Jan Pivec

Autobiografie a biografie

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon

Jan Pivec bez líčidla

Z komentáře k původnímu LP albu 01 0296 Jan Pivec bez líčidla vydal Panton v roce 1971 - nyní tento titul vychází v Supraphonu poprvé digitálně:
...Národního umělce Jana Pivce Vám nemusíme představovat jako herce. Postavy, které vytvořil na jevišti Národního divadla, v televizi i ve filmu svou osobitostí a jadrností vstoupily ve všeobecné povědomí a zanechaly ve všech myslích nesmazatelné dojmy. Jan Pivec je vskutku, v plném smyslu slova umělcem národním....Salvy smíchu, zaujetí, okouzlení vzpomínkami z divadelního světa, to všechno umí Jan Pivec v soukromí vzbudit, přirozeně, živelně, bez jakéhokoli patrného úsilí či snahy. V soukromí je Jan Pivec jako na jevišti: osobnost nabitá myšlenkami, city a vzruchy, jako přetopený kotel...Herecké výkony Jana Pivce jsou zachyceny na filmových pásech i zvukových záznamech. Je to však jen část jeho mimořádné osobnosti...Jan Pivec je jako vypravěč tak osobitý, že je nenapodobitelný. Slovy nelze charakterizovat a sdělit to nenapodobitelné a neopakovatelné, čím Jan Pivec okouzluje své posluchače. Takovou řeč jsem svého času vedl s šéfredaktorem gramoredakce Pantonu Jiřím Maláskem. Slovo dalo slovo - a tak jsme při jednom odpoledním posezení u šálku kávy s Janem Pivcem - bez obzvláštních technických příprav a zábran - umístili v kruhu společnosti i mikrofon. Vznikl tak nenucený, nijak nenahrávaný čtyřhodinový zvukový záznam, v němž dominuje vypravěč Jan Pivec, bez líčidel, nenucený, v intimní a neoficiální atmosféře...vybrali jsme úryvky i tak, aby v Pivcově nenapodobitelném vyprávění ožily znovu osoby a historie, kterých současníkem i účastníkem Jan Pivec dlouhá léta byl. Je to celá velká éra vývoje českého divadla, jejíž nedílnou součástí je i jméno národního umělce Jana Pivce.
Přál bych Vám, abyste při poslechu této desky - až se nyní pohodlně usadíte v křesle také třeba se šálkem kávy - zažili podobný hezký pocit, jaký jsme měli my, kteří jsme seděli v kruhu s Janem Pivcem při natáčení této desky.
František Filip

Hlasy českých literátů

Historicky cenné nahrávky hlasů českých literátů, natočené v průběhu 30. let 20. století.

F. X. Šalda 18. 11. 1933 (50 let Národního divadla)

Rudolf Medek 17. 10. 1937 (Památník osvobození)

Josef Kopta 19. 12. 1935 (o knihách, anketa LN)

Pavel Eisner (pseudonym Jan Ort) 12.2.1938 (o češtině a jejích zvláštnostech)

Gabriela Preissová 12. 8. 1938 (o lidových krojích na Slovácku)

Stanislav Lom 15. 4. 1938 (Zahrádkářova cesta k Bohu)

J. Š. Kubín 18. 8. 1935 (o poutích, panoptikách a vyvolávačích)

Konstantin Biebl 25. 2. 1933 (První noc na Jávě - přednáška)

Otokar Fischer 12. 4. 1936 (Velikonoční symboly v umění - přednáška)

Jaroslav Kvapil 28. 9. 1938 (Svatý Václave! - přednáška)

Antonín Matěj Píša 16. 3. 1938 (Památka na Otokara Fischera)

J. S. Machar 25. 8. 1934 (o Hálkovi a Vrchlickém)

Josef Čapek 12. 4. 1936 (O květinách a cestování)

Jiří Karásek ze Lvovic 16. 1. 1935 (o tvorbě Arnošta Procházky)

Eduard Bass 28. 4. 1936 (Knihy, které čtu)

Vítězslav Nezval 19. 3. 1936 (Poesie na vstupu do Máchova roku)

Karel Čapek 24. 12. 1937 (Pozdrav lidem dobré vůle do Indie)

Rudí baviči aneb Soudruzi, dejte se na odchod!

Výběr komunistických projevů a písní, které se s odstupem času stávají komickými výstupy 
 
Sestřih zvukových záznamů charakteristických pro období předcházející převratu v roce 1989 navazuje na vydání kompletu Rudí baviči aneb soudruzi ve vlastní šťávě z roku 2009. Pracovník archivu Českého rozhlasu Miloslav Turek objevil nyní řadu zapomenutých projevů našich tehdejších politiků. V konfrontaci času se jejich nabubřelá chvástání stávají komickými výstupy. Nalezneme zde např. projev Klementa Gottwalda, který v únoru 1948 tvrdí rolníkům, že komunisté nebudou zakládat zemědělská družstva, a radí hnát "svinským krokem" každého, kdo tvrdí opak. Nenávistné projevy k maršálu Titovi střídá po letech vlídná oslava Jugoslávie, tirádu nad měnovou reformou následuje vysvětlení masáže vemene a celek završí Jiřina Švorcová s kritikou "vulgární skepse" inteligence v roce 1968. Projevy doprovázejí dobové budovatelské písně, některé dosud nikdy nevydané, zpívané amatérskými mládežnickými sbory, a krátká pohádka z kolektivizované vesnice.

Má protentokrát obsazená vlast

Národní divadlo, 5. června 1939. Uvedením Smetanovy Mé vlasti, přenášené živě Československým rozhlasem a přejímané radiostanicemi v Paříži a v Oslo, vrcholí Pražský hudební máj - mimořádný festival, který vznikl z iniciativy dirigenta Václava Talicha a jehož cílem bylo "narovnat naši páteř a naplnit nás pocitem důstojné svébytnosti".Děj Molkovy hry se odehrává během zvukové zkoušky zmiňovaného slavnostního provedení Smetanova cyklu symfonických básní, jejíž hladký průběh naruší neočekávaná skutečnost. Tři muzikanti hodlají během přímého přenosu přečíst politické provolání ke zbytku Evropy v přesvědčení, že je třeba využít jedinečné příležitosti k vyslání signálu o skutečném stavu smutné české existence. Taková zpráva, zveřejněná v orchestru půl hodiny před zahájením přenosu, působí pochopitelně jako nálož dynamitu?Jsou Zděněk Němec, Josef Morávek a Egon Ledeč ztělesněním odvahy, která se nebojí vyjádřit své přesvědčení a bojovat za něj, nebo hazardéři, jež neženou do katastrofy jen sebe, ale všechny zúčastněné? Jaké může mít takové jednání následky? Všechny strany sporu se obrací k dirigentskému stupínku, k Václavu Talichovi. 
Hlavní roli VáclavaTalicha ztvárnil Viktor Preiss, role tří rebelujících muzikantů si zahráli Pavel Batěk, Martin Finger a Petr Lněnička.

Klauni a vlastenci

Rozhlasová hra aneb Kabaretní seminář o podstatě humoru v Čechách. Příběh dvou komiků, z nichž každý zcela po svém reaguje na situaci národního ohrožení za německé okupace a po svém nachází cestu, jak obstát v dějinné zkoušce.Psal se rok 1982 a text hry Jiřího Justa působil na tehdejší rozhlasové vedení jako zjevné podobenství komunistických pořádků. I proto měla hra svou premiéru až po listopadu 1989.

Nepřítel lidu

Přestože Ibsenova hra vznikla před bezmála sty lety, je v mnohém stále překvapivě aktuální. Politické drama Nepřítel lidu napsal Henrik Ibsen v roce 1882 již jako světově známý autor. Na příběhu lékaře Stockmanna, který se marně snaží poukázat na závadnost vody v místních lázních, předvádí Ibsen bez obalu všechny nepřístojnosti "demokratické" společnosti - korupci, strach o post a majetek i stádní myšlení a jednání většiny.Osoby a obsazení: MUDr. Tomáš Stockmann, lázeňský lékař (Viktor Preiss), Kateřina Stockmannová, jeho žena (Dana Syslová), Petra, jejich dcera (Lucie Trmíková), Petr Stockmann, doktorův starší bratr (František Němec), Morten Kiil (Jiří Holý), Hovstad, šéfredaktor Lidového posla (Michal Pavlata), Billing, zaměstnanec Lidového posla (Ivan Trojan), Aslaksen, vydavatel (Miloš Hlavica), Horster, kapitán obchodní lodi (Miroslav Etzler), pán (Eduard Pavlíček)) a další. Režie: Hana Kofránková

Barikáda z rozkvetlých kaštanů

Supraphon vydal v roce 1964 v edici Gramoklub album DV 15223 Barikáda z rozkvetlých kaštanů - pásmo poezie českých básníků s motivy Pražského povstání v květnu 1945. 
Verše Františka Hrubína (úryvek z Jobovy noci a Pražského máje), Vítězslava Nezvala (sloka z Historického obrazu), Jaroslava Seiferta (básně Praze a Barikáda z rozkvetlých kaštanů a úryvek z Třetí noci), Viléma Závady (úryvek ze Slunce od východu), Františka Halase (báseň Barikáda) a Vladimíra Holana (úryvek z Díku Sovětskému svazu). Básně recitují Otakar Brousek, Václav Voska a Zdeněk Štěpánek. 
Prózu Františka Buriánka (část předmluvy sborníku Patnáct májů) a Jana Drdy (úryvek z Němé barikády) vybral a uspořádal František Hrubín, který také napsal k albu tento komentář: 
 
Jsme často v pokušení zavzpomínat si bez patosu na ony dny před dvaceti lety, ale není to v našich silách. 
Byly to slavné dny, patos byl v jejich samém základu, nelze ho z nich vytrhnout, nelze se ve vzpomínce octnout na pražských ulicích bez pohnutí. Proto, dokud budou žít pamětníci, budou květy šeříků hrát barvou ocele, do níž se rozstříkla krev, jarní slunce bude leštit slavné pancéře a Město bude vycházet ze zbořených domů, ze střepin a z ulic s vyrvanou dlažbou v zástupech, provolávajících slávu hrdinům. 
Nebylo básníka, který by se patosu ubránil. Ale zrovna tak nebylo básníka, který by nezazpíval z nejvnitřnější potřeby, z nejupřímnějšího záměru tak, jak se mu v tu chvíli zazpívat chtělo: široce, daleko slyšitelně, slavnostně. S prsou se nám odvalila naráz tíha, která nás nutila i píseň šeptat, s rukou na závoře jen v náznacích a nesrozumitelně pro sluch nepřítele vypovídat o temných časech, o lidech temnějších než běs, ale i o naději, která se sbírala v křehkých slokách, aby se nakonec slila v mohutný proud a vyrazila sborovým zpěvem. 
Beznozí jsme běželi, bez dechu dýchali, ale přesto jsme cítili, že se ženeme vpřed, že se nevracíme. A najednou se před námi otevřel májový den v takové kráse, jak jsme si to nepředstavovali ani v nejsmělejším snu. Ne, nebylo v našich silách vejít do toho dne jen tak, docela prostě, přijmout ho jako odměnu, nepoděkovat; byl to den, v němž slzy slušely mužům, jako několik hodin předtím patřily pancéřové pěsti rukám sotva odrostlých chlapců. Slova jako krev, barikáda, máj, vlast nebyla jen slovy, za nimi byla hmatatelná skutečnost, za nimi kypěla velká zkušenost, a skládá-li se z těchto slov mnoho tehdejších veršů, skládá se z nich právem. Krev jsme tenkrát viděli všichni, a nelze ji nazvat jinak než krví, každému z nás prošlo rukama tisíce dlažebních kostek, které jsme vršili jednu na druhou, a pro barikádu jsme nemohli najít prostší slovo než barikáda. 
Zdá-li se někomu, že jsme byli příliš patetičtí, snad má pravdu. Jak už jsem řekl, patos byl nikoli vnějším gestem, ale jedním z vnitřních dynamických prvků všeho, co se s tak prudkým spádem a výjimečným způsobem přihnalo a co jsme z vteřiny na vteřinu intenzívně žili. Ale zároveň jsme byli velmi prostí: slova, která dnes může leckdo označit jako verbalismy, byla pojmy pro věci nejobyčejnější. Necítili jsme jejich patos. Nikomu jsme se jimi nevnucovali: naopak - byla přijímána spontánně, hromadně a s takovou odezvou, s jakou snad nikdy předtím lidský hlas a vzrušená píseň u nás přijaty nebyly. Zkuste jim naslouchat dnes, po dvaceti letech, a zazní-li ze strunného nástroje aspoň jedna jediná struna, věřím, že nezazní nadarmo.

Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka

Fraška Josefa Kajetána Tyla (1808–1856) Fidlovačka s hudbou Františka Škroupa (1801–1862) byla poprvé uvedena ve Stavovském divadle 21. prosince 1834. Tylův aktuální obrázek ze života dvojjazyčné Prahy však kupodivu neměl očekávaný divácký ohlas. Fidlovačka se hrála ještě 11. ledna 1835 (ve zkrácené verzi), pak z repertoáru profesionálních scén na dlouhých 82 let zmizela. Mezitím vešla do dějin díky písni slepého Mareše „Kde domov můj“, kterou v četných koncertech zpopularizoval její první interpret Karel Strakatý (1804–1868). Fidlovačku uvedlo nově teprve 9. června 1917, ve třetím roce první světové války, v úpravě Adolfa Weniga Městské divadlo Královských Vinohradů, a ještě téhož roku se objevila na dalších českých scénách. Rok na to se stala píseň, už řadu let vnímaná jako národní hymna Čechů, také součástí státní hymny nového československého státu.

Aplikace Youradio Talk

Audiokniha Jan Pivec bez líčidla