Jaroslav Seifert

Vilém Závada

Zdeněk Štěpánek

Jiří Hurta

Julie Nováková

Ota Ornest

Dagmar Spanlangová

Jaroslava Adamová

Jaroslav Kepka

Emil Hlobil

Otomar Krejča

Jiří Bednář

Jan Drda

Jan Burian

Radovan Lukavský

Petr Oliva

Vladimír Holan

Franz Kafka

Otakar Brousek st.

Ondřej Suchý

Viktor Dyk

František Halas

František Hrubín

Marie Mrázová

Jan Seidel

Dagmar Sedláčková

Jiří Suchý

Vítězslav Nezval

Zdeněk Svěrák

Karel Berman

Dagmar Patrasová

Václav Voska

Marie Pujmanová

Zdeněk Ornest

František Buriánek

Jaroslav Kvapil

Miloš Sokola

Václav Dobiáš

Luděk Munzar

Mesomedes Krétský

Jan Fišer

Pavel Cmíral

Titus Macchius Plautus

Jiří Orten

Milan Friedl

Vladimír Švec

Antonín Zíb

Karel Höger

Naďa Urbánková

Jiřina Bohdalová

Jitka Molavcová

Václav Vydra ml.

Viola Zinková

Julie Charvátová

Eugen Jegorov

Jitka Nováková

Fanča Kvapilová

Linda Nemejovská

Ivo Gübel

Rudolf Pellar

Emil Kadeřávek

Marie Vášová

Bohumil Švarc

Martin Růžek

Dějiny a historie

Děti a mládež

Film, divadlo, rádio a TV

Novely a povídky

Poezie

Pohádky

Umění a zábava

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon a.s.

České pohádky Karla Jaromíra Erbena

Karel Jaromír Erben, jeden z našich předních pohádkářů a také sběratelů lidové slovesnosti, zaznamenával pohádkové příběhy, které si vyprávěli lidé na venkově. 
Vyprávěli mu je pastýři, ženy na polích, požádal i své přátele, aby mu pomáhali sbírat lidové příběhy, pohádky a písně ze všech krajů celé země. 
Chtěl ukázat a hlavně zachovat krásný obraz života českého lidu, jeho krásný jazyk, který poskytují právě lidová vyprávění a písničky. 
Jedna z prvních pohádek, kterou vyprávějí rodiče svým dětem, je pohádka O kohoutkovi a slepičce. Zde ji mohou naši malí i velcí posluchači naslouchat v podání Karla Högera. 
Výběr dále pokračuje dramatizací pohádky O žabce královně, ve které účinkují Viola Zinková, Vladimír Švec, Emil Kadeřávek, Dagmar Sedláčková a další. 
Poslední pohádku Jabloňová panna vypráví Julie Charvátová. 
 
Na kompletu čtyř alb jsme shromáždili nahrávky 22 nejznámějších pohádek čtených či dramatizovaných, v každém případě však interpretovaných slavnými českými herci. Nejstarší verze pohádky Dlouhý, široký a Bystrozraký je z roku 1952 s Františkem Filipovským, pokračují pohádky čtené Karlem Högerem z let 1956 až 1973 a nejmladší je Hloupý Honza z roku 1992, dramatizace s Janem Čenským. V sestavě najdeme perly pro děti nejmladší (O Budulínkovi, O Červené Karkulce, O perníkové chaloupce, O neposlušných kozlatech, O Popelce, O Smolíčkovi, Otesánek, O kohoutkovi a slepičce, Zlatovláska, Hrnečkuvař!), humorné pohádky pro mladší školáky (Čert a Káča, Kmotr Matěj, O kocouru, kohoutu a kose, Jak se Honzík učil latinsky) i velká dramatizace pohádky O bílém hadu. Nechybí slavné Tři zlaté vlasy Děda Vševěda, O dvanácti měsíčkách ani Drak dvanáctihlavý. Každý zde najde svůj oblíbený příběh. 
 
Pohádky, které musí znát každé dítě, ve znamenité interpretaci mistrů mluveného slova!

Orten: Čemu se báseň říká

JIŘÍ ORTEN (*30. 8.1919 – †1.9. 1941) 
 
Z komentáře k původnímu LP albu 0 18 0633 "Jiří Orten Čemu se báseň říká" vydanému Supraphonem v roce 1970 a nyní vydávánému poprvé digitálně: 
"Když je na světě druh lidí, kterému se říká básníci, a Vy přece víte, co to znamená, pak chci být básníkem celým srdcem a ještě víc, a chci za to zemřít..." To jsou slova z dopisu, který napsal dvacetiletý básník JIŘÍ ORTEN svému staršímu příteli, básníku Františku Halasovi. A skutečně - Jiří Orten byl jedním z "vyvolených": dva roky poté zemřel skutečně "za to", že byl a za všech okolností zůstal básníkem. Bylo to právě v den Ortenových dvadvacátých narozenin, kdy jeho osud básníka - žida, jemuž byla nacistickými zákony zakázáno tvořit a žít, byl "zasažen" koly německého sanitního vozu na tehdejším Rašínově nábřeží v Praze. O tři dny později se uzavřel lidský život Jiřího Ortena; jeho osud básníka však nepřestává zářit temným obzorem našich let...

Halas: Naše paní Božena Němcová

Sbírku básní Naše paní Božena Němcová napsal FRANTIŠEK HALAS (*3.10.1901 – †27.10.1949) v období 2. světové války jako paralelu situace českého národa a tragického osudu 
výjimečné ženy, významné osobnosti naší literatury první poloviny 19. století - BOŽENY NĚMCOVÉ (*4.2.1820 – †21.1.1862) - symbolu hrdosti, vlastenectví a odvahy. 
 
Supraphon nahrál tento cyklus básní v interpretaci Otomara Krejči, Radovana Lukavského a Dagmar Sedláčkové v roce 1965; vydán byl pod kat.číslem 94006 v roce 1967. 
Nyní vychází poprvé digitálně

Dyk: Milá sedmi loupežníků

Baladicky laděná poéma o lásce a zradě. 
Hlavní hrdinkou je odvážná dívka, která touží být volná, nechce se vázat a tak se přidá ke skupině loupežníků. Chce je milovat všechny stejně, každýz nich má nárok na její lásku. 
V průběhu děje se ale začíná její pohled na život a činy loupežníků měnit.... 
 
V nahrávce z roku 1976 recitují Dagmar Sedláčková, Vladimír Šmeral, Jiří Bednář,Petr Oliva a Luděk Munzar 
 
Komentář k původnímu LP 1 18 2157 z roku 1977: 
Rok 1877 byl pro českou literaturu zvlášť šťastný. V lednu se narodil básník mládí Fráňa Šrámek, v únoru Karel Toman, jeden z našich nejkrystaličtějších lyriků, a poslední den roku (v Pšovce u Mělníka) Viktor Dyk. Gymnázium absolvoval v Praze, kde byl jedním z jeho profesorů Alois Jirásek. Po studiích naprávnické fakultě se od roku 1900 věnoval žurnalistice, literatuře a politice. Jako student byl činný v pokrokovém hnutí, od roku 1895 publikoval časopisecky, od roku 1906 především v Lumíru, jehož byl spoluredaktorem. Politicky nejprve pracoval ve straně radikálně pokrokové, za kterou neúspěšně kandidoval do říšské rady, po válce, v níž dva roky strávil ve vězení, ve straně národně demoktratické, za kterou byl zvolen poslancem a později senátorem. Tato činnost přinesla jemu i jeho čtenářům nejedno zklamání: Dykovo militantní vlastenectví, které mělo před válkou a za války pozitivní význam, stalo se pod praporem krajně pravicové strany zpátečnictvím, jež citelně znevažovalo básníkovu pozici v literárním životě. Neboť přes to vše zůstal Viktor Dyk především básníkem. 
Na počátku své literární dráhy patřil Dyk k dekadentnímu a později anarchistickému křídlu plodné generace let devadesátých. Jeho protiměšťácké revoltující gesto, vyhrocené autorovou ironií a pregnantním aforistickým stylem, přineslo do literatury nový moment: důsledné novoromantické vidění světa jako rozporu mezi skutečností a snem. Dyk zůstal ve svém díle vášnivým bojovníkem za ideály. proto neustále narážel naantagonismus dané reality. Ačkoliv jeho tvorba má silný akcent morální, básnická imaginace autorova, vycházející zprvu ze symbolistní poetiky, se oprošťuje, je přesná v pojmenování a neklesá nikdy dolacině moralistní polohy. To se projevilo především v tvorbě satirické a epigramatické, v níž se Viktor Dyk prosadil jako kritický glosátor národního života (hlavně ve sbírkách Satiry a sarkasmy,Pohádky z naší vesnice, Prohrané kampaně). Jeho lyrický verš má v sobě dramatický náboj a zároveň i výraznou tendenci k epice; patrné to je v prvé řadě v jeho větších básnických skladbách, v Milé sedmi loupežníků, v Giuseppe Morovi a v Zápasu Jiřího Macků. Nepřekvapí proto, že básník Dyk napsal i nejedno pozoruhodné dílo beletristické, především dnes už klasickou novelu Krysař a mnoho povídek (např. v souboru Píseň o vrbě), ale i románů (Konec Hackenschmidův, Prosinec aj) a dramat: Posel, Zmoudření Dona Quijota, Veliký mág, Ondřej a drak, Revoluční trilogie aj. Především však stále tvoří Dyk lyrik, autor významných a dodnes cenných básnických sbírek: A porta inferi, Marnosti, Noci chiméry, Lehké a těžké kroky, Anebo, Okno, Poslední rok (tyto čtyři poslední knihyveršů jsou známy pod společným titulem Válečná tetralogie), Domy, Devátá vlna a další. Nejznámější jeho básní, která plnila velkou politickou funkci za světové války stejně jako v letech německé okupace, se stal vlastenecký zpěv Země mluví. 
Z předválečného období patří k nejvýznamnějším Dykovým pracím baladická lyrickoepická skladba Milá sedmi loupežníků (1906). Její počátek leží v posledních letech století, závěrečné verše byly otištěny už ve sbírce Síla života (1898). Tato báseň je chápána jako osudové schillerovské drama lásky a nenávisti, zrady a msty. Dějově skladba odkazuje ke starým loupežnickým historkám (Dyk nejednou přebírá "klasická" dějová schémata, aby na jejich pozadí vytvořil novou uměleckou skutečnost - je to případ Krysaře stejně jako Giuseppa Mora či Zmoudření Dona Quijota), v pojetí jde o výraz rozpornosti člověka, vyrůstajícího ze společenské reality zlomu století. Písňová forma a celá struktura verše je v Milé sedmi loupežníků rovnež "klasickáuvo, nový obsah, idea a patos díla jí však dávají i nový smysl, který v rouše poklidného veršového toku přijímá rysy temné osudovosti. Ironický podtext intelektuálního charakteru, v němž je jasný autorův nadhled nad příběhem, dodává skladbě další rozměr, tvoří její vnitřní drama. A tak je tu dramatičnost zastoupena nejen v příběhu samém, nýbrž i ve zvolené formě, tedy ve zpěvech milé a sedmi loupežníků, a především v polaritě lásky a zrady vyjádřené lapidárně v posledním čtyřverší skladby: 
A já vás všechny milovala 
v hlubokých lesích při měsíci. 
A já vás všechny zrazovala, 
mí smutní, krásní loupežníci! 
Dramatická forma šerosvitně baladického příběhu lásky a zrady pochopitelně volá po zvukové podobě - zvláště v době, kdy mluvené slovo se stále víc stává vyhledávanou aúčinnou formou realizace básníkova poselství. Plně to platí v případě, kdy i zvukové kvality básně, její přesný rytmus a výrazný rým, vyzývají, aby slovo se stalo hlasem. Je proto logické, žeprávě tato skladba Viktora Dyka zaznívá často z pódií scén uměleckého přednesu a že se nyní dostává i na gramofonovou desku, jejíž zvukové možnosti a estetické kvality jsou stále větší. Tentokrát se tak děje v roce, kdy si připomínáme sté výročí básníkova narození, jehož plodný život skončil roku 1931 nešťastnou náhodou ve vodách u jugoslávského ostrova Lopudu. Devátá vlna stala se osudná umělci, který ve svém díle zůstal vždy bojovníkem za neuskutečnitelný sen. Tedy romantikem, jenž dobře věděl, že sen a skutečnost jsou od dávna protihráči. Je Dykovou ctí, že všemu navzdorydokázal být rytířem snu, který usiluje o změnu reality ve jménu plodného a bohatého života a jeho hlubšího smyslu. 
Vladimír Justl

Básně Vladimíra Holana

Původní EP album 20048 "Básně Vladimíra Holana" vydal Supraphon ve spolupráci s Klubem přátel poezie v roce 1963 - nyní titul s básněmi Píseň milenky, Matce, Masopustní úterý, Večeře, Matka, Lidský hlas a dalšími z pera VLADIMÍRA HOLANA (*16. 9.1905 – †31.3.1980) v interpetaci Milana Friedla, Dagmar Sedláčkové a samotného autora. vychází poprvé digitálně. 
 
VLADIMÍR HOLAN (*16.9.1905 – †31.3.1980)

Kafka: Dopisy Mileně

Franz Kafka Dopisy Mileně 
Čtou Radovan Lukavský, Jaroslava Adamová a Martin Růžek 
Překlad Dagmar Eisnerová 
Hudba Petr Eben 
Režie Petr Adler 
Tři základní pocity prolínají Kafkovým životem a dílem: pocit úzkosti, provázený vědomím neznámé viny, pocit únavy, stále se prohlubující s progresí plicní choroby, a fyziologická nezbytnost trvalé samoty. 
Milena Jesenská byla v mnohém Kafkovi antipodem. Absolventka dívčího gymnasia Minerva patřila k emancipovanému výkvětu pražské literární společnosti. Franzi Kafkovi byla představena náhodou, ve společnosti Franze Werfla a dalších pražských německo-židovských literátů v roce 1919. Franz Kafka měl za sebou v té době několik milostných vztahů a především bohaté literární dílo. Jesenská, ne dosti šťastně provdaná, si vydělávala žurnalistikou a překlady. Od dubna 1920 se Kafka léčil z akutní tuberkulózy v jihotyrolském Meranu. V té době již byli spjati oba přátelé živou korespondencí, inspirovanou nejprve blízkými literárními zájmy. Po osobním setkání ve Vídni se Franz Kafka do Mileny zamiloval. Milující spisovatel se tu setkal s ženou inteligentní a chápající. Tomu nasvědčují už samy Kafkovy dopisy; v nich vedle čistě osobní linie, podávající analýzu vzájemného citového a milostného vztahu obou partnerů a zejména Kafkova nitra, se setkáváme s řadou filosofických, literárních, ojediněle i politických narážek, které dokazují, že okruh jejich společných zájmů byl velmi obsáhlý. Postupně se Kafkova nemoc beznadějně zhoršovala. V té době začal Kafka psát Zámek. Pravděpodobně setkání s Milenou přispělo ke vzniku jeho nejhlubšího, nejotřesnějšího, a jak mnozí přiznávají, nejrevolučnějšího díla. 
Nahrávka výběru z Kafkovy milostné korespondence vznikla v roce 1968. Dopisy Mileny Jesenské, Franze Kafky a Maxe Broda čtou Jaroslava Adamová, Radovan Lukavský a Martin Růžek s udivujícím vcítěním se do dramatických pocitů této význačné milenecké dvojice. 
 
Citlivá interpretace slavné korespondence milujícího spisovatele!

Suchý: Malý domácí tingl-tangl

Archiv Supraphonu skrývá mnoho krásných, nezapomenutelných, ale také bohužel někdy i "zapomenutých" nahrávek. 
Vždy je to ale pro nás událost, když takovou nahrávku objevíme... 
Představujeme vám doslova raritu, zajímavou a skvělou nahrávku ze "starých časů" (září 1978, studio Lucerna) na titulu určeném pouze pro digitální obchody. 
Zároveň nabízíme vysvětlení takové "záhady" v zasvěceném komentáři Lukáše Berného k prvnímu vydání titulu "Malý domácí tingl-tangl": 
 
Počátek 70. let zastihl Jiřího Suchého v těžkém životním i uměleckém období. Musel se vyrovnat s odchodem svého autorského i jevištního partnera Jiřího Šlitra, a navíc mu jeho morální kodex nedovolil odvolat podpis pod peticí Dva tisíce slov (1968), což nezůstalo bez následků. Nejprve tu byl příkaz k rozmetání sazby dvou knih již připravených k vydání (Ďáblova dobře placená procházka z Vinohrad a Lexikon pro zamilované), poté přišel zákaz rozhlasových i televizních vystoupení a postupné omezení práce dokonce i v divadle. Supraphon těmto "doporučením" odolával nejdéle zejména díky osobě vlivného ředitele Jaroslava Šedy, jenž tento post udržel do roku 1974. Za vedení jeho nástupce Viktora Kašáka, odborníka z úseku výroby desek, už vycházela ze Semaforu pouze retrospektivní alba a Jiří Suchý se na etiketách nových desek objevoval vesměs pouze jako textař jiných zpěváků. Plány na vydání záznamů z her Elektrická puma a Sladký život blázna Vincka, kolekce comedy songů s Naďou Urbánkovou či společné desky Suchého s C&K Vocalem všechny vyšuměly do ztracena. A když byl v roce 1980 dosazen do funkce generálního ředitele nekompromisní straník Jan Kvídera, následoval zákaz vydávat jakékoliv nahrávky se jménem Jiřího Suchého. 
Rozhodnutí dopadlo i na již připravenou LP desku nazvanou Malý domácí tingl-tangl, jejíž nahrávka vznikla během předchozího Kašákova vedení (měla již přiřazené i katalogové číslo Supraphon 1118 2576). Album bylo výsledkem tvůrčí spolupráce Jiřího Suchého s hudební dvojicí Jan Burian - Jiří Dědeček. Prvý jmenovaný na tuto spolupráci vzpomíná ve své knize Rychle, než to zapomenu (1990): "Od prvního seznámení nám Jiří Suchý začal nabízet spolupráci na různých podnicích, nad nimiž měl patronát. To nám strašně lichotilo a dodávalo sebedůvěru. Bohužel téměř nic z toho, co jsme plánovali, se pak nepodařilo realizovat. Ani recitál Jitky Molavcové, do něhož jsme dodali asi sedm písní, ani vystupování na prknech Semaforu v rámci juniorského týmu nazvaného Tingl tangl, pro který jsme znovu upravili naši sci-fi komedii, v níž měl Jiří Suchý hlavní roli, ani LP deska Malý domácí tingl-tangl na kterou v supraphonském studiu mluveného slova nazpívali Suchý s Molavcovou naše písničky." 
Album, jehož nahrávka byla dokončena 15. září 1978, tedy nakonec nevyšlo. Jiří Suchý definitivně opustil Supraphon a až do sametové revoluce spolupracoval s menším konkurenčním vydavatelstvím Panton, které nebylo tak svázané normalizačním dohledem. Bohužel už nevíme, čí zásluhou byla nahrávka Malého domácího tingl-tanglu zachráněna. Přesto se na ni zcela zapomnělo a o její existenci neměli tušení ani semaforští sběratelé. Dokonce ani sám Jiří Suchý. Teprve nyní se k posluchačům - vůbec poprvé - její vzácná historická nahrávka dostává. Slyšíme na ní nejen autora a jeho hereckou partnerku Jitku Molavcovou (která je též hlavní zpěvačkou alba), ale i další členy Semaforu: Evžena Jegorova, Naďu Urbánkovou (s její maličkou dcerou Lindou, jež o mnoho let později rovněž stráví několik sezon v Semaforu pod uměleckým jménem Jana Fabiánová), dále Jitku Novákovou, Dagmar Patrasovou či Fanču Kvapilovou, vnučku Jana Wericha, která tehdy v divadle vystupovala ve slavné Kytici. Hereckým hostem souboru je potom člen Karlínského divadla Ivo Gübel. A abychom nezapomněli - na piano doprovází dlouholetý semaforský klavírista Rudolf Danda. 
Na závěr ještě slova hlavního aktéra a autora, Jiřího Suchého: 
"Zpráva, že existuje tato nahrávka, mě zaskočila. V první chvíli jsem ani nevěděl, o co jde, ale pak se mi to počalo vynořovat z hlubin mé paměti, která stále funguje, jenomže zpomaleně. Což není pro herce to nejvýhodnější. Ale teď se probudila, a připomněla mi, že jsme kdysi vymysleli a s Jiřím Dědečkem a Janem Burianem uskutečnili Malý domácí tingl-tangl. Byl to pokus prorazit betonovou hradbu zákazů, které mě postihovaly za všech stran. Nu, nepovedlo se nám to, což se dalo čekat. Jan Kvídera, ředitel Supraphonu, dbal velmi poctivě o ideologickou čistotu socialistické kultury a nenechal si ji zaneřádit nějakým Suchým. Nu, nepovedlo se mu to, což se taky dalo čekat. Trvalo to sice půl století, ale Malý domácí tingl-tangl je tu. A s ním i hlasy mých přátel, kteří v oněch dobách nepodlehli požadavkům Strany. A já jim děkuju." 
Uběhlo dvaačtyřicet let od vzniku této nahrávky, ale její humor neztratil na svém kouzlu ani den. Jak se ostatně nyní můžete přesvědčit.

Spanlangová, Cmíral: Pohádky ovčí babičky a bílého beránka

Pohádky ovčí babičky Dagmar Spanlangové si před lety získaly malé posluchače jako animovaný "večerníčkovský" seriál ČT. Načetla je svým osobitým způsobem Jiřina Bohdalová, která je vypráví spolu s Pohádkami bílého beránka také na zvukových nosičích Supraphonu. Titul, známý také z dodnes žádaných leporel, je určen dětem do osmi let a potěší něhou a půvabem jednotlivých příběhů, krásnou češtinou a mistrovskou interpretací vypravěčky.

Vánoce s Dádou

Album těchto vánočních písní Dagmar Patrasové vzniklo již před čtrnácti lety, v atmosféře skutečné lásky a pohody. Z písní zní nefalšovaně prožitá oslava velkého svátku, velkolepý triumf radosti zeživota. Seznam skladeb také oslňuje jmény autorů hudby, mimo jiné Michaela Kocába, Jaroslava Uhlíře, Johna Lennona, Jiřího Šlitra a Josefa Vejvody. Z textařů pak září osobnosti typu Zdeňka Svěráka, Ondřeje Suchého, Jiřího Suchého a Eduarda Krečmara. Kromě nich využila Dáda také lidové vánoční koledy, jimiž celý komplet 22 písní končí v radostném vyvrcholení. 
Písně jsou sice určeny předevšímdětem, ale nádherou vánoční nálady bezpochyby okouzlí i řadu dospělých, kteří ocení čistý a lahodně jímavý hlas zpěvačky i dětských interpretů. Z vánoční klasiky zvolila Dáda na úvod Rolničkya řadu písňových variací na veselé i velebné koledy, pokračuje ohromujícím Lennonovým kánónem Happy Christmas-War is Over, dojme melancholií Šlitrovy a Suchého Purpury až dochází ke slavnostnímu závěru koledou Narodil se Kristus Pán. Tuto desku si samozřejmě můžete pustit kdykoliv, ale oceníte ji zvláště o Vánocích. 
 
Koledy a písně k nejkrásnějšímu svátku roku!

Nezval: Manon Lescaut. Výběr scén

Z komentáře k pásmu vybraných scén z básnické hry Vítězslava Nezvala vydanému Supraphonem v roce 1963 na LP DV 15177 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: 
Jakoby v temnotách okupované Prahy, ochromené zvlčilostí nacistického násilí, zasvítil zářivý paprsek posilující naděje na osvobození, když se začátkem května 1941 na poříčském jevišti D 40 rozezněly Nezvalovy verše o Manon Lescaut. Neboť nešlo jen o romantický příběh z klasického románu abbé Prévosta, ale o řinoucí se proud ryzí poezie, která se stala jak v obrozeneckých dobách svátkem českého jazyka. Všecka líbeznost a zpěvnost české řeči, potlačované a urážené na každém kroku surovými vetřelci, rozkřídlila Nezvalův verš, který svou krásou a hudebností uchvacoval a rázem se vřízl do paměti....Původní Burianovu inscenaci Nezvalovy Manon Lescaut připomíná už jen několik úryvků z přednesu ústřední dvojice na gramofonových deskách. Burianova hudba, komponovaná k Nezvalově básnické hře, se však nedochovala, proto v této nahrávce je použito hudebního doprovodu od Burianova spolupracovníka Vlastimila Pinkase. Už volba recitátorů pro vedoucí party naznačuje, že se nahrávka nesnaží vytvářet představu divadelního představení, nýbrž zamýšlí vytěžit z Nezvalova díla hlavně jeho básnické hodnoty a přiblížit je jako dramatickou báseň. 
Osvědčení recitátoři, Dagmar Sedláčková a Milan Friedl, známí zejména ze soustavného působení v pražském Divadle hudby, dali svou uměleckou zkušenost do služeb velkému básníkovi, jehož Manon Lescaut vždycky zapůsobí krásou zvučného verše, opěvujícího lásku silnější než smrt.... 
Josef Träger

Barikáda z rozkvetlých kaštanů

Supraphon vydal v roce 1964 v edici Gramoklub album DV 15223 Barikáda z rozkvetlých kaštanů - pásmo poezie českých básníků s motivy Pražského povstání v květnu 1945. 
Verše Františka Hrubína (úryvek z Jobovy noci a Pražského máje), Vítězslava Nezvala (sloka z Historického obrazu), Jaroslava Seiferta (básně Praze a Barikáda z rozkvetlých kaštanů a úryvek z Třetí noci), Viléma Závady (úryvek ze Slunce od východu), Františka Halase (báseň Barikáda) a Vladimíra Holana (úryvek z Díku Sovětskému svazu). Básně recitují Otakar Brousek, Václav Voska a Zdeněk Štěpánek. 
Prózu Františka Buriánka (část předmluvy sborníku Patnáct májů) a Jana Drdy (úryvek z Němé barikády) vybral a uspořádal František Hrubín, který také napsal k albu tento komentář: 
 
Jsme často v pokušení zavzpomínat si bez patosu na ony dny před dvaceti lety, ale není to v našich silách. 
Byly to slavné dny, patos byl v jejich samém základu, nelze ho z nich vytrhnout, nelze se ve vzpomínce octnout na pražských ulicích bez pohnutí. Proto, dokud budou žít pamětníci, budou květy šeříků hrát barvou ocele, do níž se rozstříkla krev, jarní slunce bude leštit slavné pancéře a Město bude vycházet ze zbořených domů, ze střepin a z ulic s vyrvanou dlažbou v zástupech, provolávajících slávu hrdinům. 
Nebylo básníka, který by se patosu ubránil. Ale zrovna tak nebylo básníka, který by nezazpíval z nejvnitřnější potřeby, z nejupřímnějšího záměru tak, jak se mu v tu chvíli zazpívat chtělo: široce, daleko slyšitelně, slavnostně. S prsou se nám odvalila naráz tíha, která nás nutila i píseň šeptat, s rukou na závoře jen v náznacích a nesrozumitelně pro sluch nepřítele vypovídat o temných časech, o lidech temnějších než běs, ale i o naději, která se sbírala v křehkých slokách, aby se nakonec slila v mohutný proud a vyrazila sborovým zpěvem. 
Beznozí jsme běželi, bez dechu dýchali, ale přesto jsme cítili, že se ženeme vpřed, že se nevracíme. A najednou se před námi otevřel májový den v takové kráse, jak jsme si to nepředstavovali ani v nejsmělejším snu. Ne, nebylo v našich silách vejít do toho dne jen tak, docela prostě, přijmout ho jako odměnu, nepoděkovat; byl to den, v němž slzy slušely mužům, jako několik hodin předtím patřily pancéřové pěsti rukám sotva odrostlých chlapců. Slova jako krev, barikáda, máj, vlast nebyla jen slovy, za nimi byla hmatatelná skutečnost, za nimi kypěla velká zkušenost, a skládá-li se z těchto slov mnoho tehdejších veršů, skládá se z nich právem. Krev jsme tenkrát viděli všichni, a nelze ji nazvat jinak než krví, každému z nás prošlo rukama tisíce dlažebních kostek, které jsme vršili jednu na druhou, a pro barikádu jsme nemohli najít prostší slovo než barikáda. 
Zdá-li se někomu, že jsme byli příliš patetičtí, snad má pravdu. Jak už jsem řekl, patos byl nikoli vnějším gestem, ale jedním z vnitřních dynamických prvků všeho, co se s tak prudkým spádem a výjimečným způsobem přihnalo a co jsme z vteřiny na vteřinu intenzívně žili. Ale zároveň jsme byli velmi prostí: slova, která dnes může leckdo označit jako verbalismy, byla pojmy pro věci nejobyčejnější. Necítili jsme jejich patos. Nikomu jsme se jimi nevnucovali: naopak - byla přijímána spontánně, hromadně a s takovou odezvou, s jakou snad nikdy předtím lidský hlas a vzrušená píseň u nás přijaty nebyly. Zkuste jim naslouchat dnes, po dvaceti letech, a zazní-li ze strunného nástroje aspoň jedna jediná struna, věřím, že nezazní nadarmo.

Dějepis. Album pro dějepis na ZDŠ - Antika

Původní titul DM 15289 "Dějepis. Album pro dějepis na ZDŠ - Antika" vydal Supraphon v rámci vzdělávací řady pro školy v roce 1966 - nyní titul věnovaný dílům Homérovým, Sofoklovým, básnířky Sapfo a dalším antickým autorům vychází poprvé digitálně.

Aplikace Youradio Talk

Pro přehrání dalších podcastů se prosím registrujte.

Výsledky hledání

Kapitoly

Audioknihy