Josef Štefan Kubín

Jan Werich

Děti a mládež

Pohádky

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon

Jan Werich vypráví pohádky a povídky

Z archivních pokladů Supraphonu se podařilo zpřístupnit nahrávky s Janem Werichem, které usvědčují z nepravdy mínění, že již bylo s Werichem vydáno vše! Překvapení se koná a z tohoto našeho výběru se tak může radovat celá plejáda Werichových obdivovatelůa sběratelů. Jan Werich zde čte nejen své tři vlastní texty, vzniklé mimo knihu pohádek Fimfárum, ale i tři pohádky Josefa Štefana Kubína. Kubínova bohatá řeč, časté novotvary a překvapivá spojení souzní s Werichovou zálibou v jazykových hrátkách. K četbě pohádek došlo v době práce na prvních kapitolách Haškova Švejka, v letech 1952-53. Zajímavý je původ některých, zde čtených vlastních Werichových textů. Například Pohádku o zlaté rybce napsal Werich pro animovaný film Jiřího Trnky. Jde o jinou verzi Pohádky o rybáři a jeho ženě, známé později z Fimfára. Tato původní verze se od pozdější nahrávky liší nejen svěžestí Werichova hlasu, ale mnoha zajímavými humornými a hravými detaily. V souboru se objeví i bajka O orlech a hovniválech a anekdotický příběh, dosud nevydaný, nazvaný Všude byl, všechno zná, všechno ví. Soubor doplnil bonus dvou písniček Bleška a veška a Hodné štěně, které stihl, hned po jejich vzniku počátkem padesátých let, osud zákazů, protože nevyhovovaly tehdejší ideologii. 
Naše kolekce unikátních nahrávek z počátku padesátých let patří k dalším objevům archivních skvostů s Janem Werichem!

Hlasy českých literátů

Historicky cenné nahrávky hlasů českých literátů, natočené v průběhu 30. let 20. století.

F. X. Šalda 18. 11. 1933 (50 let Národního divadla)

Rudolf Medek 17. 10. 1937 (Památník osvobození)

Josef Kopta 19. 12. 1935 (o knihách, anketa LN)

Pavel Eisner (pseudonym Jan Ort) 12.2.1938 (o češtině a jejích zvláštnostech)

Gabriela Preissová 12. 8. 1938 (o lidových krojích na Slovácku)

Stanislav Lom 15. 4. 1938 (Zahrádkářova cesta k Bohu)

J. Š. Kubín 18. 8. 1935 (o poutích, panoptikách a vyvolávačích)

Konstantin Biebl 25. 2. 1933 (První noc na Jávě - přednáška)

Otokar Fischer 12. 4. 1936 (Velikonoční symboly v umění - přednáška)

Jaroslav Kvapil 28. 9. 1938 (Svatý Václave! - přednáška)

Antonín Matěj Píša 16. 3. 1938 (Památka na Otokara Fischera)

J. S. Machar 25. 8. 1934 (o Hálkovi a Vrchlickém)

Josef Čapek 12. 4. 1936 (O květinách a cestování)

Jiří Karásek ze Lvovic 16. 1. 1935 (o tvorbě Arnošta Procházky)

Eduard Bass 28. 4. 1936 (Knihy, které čtu)

Vítězslav Nezval 19. 3. 1936 (Poesie na vstupu do Máchova roku)

Karel Čapek 24. 12. 1937 (Pozdrav lidem dobré vůle do Indie)

Oklamanci

Zdeněk Kryzánek - český herec, spisovatel a dramatik. Možná si vzpomenete na starého sedláka Žalmana v televizním seriálu F. L. Věk, Hejtmana Pivo v Markétě Lazarové nebo Pána z Vlkova v Údolí včel Františka Vláčila. Po válce nastoupil do plzeňského divadla, kde vytvořil 89 rolí. Rád si vymýšlel.  V 50-tých letech plzeňští hospodští Kryzánka udali za protistátní řeči a Zdeněk Kryzánek se dostal před soud. Verdikt  3,5 roku vězení a 3 roky zákaz herecké činnosti. Z vězení se dostal o něco dříve jenom díky milosti prezidenta republiky, ale zákaz herecké činnosti mu zkrácen nebyl. Vrátil se do rodného Jindřichova Hradce, kde nejprve vykopával hroby, stavěl základní školu a pak se dostal jako údržbář a později i jako průvodce na Státní hrad a zámek. Návštěvníkům vyprávěl příběhy o Bílé paní, kterými se bavil. A začal své příběhy psát. 
Je také autorem televizního scénáře a divadelní hry Oklamanci, která se odehrává v letech 1618 až 1622, na začátku třicetileté války v Evropě.  V té době Čechy rozdělují spory mezi katolíky a utrakvisty. Celé vyznění hry je silně nadčasové, neboť v jakékoliv době, byť se mnozí lidé zaštiťují vznosnými ideály, jde vždy především o rozdělení moci a majetku. Na nahrávce se podílelo mnoho známých herců, např. Martin Stránský, Zdeněk Hruška, Josef Nechutný, Jakub Zindulka, Jan Maléř, Antonín Kaška, Petr Franěk a další.

Jiráň & Palla: Zmatky Hanuše Hanuše

Brouci v hlavě, ohryzávači nohou a jiná milá zvířátka 
To, co zakrátko uslyšíte, je zvukový medailon Jiřího Lábuse. Jiří Lábus je známý český herec. Je tedy na místě, abych ho trochu přiblížil. Stačí na to jediná věta: Nic lidského a nelidského mu není cizí. Jeho hlas uslyšíte. K němu si ještě přimyslete vytřeštěné oči v inteligentně zarudlém obličeji - a vizuální vizitka je hotova. To, co mluví, si mohl klidně složit sám, ale není tomu tak. Autory textu jsou Jan Jiráň a Marian Palla. Mariana Pallu osobně neznám. Ale vím, že se narodil ve znamení lva, pije červené víno, živí se jako hudebník a učitel performance, publikuje v časopisech a maluje obrazy hlínou. Zato Jana Jiráně znám zblízka. Je to typ bezmála rokokový, tedy pravý opak Jiřího Lábuse, hraje stále na flétnu a občas též Mozarta. Tomu odpovídá i jeho strach z venkova, ze zvířátek ochočených a neochočených, zejména těch nejmenších. Jeho hlavní zálibou je (vedle hudby a čaje) pěstování rozličných alergií a fobií. 
Jiří Lábus byl vždycky mým hereckým vzorem. Především tím, jak při hře (na jevišti) nezadržitelně tíhne k rampě a ohrožuje svými slinami i vlastním tělem diváky (v hledišti). Kolegové ho proto obviňují z exhibicionismu, ale já míním, že to má pádnější důvod. Jiří Lábus touží překročit těsný rámec umění a vstoupit přímo do širého života. V duchu známé poučky památného patrona českých divadelníků Josef Kajetána Tyla: "Divadlo je život a jde zas do života". Zdálo by se, že zvukový Lábus připravený o rampu nemá co překračovat. Omyl! Když pozorně posloucháte, nemůže vám nic uniknout, jak herec stále míří ke kraji desky nebo pásky, a co chvíli zaslechnete, jak tuto hranici přesáhne a přestanete ho slyšet. Ale to nevadí - štafetu přebírá hudba, jež svým jazykem beze slov stejně výmluvně vyťukává nepravidelný a neúprosný chod života. 
Text hraný Jiřím Lábusem má jednu neocenitelnou přednost: zachycuje celý lidský život a při tom je daleko kratší. Hemží se to tam různými malými i milými zvířátky jako jsou ohryzávači nohou, brouk v hlavě, krokodýl, zakopaný pes... Odehrává se to v kanceláři, doma, ve vlaku, na venkově, ale hlavně v představách, vizích, snech. Všude člověka něco trápí, hněte, mrzí, svrbí, pronásleduje. Problémem se stává stejně vlastní tělo (jeho možnosti i jeho nedostatečnost), jako kancelář, práce, kolegové, jádro pudla nebo kulový blesk. Slovem: život je stálý neklid, stálé zmatky, pachtění a toužení, létání i padání. Ale budiž autorům i jejich mluvčímu připsáno k dobru, že v tom nepřetržitém víru nehodlají utonout. Na samém konci náš hrdina Hanuš Hanuš nahmatá na zádech škrábající se (na zádech) Judity dva malé hrbolky těsně pod kůží. Co to je? Křídla? 
Každý dobrý příběh by měl končit andělem a je-li tento text (Jiráňův, Pallův i můj) poněkud nesouvislý a roztržitý, je to zcela v pořádku. Cesta za andělem není nikdy jednoduchá. 
Zdeněk Hořínek 
 
Že je to právě Zdeněk Zdeněk, kdo mezi našimi jazzmeny věkové kategorie pod pětatřicet představuje tvůrčí osobnost zdaleka nejvšestranějšího rozpětí, bych si troufal tvrdit, i kdyby jeho čtyřvětá symfonie nezdobila tento "hanušovský" projekt. Až zarážející šíři, která Zdeňkův stylový rozpřah charakterizovala dávno před vojnou, zůstal ale invenční klavesista věrný i po pětaosmdesátem, kdy vdechl život nejdřív čtyř-, pak pěti- a nakonec vlastně jen tříčlennému obsazení své skupiny Naima. 
Jeho profesionální životopis tak vedle existenčně nutných angažmá v Zahradníkově televizním bigbandu a v Bacilech, záhy zpestřilo i leccos z úplně jiných položek: nahrávky s Pražským komorním orchestrem bez dirigenta ve Friedově "Concertu di Freiberg", šansony na elpíčka Hany Hegerové, čistě akustický svět swingových standardů s Vlastou Průchovou. Není tedy důvod, abychom se cítili nějak zaskočeni, předkládá-li nám svoji symfonickou prvotinu. 
Ze skladatelova pohledu je výpadem na zcela nový terén, který se však Zdeňkovi s bravurou a invencí podařilo zvládnout nejenom v rovině kompoziční sevřenosti a bohatství melodických nápadů, ale i co do vynálezavé práce s barvami v instrumentacích. 
Čtyři stěžejní části jeho symfonie, jsou na kompaktu samostatně indexovány lichými číslicemi, takže je lze poslouchat i jako program veskrze hudební. Stojí to za pokus, třebaže partitura, která jinak vznikla v úzké vazbě na příběh, ho reflektuje. Proto onen symbol odtikávajícího času v úvodní, motivicky takříkajíc "americko-ruské" větě, proto kombinace violoncella s flétnou ve zpěvně láskyplném tématu larga, věnováno ve druhé části Juditě, proto latinsky perkusivní scherzo, předznamenávající ve třetí větě odjezd na venkov, a proto závěr, jenž od bachovských varhan vyrůstá v jakousi brahmovsky romantickou gradaci mohutného finále. Někdy, až vám už dialog dvou Hanušových "já" bude důvěrně znám, si dopřejte luxus onoho experimentu. 
Třeba vás osloví v trošičku jiné rovině. A možná, že po něm taky přijmete názor, který jako by tahle deska mimoděk rovněž ztělesňovala: že totiž všechna ta aprioristická škatulkaření působí jako holá nejapnost. V muzice, v kumštu a snad i v životě vůbec... 
Vojtěch Hueber

Nebezpečné známosti

Kontroverzn&iacute; př&iacute;běh odkr&yacute;v&aacute; pozad&iacute; milostn&yacute;ch strategi&iacute;, o nichž si dopisuj&iacute; požitk&aacute;ř&scaron;t&iacute; aristokrat&eacute; mark&yacute;za de Merteuil a vikomt de Valmont, kteř&iacute; pro sv&eacute; potě&scaron;en&iacute; a radost z moci manipuluj&iacute; city ostatn&iacute;ch. Krut&aacute; hra s l&aacute;skou a v&aacute;&scaron;n&iacute; v&scaron;ak m&aacute; sv&eacute; n&aacute;sledky. Modern&iacute; zpracov&aacute;n&iacute; nov&eacute;ho překladu nadčasov&eacute;ho epistol&aacute;rn&iacute;ho rom&aacute;nu oživuje jeho živoči&scaron;n&eacute; postavy ve zvukov&eacute; podobě. Navenek bez&uacute;honn&aacute; mark&yacute;za de Merteuil (Vilma Cibulkov&aacute;) rozehr&aacute;v&aacute; cynickou partii, v n&iacute;ž nejde o nic men&scaron;&iacute;ho, než o věneček jej&iacute; mladičk&eacute; chr&aacute;něnky Cec&iacute;lie Volangesov&eacute; (Kl&aacute;ra Issov&aacute;) a počestnost vdan&eacute; pan&iacute; de Tourvel (Krist&yacute;na Frejov&aacute;). Spoluhr&aacute;čem je j&iacute; proslul&yacute; proutn&iacute;k vikomt de Valmont (Jiř&iacute; Dvoř&aacute;k), kter&yacute; m&aacute; v r&aacute;mci s&aacute;zky za &uacute;kol obě ženy sv&eacute;st. Mnoh&eacute; by se od něj mohl naučit i jinoch ryt&iacute;ř Danceny (Jan Meduna), bl&aacute;znivě zamilovan&yacute; pr&aacute;vě do nevinn&eacute; Cecilie, kter&aacute; se v&scaron;ak m&aacute; vd&aacute;vat za jin&eacute;ho.

Aplikace Youradio Talk

Audiokniha Jan Werich vypráví pohádky a povídky

Jiráň & Palla: Zmatky Hanuše Hanuše

Hlasy českých literátů

Nebezpečné známosti

Oklamanci