Michal Pavlata

Stanislav Kostka Neumann

Miroslav Doležal

Stěpan Petrovič Ščipačov

Jaroslav Seifert

Vilém Závada

Petr Eben

Zdeněk Štěpánek

Jiří Hurta

Julie Nováková

Jiří Šrámek

Ota Ornest

Dagmar Spanlangová

Jaroslava Adamová

Josef Kainar

Jaroslava Obermaierová

Marie Rottrová

Jiří Hanák

Dagmar Jaklová-Oravová

Rudolf Kvíz

Zdeněk Sedláček

Jiří Schwarz

Rudolf Hrušínský

Jaroslav Kepka

Petr Haničinec

Josef Hora

Jitka Molavcová

Emil Hlobil

Otomar Krejča

Jiří Klem

Jaromír Spal

Jiří Bednář

Hana Kofránková

Jan Drda

Jan Burian

Ota Sklenčka

Radovan Lukavský

Petr Oliva

Josef Chvalina

Vladimír Holan

Marek Kopelent

Franz Kafka

Otakar Brousek st.

Ondřej Suchý

Antonín Sova

Viktor Dyk

František Halas

František Hrubín

Alfred Strejček

Pavel Jurkovič

Vlastimil Fišar

Milada Boublíková

Marie Mrázová

Jiří Wolker

Jan Seidel

Dagmar Sedláčková

Jiří Suchý

Vítězslav Nezval

Oldřich Mikulášek

Zdeněk Svěrák

Karel Berman

Beno Blachut

Miloš Nedbal

Marie Tomášová

Madla Hornová

Kamil Hurt

Dagmar Patrasová

Václav Voska

Jiřina Petrovická

Marie Pujmanová

Jan Kačer

Bohumil Švarc

Zdeněk Ornest

František Buriánek

Jaroslav Kvapil

Miloš Sokola

Václav Dobiáš

Jiří Adamíra

Luděk Munzar

Mesomedes Krétský

Jan Fišer

Pavel Cmíral

Titus Macchius Plautus

Rainer Maria Rilke

Petr Bezruč

Konstantin Biebl

Jiří Orten

Karel Toman

Milan Friedl

Jaroslav Uhlíř

Naďa Urbánková

Jiřina Bohdalová

Miroslav Moravec

Eugen Jegorov

Jitka Nováková

Fanča Kvapilová

Linda Nemejovská

Ivo Gübel

Jiří Macháček

Stella Zázvorková

Vlastimil Brodský

Marie Vášová

Martin Růžek

Jiří Prager

Dějiny a historie

Děti a mládež

Film, divadlo, rádio a TV

Novely a povídky

Poezie

Pohádky

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon a.s.

Holan: Noc s Hamletem

Poéma Vladimíra Holana (1905-1980) Noc s Hamletem patří bezesporu mezi vrcholná díla české pozie. 
Poprvé vyšla knižně v roce 1964, byť byla napsána již v padesátých letech, ale Holan tehdy příliš nevyhovoval politickým poměrům v zemi 
a tak si tato skladba musela na knižní vydání počkat... 
V listopadu roku 1963 byla Holanova Noc s Hamletem druhou inscenací Poetické vinárny Violav Praze. 
V režii jejího ředitele Vladimíra Justla v ní účinkovali R. Lukavský, D. Sedláčková, M. Doležal. Představení se hrálo řadu let a stalo se legendou... 
Radovan Lukavský, nezapomenutelný představitel Shakespearova Hamleta na prknech Národního divadla, tak zůstal s postavou Hamleta spojen i poté, co s divadelní rolí skončil, byť v podobě proměněné... 
 
V roce 1968 toto legendární představení nahrála v Divadle hudby firma Supraphon. 
Tento skvost supraphonského archivu posíláme za posluchači v digitální podobě k pátému výročí úmrtí Radovana Lukavského († 10. března 2008)

Rilke: Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka

Původní LP 2 18 0404 "Rainer Maria Rilke Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka" vydal Supraphon v roce 1966 - nyní titul vychází poprvé digitálně. 
 
Rilke svou báseň napsal během jediné podzimní noci roku 1899, ale její konečnou verzi, která mu přinesla světový úspěch, napsal až v roce 1912. 
Hlavním hrdinou Rilkeho sugestivní balady je osmnáctiletý Kryštof Rilke, jeho skutečný či domnělý dávný předek, který jede s armádou pustou krajinou. 
Unavení vojáci si vyprávějí a vzpomínají na své milé či matky, které zanechali doma. Všichni si porozumí, ač mluví různými jazyky... 
Rilke probírá s francouzským markýzem důvody, proč šli do války; před spaním markýz políbí svou růži a dává Kryštofovi jeden okvětní plátek, aby jej chránil. 
Ráno pověří generál Špork Kryštofa důležitou úlohou - ponese jako kornet korouhev. Rilke o tom píše dopis matce, přikládá k němu okvětní lístek růže a ukládá si jej do kabátu... 
V noci před bitvou prožije kornet Kryštof několik hodin plných vášně a lásky s hradní paní, kde armáda nocuje a bouřlivě se baví před bitvou. 
Hrad ale přepadnou Turci a zapálí jej, kornetův kabátec hoří...vojáci již vyběhli ven, volají kornneta, ale ten se opozdil a je sám uprostřed nepřátel. 
I jeho korouhev vzplane...kornet na válečném poli padl.

Orten: Čemu se báseň říká

JIŘÍ ORTEN (*30. 8.1919 – †1.9. 1941) 
 
Z komentáře k původnímu LP albu 0 18 0633 "Jiří Orten Čemu se báseň říká" vydanému Supraphonem v roce 1970 a nyní vydávánému poprvé digitálně: 
"Když je na světě druh lidí, kterému se říká básníci, a Vy přece víte, co to znamená, pak chci být básníkem celým srdcem a ještě víc, a chci za to zemřít..." To jsou slova z dopisu, který napsal dvacetiletý básník JIŘÍ ORTEN svému staršímu příteli, básníku Františku Halasovi. A skutečně - Jiří Orten byl jedním z "vyvolených": dva roky poté zemřel skutečně "za to", že byl a za všech okolností zůstal básníkem. Bylo to právě v den Ortenových dvadvacátých narozenin, kdy jeho osud básníka - žida, jemuž byla nacistickými zákony zakázáno tvořit a žít, byl "zasažen" koly německého sanitního vozu na tehdejším Rašínově nábřeží v Praze. O tři dny později se uzavřel lidský život Jiřího Ortena; jeho osud básníka však nepřestává zářit temným obzorem našich let...

Halas: Ženy

Z komentáře k původnímu LP albu 1118 2988 vydanému Supraphonem v roce 1982 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: 
Snad že svou matku ztratil už v osmi letech, snad že mu stále více časem chyběla a pořád ji hledal, její doteky, které "jsou na všem", barvy a linie, "aby si z nich složil obraz tratící se nenávratně", snad že poezie není než ženského rodu, ale určitě hlavně proto, že měl nekonečnou potřebu i schopnost něhy, básník František Halas (1901 - 1949) psal své dílo ve znamení plachého, ale vytrvalého obdivu a úcty k ženě....Halasova poezie už od prvních dochovaných básnických pokusů, od Smutné něhy, Vráceného prstýnku a Souchotinářky je dvornou službou ženě...vyniká ve vztahu k ženě a k ženám zvláštní pozorností a noblesou, jaká se kdysi přičítala urozeným rytířům, ale svou opravdovostí všecku feudální i pozdější šlechtu předčí a zahanbuje... 
Milan Blahynka

Portrét básníka Vladimíra Holana

Z komentáře Vladimíra Justla k původnímu LP albu DV 15298 "Portrét básníka Vladimíra Holana" vydanému Supraphonem v roce 1966 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: 
Na počátku své básnické dráhy napsal Vladimír Holan knihu nazvanou Triumf smrti; nyní jsme v čase, kdy se dovršuje závratný triumf jeho poezie. Holanovy básnické knihy posledních let zatřásly českou poezií a nastoupily vítěznou cestu Evropou. Cena, kterou platí umělec Holanova typu za svůj triumf, se jmenuje život. Holan obětoval poezii celé své bytí, nic z nárazů let ho neodradilo od nastoupené cesty...Nic básníkovi nezabránilo, aby vyvedl Eurydiku své poezie z podsvětí na tento svět. A tím nám dopřál štěstí sdílet s ní, žit ji. Porozuměl si s tvůrci minulého století, s Máchou a Březinou, převzal jejich dědictví, aby svou tvorbou otevřel cestu budoucnosti a vynesl české básnické slovo znovu až k hvězdám...Na první straně desky se sešlo čtyřiadvacet lyrických básní ze všech období spisovatelovy tvorby, nejstarší ze sbírky Vanutí (vyšla 1932), nejmladší v Bolesti (verše z let 1949-55)...Holanova lyrika je zahájena v našem profilu trojnásobným úvodním akordem mužských hlasů: antré múzickým (Modlitba kamene), z něhož vychází i následné řečení Kopelentovo, dvojportrétem osudu a tvorby z počátku autorova uměleckého zápasu (Někomu --;Modlitba) a verši, v nichž láska a poezie navzájem splývají...(Ptala se tě..; přesnější by bylo říci: život a poezie)....Realizace takto pojaté portrétní desky ujali se tvůrci Holanovy Noci s Hamletem. Od premiéry této skladby ve Viole 18. listopadu 1963 setkávali se s Holanovou poezií stále častěji; dnes představují vyhraněné pojetí, jak ji interpretovat. Při společném přístupu a zkušenostech zachovali si - zvláště na této desce - každý svou řekl bych holanovskou individualitu, na níž také spoléhala kompozice scénáře. Nakolik se ovšem všechny ty záměry a úmysly staly viditelným činem, který má svou uměleckou sílu a sdělnost, musí už posoudit posluchač sám.

Pasu, pasu písničky

Nejoblíbenější deska ze všech, které kdy Dáda Patrasová nahrála, vznikla v roce 1989 jako LP. Založila nesmírnou popularitu mladé zpěvačky, prodalo se jí hned v počátcích několik stovek tisíc a od té doby v reedicích stále neomylně kraluje mezi písničkovými komplety pro děti. Není divu. Tvůrci písní jsou mistři Jaroslav Uhlíř, Zdeněk Svěrák, Ivan Mládek, Jiří Šlitr, Jiří Suchý, František Ringo Čech, Vladimír Popelka a Felix Slováček. Tyto písničky vystřelily Dádu mezi trvalé hvězdy na českém nebi a i po dvaceti letech své zářivé existence okouzlují. 
Komplet doplňuje bonusněkolika nejznámějších skladeb z mnoha dalších písničkových alb této první královny dětského popu. 
 
Stále zářivá a nejúspěšnější deska Dády Patrasové!

Halas: Naše paní Božena Němcová

Sbírku básní Naše paní Božena Němcová napsal FRANTIŠEK HALAS (*3.10.1901 – †27.10.1949) v období 2. světové války jako paralelu situace českého národa a tragického osudu 
výjimečné ženy, významné osobnosti naší literatury první poloviny 19. století - BOŽENY NĚMCOVÉ (*4.2.1820 – †21.1.1862) - symbolu hrdosti, vlastenectví a odvahy. 
 
Supraphon nahrál tento cyklus básní v interpretaci Otomara Krejči, Radovana Lukavského a Dagmar Sedláčkové v roce 1965; vydán byl pod kat.číslem 94006 v roce 1967. 
Nyní vychází poprvé digitálně

Dyk: Milá sedmi loupežníků

Baladicky laděná poéma o lásce a zradě. 
Hlavní hrdinkou je odvážná dívka, která touží být volná, nechce se vázat a tak se přidá ke skupině loupežníků. Chce je milovat všechny stejně, každýz nich má nárok na její lásku. 
V průběhu děje se ale začíná její pohled na život a činy loupežníků měnit.... 
 
V nahrávce z roku 1976 recitují Dagmar Sedláčková, Vladimír Šmeral, Jiří Bednář,Petr Oliva a Luděk Munzar 
 
Komentář k původnímu LP 1 18 2157 z roku 1977: 
Rok 1877 byl pro českou literaturu zvlášť šťastný. V lednu se narodil básník mládí Fráňa Šrámek, v únoru Karel Toman, jeden z našich nejkrystaličtějších lyriků, a poslední den roku (v Pšovce u Mělníka) Viktor Dyk. Gymnázium absolvoval v Praze, kde byl jedním z jeho profesorů Alois Jirásek. Po studiích naprávnické fakultě se od roku 1900 věnoval žurnalistice, literatuře a politice. Jako student byl činný v pokrokovém hnutí, od roku 1895 publikoval časopisecky, od roku 1906 především v Lumíru, jehož byl spoluredaktorem. Politicky nejprve pracoval ve straně radikálně pokrokové, za kterou neúspěšně kandidoval do říšské rady, po válce, v níž dva roky strávil ve vězení, ve straně národně demoktratické, za kterou byl zvolen poslancem a později senátorem. Tato činnost přinesla jemu i jeho čtenářům nejedno zklamání: Dykovo militantní vlastenectví, které mělo před válkou a za války pozitivní význam, stalo se pod praporem krajně pravicové strany zpátečnictvím, jež citelně znevažovalo básníkovu pozici v literárním životě. Neboť přes to vše zůstal Viktor Dyk především básníkem. 
Na počátku své literární dráhy patřil Dyk k dekadentnímu a později anarchistickému křídlu plodné generace let devadesátých. Jeho protiměšťácké revoltující gesto, vyhrocené autorovou ironií a pregnantním aforistickým stylem, přineslo do literatury nový moment: důsledné novoromantické vidění světa jako rozporu mezi skutečností a snem. Dyk zůstal ve svém díle vášnivým bojovníkem za ideály. proto neustále narážel naantagonismus dané reality. Ačkoliv jeho tvorba má silný akcent morální, básnická imaginace autorova, vycházející zprvu ze symbolistní poetiky, se oprošťuje, je přesná v pojmenování a neklesá nikdy dolacině moralistní polohy. To se projevilo především v tvorbě satirické a epigramatické, v níž se Viktor Dyk prosadil jako kritický glosátor národního života (hlavně ve sbírkách Satiry a sarkasmy,Pohádky z naší vesnice, Prohrané kampaně). Jeho lyrický verš má v sobě dramatický náboj a zároveň i výraznou tendenci k epice; patrné to je v prvé řadě v jeho větších básnických skladbách, v Milé sedmi loupežníků, v Giuseppe Morovi a v Zápasu Jiřího Macků. Nepřekvapí proto, že básník Dyk napsal i nejedno pozoruhodné dílo beletristické, především dnes už klasickou novelu Krysař a mnoho povídek (např. v souboru Píseň o vrbě), ale i románů (Konec Hackenschmidův, Prosinec aj) a dramat: Posel, Zmoudření Dona Quijota, Veliký mág, Ondřej a drak, Revoluční trilogie aj. Především však stále tvoří Dyk lyrik, autor významných a dodnes cenných básnických sbírek: A porta inferi, Marnosti, Noci chiméry, Lehké a těžké kroky, Anebo, Okno, Poslední rok (tyto čtyři poslední knihyveršů jsou známy pod společným titulem Válečná tetralogie), Domy, Devátá vlna a další. Nejznámější jeho básní, která plnila velkou politickou funkci za světové války stejně jako v letech německé okupace, se stal vlastenecký zpěv Země mluví. 
Z předválečného období patří k nejvýznamnějším Dykovým pracím baladická lyrickoepická skladba Milá sedmi loupežníků (1906). Její počátek leží v posledních letech století, závěrečné verše byly otištěny už ve sbírce Síla života (1898). Tato báseň je chápána jako osudové schillerovské drama lásky a nenávisti, zrady a msty. Dějově skladba odkazuje ke starým loupežnickým historkám (Dyk nejednou přebírá "klasická" dějová schémata, aby na jejich pozadí vytvořil novou uměleckou skutečnost - je to případ Krysaře stejně jako Giuseppa Mora či Zmoudření Dona Quijota), v pojetí jde o výraz rozpornosti člověka, vyrůstajícího ze společenské reality zlomu století. Písňová forma a celá struktura verše je v Milé sedmi loupežníků rovnež "klasickáuvo, nový obsah, idea a patos díla jí však dávají i nový smysl, který v rouše poklidného veršového toku přijímá rysy temné osudovosti. Ironický podtext intelektuálního charakteru, v němž je jasný autorův nadhled nad příběhem, dodává skladbě další rozměr, tvoří její vnitřní drama. A tak je tu dramatičnost zastoupena nejen v příběhu samém, nýbrž i ve zvolené formě, tedy ve zpěvech milé a sedmi loupežníků, a především v polaritě lásky a zrady vyjádřené lapidárně v posledním čtyřverší skladby: 
A já vás všechny milovala 
v hlubokých lesích při měsíci. 
A já vás všechny zrazovala, 
mí smutní, krásní loupežníci! 
Dramatická forma šerosvitně baladického příběhu lásky a zrady pochopitelně volá po zvukové podobě - zvláště v době, kdy mluvené slovo se stále víc stává vyhledávanou aúčinnou formou realizace básníkova poselství. Plně to platí v případě, kdy i zvukové kvality básně, její přesný rytmus a výrazný rým, vyzývají, aby slovo se stalo hlasem. Je proto logické, žeprávě tato skladba Viktora Dyka zaznívá často z pódií scén uměleckého přednesu a že se nyní dostává i na gramofonovou desku, jejíž zvukové možnosti a estetické kvality jsou stále větší. Tentokrát se tak děje v roce, kdy si připomínáme sté výročí básníkova narození, jehož plodný život skončil roku 1931 nešťastnou náhodou ve vodách u jugoslávského ostrova Lopudu. Devátá vlna stala se osudná umělci, který ve svém díle zůstal vždy bojovníkem za neuskutečnitelný sen. Tedy romantikem, jenž dobře věděl, že sen a skutečnost jsou od dávna protihráči. Je Dykovou ctí, že všemu navzdorydokázal být rytířem snu, který usiluje o změnu reality ve jménu plodného a bohatého života a jeho hlubšího smyslu. 
Vladimír Justl

Básně Vladimíra Holana

Původní EP album 20048 "Básně Vladimíra Holana" vydal Supraphon ve spolupráci s Klubem přátel poezie v roce 1963 - nyní titul s básněmi Píseň milenky, Matce, Masopustní úterý, Večeře, Matka, Lidský hlas a dalšími z pera VLADIMÍRA HOLANA (*16. 9.1905 – †31.3.1980) v interpetaci Milana Friedla, Dagmar Sedláčkové a samotného autora. vychází poprvé digitálně. 
 
VLADIMÍR HOLAN (*16.9.1905 – †31.3.1980)

Ščipačov: Sloky lásky

Z komentáře Vladimíra Justla k původnímu titulu DV 15190 "Stěpan Ščipačev Sloky lásky" vydanému v Supraphonu v roce 1963 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: 
Není snad obdobného příkladu, jaký v české překladové literatuře, zvláště pak v poezii, představuje milostná lyrika Stěpana Ščipačeva, známá pod názvem Sloky lásky. Ta výjimečnost je několikerá, mnohostranná, převažují však dva základní aspekty: nová a nová vydání a obrovské náklady přesáhly všechny dřívější "rekordy" v oblasti publikace přeložené poezie; dále pak jde o význam, jaký sehrála tato lyrika sovětského básníka ve vývoji naší domácí poezie. Neboť v době, kdy u nás byla milostná poezie takřka na indexu, znamenaly Sloky lásky jednu z mála oáz v souši naší domácí produkce. Že to byla oáza nejvyhledávanější, způsobilo nejen téma těch veršů, jejich lidská upřímnost a přesvědčivost, blízkost, jejich tvarová prostota, melodičnost, nýbrž také a především mistrovský překlad básníka Ladislav Fikara, vycházející jak z domácí tradice, tak odpovídající současnému cítění především mladých lidí. Opakovala se tu v ještě větší míře situace, jaká kdysi vznikla v českém literárním životě po vydání Mathesiových parafrází Zpěvy staré Číny...Po knižních vydáních hlásí se nyní Sloky lásky znovu o pozornost, tentokrát nejdou však za českým čtenářem, nýbrž za posluchačem. Je jen v logice jejich osudů u nás, že jsou to právě verše, které se ve výběru a uspořádání překladatele Ladisla Fikara stala skladateli Petru Ebenovi a režisérům Jiřímu Šrámkovi a Jiřímu Venhodovi příležitostí ke zvláštnímu a u nás dost ojedinělému pokusu: k vytvoření osobitého literárně hudebního celku, v němž je hudba rovnocennou partnerkou poezie. Nejde tedy o navyklý způsob přednesu veršů, kdy hudba má podřadnou, spíš doprovodnou roli nebo funkci odpočinkových předělů, nýbrž o svébytný a jednolitý umělecký tvar. Petr Eben pracuje s libretem nejrůznějším způsobem. Jednou je mu báseň písňovým textem, třeba i nepříliš vzdáleným operní árii, jindy za spoluúčasti mužského, ženského či smíšeného sboru vyrůstá mu v tvar blízký kantátě, poté v recitativ, který mu dovoluje gradovat ústřední myšlenky, vracet základní motivy....Nosnost a životnost takto vzniklého díla ověří nyní posluchači. Ščipačevovy verše se v rukou dalších umělců stávají tedy experimentem na nových cestách poezie a hudby. Jednou z dalších možností, jak sblížit znovu, snad podle staré tradice, slova a tóny, jak najít opět jejich společnou řeč v nové kvalitě. Jak zvýraznit melodii, tedy hudebnost, rytmus a plynulost slov a jak zhmotnit pro ty, jimž tóny nejsou vlastní řečí, myšlenku hudebního partu. Jak tedy říci víc, přesněji a vnitřněji, jak obohatit citovost těch, kdo vědí nebo alespoň tuší, že bez umění není plného života.

Kafka: Dopisy Mileně

Franz Kafka Dopisy Mileně 
Čtou Radovan Lukavský, Jaroslava Adamová a Martin Růžek 
Překlad Dagmar Eisnerová 
Hudba Petr Eben 
Režie Petr Adler 
Tři základní pocity prolínají Kafkovým životem a dílem: pocit úzkosti, provázený vědomím neznámé viny, pocit únavy, stále se prohlubující s progresí plicní choroby, a fyziologická nezbytnost trvalé samoty. 
Milena Jesenská byla v mnohém Kafkovi antipodem. Absolventka dívčího gymnasia Minerva patřila k emancipovanému výkvětu pražské literární společnosti. Franzi Kafkovi byla představena náhodou, ve společnosti Franze Werfla a dalších pražských německo-židovských literátů v roce 1919. Franz Kafka měl za sebou v té době několik milostných vztahů a především bohaté literární dílo. Jesenská, ne dosti šťastně provdaná, si vydělávala žurnalistikou a překlady. Od dubna 1920 se Kafka léčil z akutní tuberkulózy v jihotyrolském Meranu. V té době již byli spjati oba přátelé živou korespondencí, inspirovanou nejprve blízkými literárními zájmy. Po osobním setkání ve Vídni se Franz Kafka do Mileny zamiloval. Milující spisovatel se tu setkal s ženou inteligentní a chápající. Tomu nasvědčují už samy Kafkovy dopisy; v nich vedle čistě osobní linie, podávající analýzu vzájemného citového a milostného vztahu obou partnerů a zejména Kafkova nitra, se setkáváme s řadou filosofických, literárních, ojediněle i politických narážek, které dokazují, že okruh jejich společných zájmů byl velmi obsáhlý. Postupně se Kafkova nemoc beznadějně zhoršovala. V té době začal Kafka psát Zámek. Pravděpodobně setkání s Milenou přispělo ke vzniku jeho nejhlubšího, nejotřesnějšího, a jak mnozí přiznávají, nejrevolučnějšího díla. 
Nahrávka výběru z Kafkovy milostné korespondence vznikla v roce 1968. Dopisy Mileny Jesenské, Franze Kafky a Maxe Broda čtou Jaroslava Adamová, Radovan Lukavský a Martin Růžek s udivujícím vcítěním se do dramatických pocitů této význačné milenecké dvojice. 
 
Citlivá interpretace slavné korespondence milujícího spisovatele!

Moderní české básnické sbírky II.

Suchý: Malý domácí tingl-tangl

Archiv Supraphonu skrývá mnoho krásných, nezapomenutelných, ale také bohužel někdy i "zapomenutých" nahrávek. 
Vždy je to ale pro nás událost, když takovou nahrávku objevíme... 
Představujeme vám doslova raritu, zajímavou a skvělou nahrávku ze "starých časů" (září 1978, studio Lucerna) na titulu určeném pouze pro digitální obchody. 
Zároveň nabízíme vysvětlení takové "záhady" v zasvěceném komentáři Lukáše Berného k prvnímu vydání titulu "Malý domácí tingl-tangl": 
 
Počátek 70. let zastihl Jiřího Suchého v těžkém životním i uměleckém období. Musel se vyrovnat s odchodem svého autorského i jevištního partnera Jiřího Šlitra, a navíc mu jeho morální kodex nedovolil odvolat podpis pod peticí Dva tisíce slov (1968), což nezůstalo bez následků. Nejprve tu byl příkaz k rozmetání sazby dvou knih již připravených k vydání (Ďáblova dobře placená procházka z Vinohrad a Lexikon pro zamilované), poté přišel zákaz rozhlasových i televizních vystoupení a postupné omezení práce dokonce i v divadle. Supraphon těmto "doporučením" odolával nejdéle zejména díky osobě vlivného ředitele Jaroslava Šedy, jenž tento post udržel do roku 1974. Za vedení jeho nástupce Viktora Kašáka, odborníka z úseku výroby desek, už vycházela ze Semaforu pouze retrospektivní alba a Jiří Suchý se na etiketách nových desek objevoval vesměs pouze jako textař jiných zpěváků. Plány na vydání záznamů z her Elektrická puma a Sladký život blázna Vincka, kolekce comedy songů s Naďou Urbánkovou či společné desky Suchého s C&K Vocalem všechny vyšuměly do ztracena. A když byl v roce 1980 dosazen do funkce generálního ředitele nekompromisní straník Jan Kvídera, následoval zákaz vydávat jakékoliv nahrávky se jménem Jiřího Suchého. 
Rozhodnutí dopadlo i na již připravenou LP desku nazvanou Malý domácí tingl-tangl, jejíž nahrávka vznikla během předchozího Kašákova vedení (měla již přiřazené i katalogové číslo Supraphon 1118 2576). Album bylo výsledkem tvůrčí spolupráce Jiřího Suchého s hudební dvojicí Jan Burian - Jiří Dědeček. Prvý jmenovaný na tuto spolupráci vzpomíná ve své knize Rychle, než to zapomenu (1990): "Od prvního seznámení nám Jiří Suchý začal nabízet spolupráci na různých podnicích, nad nimiž měl patronát. To nám strašně lichotilo a dodávalo sebedůvěru. Bohužel téměř nic z toho, co jsme plánovali, se pak nepodařilo realizovat. Ani recitál Jitky Molavcové, do něhož jsme dodali asi sedm písní, ani vystupování na prknech Semaforu v rámci juniorského týmu nazvaného Tingl tangl, pro který jsme znovu upravili naši sci-fi komedii, v níž měl Jiří Suchý hlavní roli, ani LP deska Malý domácí tingl-tangl na kterou v supraphonském studiu mluveného slova nazpívali Suchý s Molavcovou naše písničky." 
Album, jehož nahrávka byla dokončena 15. září 1978, tedy nakonec nevyšlo. Jiří Suchý definitivně opustil Supraphon a až do sametové revoluce spolupracoval s menším konkurenčním vydavatelstvím Panton, které nebylo tak svázané normalizačním dohledem. Bohužel už nevíme, čí zásluhou byla nahrávka Malého domácího tingl-tanglu zachráněna. Přesto se na ni zcela zapomnělo a o její existenci neměli tušení ani semaforští sběratelé. Dokonce ani sám Jiří Suchý. Teprve nyní se k posluchačům - vůbec poprvé - její vzácná historická nahrávka dostává. Slyšíme na ní nejen autora a jeho hereckou partnerku Jitku Molavcovou (která je též hlavní zpěvačkou alba), ale i další členy Semaforu: Evžena Jegorova, Naďu Urbánkovou (s její maličkou dcerou Lindou, jež o mnoho let později rovněž stráví několik sezon v Semaforu pod uměleckým jménem Jana Fabiánová), dále Jitku Novákovou, Dagmar Patrasovou či Fanču Kvapilovou, vnučku Jana Wericha, která tehdy v divadle vystupovala ve slavné Kytici. Hereckým hostem souboru je potom člen Karlínského divadla Ivo Gübel. A abychom nezapomněli - na piano doprovází dlouholetý semaforský klavírista Rudolf Danda. 
Na závěr ještě slova hlavního aktéra a autora, Jiřího Suchého: 
"Zpráva, že existuje tato nahrávka, mě zaskočila. V první chvíli jsem ani nevěděl, o co jde, ale pak se mi to počalo vynořovat z hlubin mé paměti, která stále funguje, jenomže zpomaleně. Což není pro herce to nejvýhodnější. Ale teď se probudila, a připomněla mi, že jsme kdysi vymysleli a s Jiřím Dědečkem a Janem Burianem uskutečnili Malý domácí tingl-tangl. Byl to pokus prorazit betonovou hradbu zákazů, které mě postihovaly za všech stran. Nu, nepovedlo se nám to, což se dalo čekat. Jan Kvídera, ředitel Supraphonu, dbal velmi poctivě o ideologickou čistotu socialistické kultury a nenechal si ji zaneřádit nějakým Suchým. Nu, nepovedlo se mu to, což se taky dalo čekat. Trvalo to sice půl století, ale Malý domácí tingl-tangl je tu. A s ním i hlasy mých přátel, kteří v oněch dobách nepodlehli požadavkům Strany. A já jim děkuju." 
Uběhlo dvaačtyřicet let od vzniku této nahrávky, ale její humor neztratil na svém kouzlu ani den. Jak se ostatně nyní můžete přesvědčit.

Spanlangová, Cmíral: Pohádky ovčí babičky a bílého beránka

Pohádky ovčí babičky Dagmar Spanlangové si před lety získaly malé posluchače jako animovaný "večerníčkovský" seriál ČT. Načetla je svým osobitým způsobem Jiřina Bohdalová, která je vypráví spolu s Pohádkami bílého beránka také na zvukových nosičích Supraphonu. Titul, známý také z dodnes žádaných leporel, je určen dětem do osmi let a potěší něhou a půvabem jednotlivých příběhů, krásnou češtinou a mistrovskou interpretací vypravěčky.

Vánoce s Dádou

Album těchto vánočních písní Dagmar Patrasové vzniklo již před čtrnácti lety, v atmosféře skutečné lásky a pohody. Z písní zní nefalšovaně prožitá oslava velkého svátku, velkolepý triumf radosti zeživota. Seznam skladeb také oslňuje jmény autorů hudby, mimo jiné Michaela Kocába, Jaroslava Uhlíře, Johna Lennona, Jiřího Šlitra a Josefa Vejvody. Z textařů pak září osobnosti typu Zdeňka Svěráka, Ondřeje Suchého, Jiřího Suchého a Eduarda Krečmara. Kromě nich využila Dáda také lidové vánoční koledy, jimiž celý komplet 22 písní končí v radostném vyvrcholení. 
Písně jsou sice určeny předevšímdětem, ale nádherou vánoční nálady bezpochyby okouzlí i řadu dospělých, kteří ocení čistý a lahodně jímavý hlas zpěvačky i dětských interpretů. Z vánoční klasiky zvolila Dáda na úvod Rolničkya řadu písňových variací na veselé i velebné koledy, pokračuje ohromujícím Lennonovým kánónem Happy Christmas-War is Over, dojme melancholií Šlitrovy a Suchého Purpury až dochází ke slavnostnímu závěru koledou Narodil se Kristus Pán. Tuto desku si samozřejmě můžete pustit kdykoliv, ale oceníte ji zvláště o Vánocích. 
 
Koledy a písně k nejkrásnějšímu svátku roku!

Nezvalův Zpěv domova

Původní LP album 1 18 1938 "Nezvalův Zpěv domova" vydal Supraphon v roce 1976 - nyní titul vychází poprvé digitálně 
 
Album "Nezvalův Zpěv domova" tvoří verše ze sbírek Sbohem a šáteček, 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida, Historický obraz, Zpěv míru, 
Z domoviny, Křídla, Chrpy a města, úryvky pamětí Z mého života a z dramatu Manon Lescaut. 
 
"Nezapomínejme, že básník a poezie nadlehčují i tu nejubožejší skutečnost, že bez nich, bez jejich objevitelského pohledu byla by skutečnost neskonale chudší. 
Rembrandt a všichni velcí umělci objevili krásu tam, kde ji před nimi nikdo nehledal.." 
V.Nezval

Česká poezie pro Základní devítileté školy - druhý výběr 2. část

Z komentáře k původnímu LP albu DV 15156 vydanému Supraphonem v roce 1963: 
 Druhý výběr českých básní ve školní řadě Gramofonového klubu prohlubuje a rozšiřuje možnosti prvého výběru z roku 1960: probouzet poslechem uměleckého přednesu zájem mladých lidí o poezii. Výběr je určen především 6.-9. ročníků základní devítileté školy... 
Základním požadavkem úspěšné práce s gramofonovými snímky uměleckého přednesu je vytvoření příznivé psychické, citové i mentální atmosféry pro pozorný poslech básní... 
Z praxe je známo, že se poslechem uměleckého přednesu dovrší estetický prožitek, když se už děti s básní seznámily např. její četbou a výkladem, nebo se poslech stane východiskem práce s textem a východiskem výkladu, který je žádoucí přípravou k tomu, aby děti báseň pochopily a aktivně esteticky si ji osvojily. takový výklad vyžaduje zpravidla návrat k četbě textu a k poslechu...poslech umělecké recitace působí příznivě na kulturu výrazného čtení a přednesu básní. Rozhovor s mladými posluchači o vyslechnutém přednesu básně v nich rozvíjí uvědomělý přístup k umělecké tvorbě a tříbí umělecký vkus. Spolu s četbou básní a s jejich recitací se stává poslech uměleckého přednesu účinným prostředkem, kterýmse získává mládež pro poezii, a tím i esteticky výchovným činitelem, který se podílí na rozvoji harmonického člověka. 
Dr. Svatopluk Cenek

Školička s Dádou

Výborný nápad Dády Patrasové, jak písničkami děti učit základy české gramatiky. Zábavně se děti naučí abecedu, vyjmenovaná slova, měkké a tvrdé slabiky a navíc se dozvědí ještě řadu důležitých poznatků, které se jim budou hodit nejen ve škole. Písničky jsou jako obvykle skvěle zpívané i aranžované, vyšly z dílen vtipných textařů a kvalitních hudebníků. 
Mají spád a jsou, nehledě na žertovnou formu, skutečně účinnou a trefnou pomůckou při výuce pověstných gramatických chytáků. S pomocí tohoto CD už děti nebudou tolik chybovat v díktátech. Komenského Školu hrou uvedla svou Školičkou Dáda do praxe. 
Původní vydání je rozšířeno o bonusové písně z pozdější doby, které tématicky na Školičku navazují. 
Dáda přišla na to, jak zabránit hrubkám. Učí děti gramatiku písničkami.

Pohádky a písničky pro kluky a holčičky. Den dětí

Nový kompilační titul "Pohádky a písničky pro kluky a holčičky" se snímky určenými jak pro nejmenší děti (zpívaná veršovaná pohádka O perníkové chaloupce, pohádky O myšce a medvědovi, Čtyři pejsci na výletě, písničky Ukolébavka pro hlemýždě, Včelka Mája a další), tak i větší dětské posluchače (pohádky Zlatý chléb, Divoký Bill, písničky Sluníčko, Vydařený školní výlet, Prázdniny jsou v pekle a další) jsme připravili ke Dnu dětí pouze pro digitální obchody.

Barikáda z rozkvetlých kaštanů

Supraphon vydal v roce 1964 v edici Gramoklub album DV 15223 Barikáda z rozkvetlých kaštanů - pásmo poezie českých básníků s motivy Pražského povstání v květnu 1945. 
Verše Františka Hrubína (úryvek z Jobovy noci a Pražského máje), Vítězslava Nezvala (sloka z Historického obrazu), Jaroslava Seiferta (básně Praze a Barikáda z rozkvetlých kaštanů a úryvek z Třetí noci), Viléma Závady (úryvek ze Slunce od východu), Františka Halase (báseň Barikáda) a Vladimíra Holana (úryvek z Díku Sovětskému svazu). Básně recitují Otakar Brousek, Václav Voska a Zdeněk Štěpánek. 
Prózu Františka Buriánka (část předmluvy sborníku Patnáct májů) a Jana Drdy (úryvek z Němé barikády) vybral a uspořádal František Hrubín, který také napsal k albu tento komentář: 
 
Jsme často v pokušení zavzpomínat si bez patosu na ony dny před dvaceti lety, ale není to v našich silách. 
Byly to slavné dny, patos byl v jejich samém základu, nelze ho z nich vytrhnout, nelze se ve vzpomínce octnout na pražských ulicích bez pohnutí. Proto, dokud budou žít pamětníci, budou květy šeříků hrát barvou ocele, do níž se rozstříkla krev, jarní slunce bude leštit slavné pancéře a Město bude vycházet ze zbořených domů, ze střepin a z ulic s vyrvanou dlažbou v zástupech, provolávajících slávu hrdinům. 
Nebylo básníka, který by se patosu ubránil. Ale zrovna tak nebylo básníka, který by nezazpíval z nejvnitřnější potřeby, z nejupřímnějšího záměru tak, jak se mu v tu chvíli zazpívat chtělo: široce, daleko slyšitelně, slavnostně. S prsou se nám odvalila naráz tíha, která nás nutila i píseň šeptat, s rukou na závoře jen v náznacích a nesrozumitelně pro sluch nepřítele vypovídat o temných časech, o lidech temnějších než běs, ale i o naději, která se sbírala v křehkých slokách, aby se nakonec slila v mohutný proud a vyrazila sborovým zpěvem. 
Beznozí jsme běželi, bez dechu dýchali, ale přesto jsme cítili, že se ženeme vpřed, že se nevracíme. A najednou se před námi otevřel májový den v takové kráse, jak jsme si to nepředstavovali ani v nejsmělejším snu. Ne, nebylo v našich silách vejít do toho dne jen tak, docela prostě, přijmout ho jako odměnu, nepoděkovat; byl to den, v němž slzy slušely mužům, jako několik hodin předtím patřily pancéřové pěsti rukám sotva odrostlých chlapců. Slova jako krev, barikáda, máj, vlast nebyla jen slovy, za nimi byla hmatatelná skutečnost, za nimi kypěla velká zkušenost, a skládá-li se z těchto slov mnoho tehdejších veršů, skládá se z nich právem. Krev jsme tenkrát viděli všichni, a nelze ji nazvat jinak než krví, každému z nás prošlo rukama tisíce dlažebních kostek, které jsme vršili jednu na druhou, a pro barikádu jsme nemohli najít prostší slovo než barikáda. 
Zdá-li se někomu, že jsme byli příliš patetičtí, snad má pravdu. Jak už jsem řekl, patos byl nikoli vnějším gestem, ale jedním z vnitřních dynamických prvků všeho, co se s tak prudkým spádem a výjimečným způsobem přihnalo a co jsme z vteřiny na vteřinu intenzívně žili. Ale zároveň jsme byli velmi prostí: slova, která dnes může leckdo označit jako verbalismy, byla pojmy pro věci nejobyčejnější. Necítili jsme jejich patos. Nikomu jsme se jimi nevnucovali: naopak - byla přijímána spontánně, hromadně a s takovou odezvou, s jakou snad nikdy předtím lidský hlas a vzrušená píseň u nás přijaty nebyly. Zkuste jim naslouchat dnes, po dvaceti letech, a zazní-li ze strunného nástroje aspoň jedna jediná struna, věřím, že nezazní nadarmo.

Dějepis. Album pro dějepis na ZDŠ - Antika

Původní titul DM 15289 "Dějepis. Album pro dějepis na ZDŠ - Antika" vydal Supraphon v rámci vzdělávací řady pro školy v roce 1966 - nyní titul věnovaný dílům Homérovým, Sofoklovým, básnířky Sapfo a dalším antickým autorům vychází poprvé digitálně.

Aplikace Youradio Talk

Pro přehrání dalších podcastů se prosím registrujte.

Výsledky hledání

Kapitoly

Audioknihy