který chtěl zplna pochopit a básněmi vyslovit smysl našeho národního života. Svými horečnými verši proteplil čas, rozechvěl tolik srdcí, dal vdechnout vůni, dal zahýřit obrazům pestrými barvami. Zádumčivá samota byla sestrou jeho mládí. Životní jeho cesta vedla ho k lidským srdcím.

ANTONÍN SOVA (*26.2.1864 – †16.8.1928)

You are the Light, and that's indestructible truth

It has been said that man shall not live off of bread alone. All people need food for the soul. Dr. Jakub Tencl takes the reader on a spiritual journey and challenges previous interpretations of the realm of the unknown. “The Mystery of Life" contains 12 Chapters that expound on Jakub's personal experiences and spiritual growth.

Dr. Jakub Tencl started his spiritual journey at an early age. His earliest memories of spiritual exploration came to him through dreams. Jakub first saw his death in a dream at a young age, and that dream dramatically altered the course of his life. He became an avid researcher of spirituality.

Jakub’s lifelong search for truth led him down many paths. He obtained a deeper understanding of love, and cultivated his mind to exploring the horizons. Meditation became his guiding post to awareness. His daily meditations became a lifelong practice that aided his spiritual journey. Meditation allowed Jakub to realize that all persons are connected to the same life source.

This book is Jakub’s powerful reflection of the depth and breadth of life. Through the ups and downs of his life he unearths the fundamental truth that mastery of self is a crucial element in spirituality. Spirituality doesn't have a reward list or gifts for good behavior. According to Jakub, “in our Western thinking we only look for effectiveness, for something that can be measured, and we have a tendency to expect something conditional.”

Léto. Výňatky ze hry o 3. dějstvích

FRÁŇA ŠRÁMEK (*19.1.1877 - †1.7.1952)
Původní album DV 15099 s výňatky ze hry Fráni Šrámka "Léto" vydal Supraphon v roce 1960 - nyní tento titul vydáváme poprvé digitálně.
Hlavním protagonistou hry o 3. dějstvích "Léto" je student Jan Skalníka jeho první milostné vztahy. Právě prožívá poblouznění ke své vzdálené tetě, spisovatelce Valče Peroutkovékterá zde tráví prázdniny se svým manželem. Jan Skalník zcela podléhá jejímu zralému kouzlu a nevšímá si citů své předešlé platonické lásky, mladinké vesnické dívky Stázky. Nudící se paní Valča je jeho galantností a pozorností unesena a užívá si ji, neboť její manžel si jí příliš nevšímá, je pohroužen do své práce a o manželčině věrnosti je přesvědčen neochvějně. Valča však netrpělivě čeká na příjezd básníka Chvojky a později s ním odchází, opouští svého manžela i nešťastného Jana. Jan je z jejího odchodu velmi nešťastný, ale z této "letní bouře" jej vyléčí láska upřímné Stázky.

Aplikace Youradio Talk

Audiokniha Jirásek: Lucerna