Ladislav Smoljak

Zdeněk Svěrák

Jára Cimrman

Pavel Vondruška

Miloň Čepelka

Humor, komedie a satira

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon

Cimrman v říši hudby

Ctitelé Cimrmanova génia se mohou radovat. Kompletní nahrávkou titulu Cimrman v říši hudby - včetně opery Úspěch českého inženýra v Indii rekonstruované hudebním skladatelem Janem Klusákem a nastudované pěvecky vyspělými členy souboru pod vedení dirigenta Pavla Vondrušky - je završeno vydávání všech čtrnácti her Divadla Járy Cimrmana. A je to, řečeno s labužníky, skutečně ona pověstná třešinka na šlehačkovém dortu!

Divadlo, divadlo, divadlo / Josef Kajetán Tyl

Divadlo, divadlo, divadlo - miniserie určená pouze pro digitální prodej je věnovaná divadlu a autorům s divadlem spjatým. 
 
Josef Kajetán Tyl (4.2.1808 – 11.7.1856) byl český dramatik, režisér, herec, překladatel, divadelní kritik, spisovatel a novinář. 
Byl nejvýraznější osobností českého divadla ve 30. a 40. letech 19. století, osobností reprezentující mladou romantickou uměleckou inteligenci, kterou si získal svojí vzdělaností a všestranným uměleckým talentem. Pro divadlo se nadchl již za studií; navštěvoval německá i česká divadelní představení. Snahy o nové české divadlo byly hned od počátku spjaty s jeho jménem - nebyl spokojen s úrovní českých představení ve Stavovském divadle, toužil založit vlastní divadelní společnost, což se mu pro nedostatek prostředků nedařilo. 
Byl členem kočovných divadelních společností, upravoval pro ně hry; aby vyřešil svoji finančí situaci, s pomocí přátel získal místo písaře ve vojenské kanceláři. I nadále pak věnoval svůj volný čas divadlu a literatuře.. V roce 1833 se stal redaktorem časopisu "Jindy a nyní", který po roce přejmenoval na "Květy české", později na "Květy". Psal pro ně své povídky a básně, překládal práce uznávaných autorů. 
Ve svých divadelních hrách se nechal inspirovat díly rakouských divadelníků, byla mu blízká jejich snaha spojit komerční záměry s výchovnými cíly. 
Tyl se ale více soustředil na morální aspekt svých her, než na záměr diváka pobavit. 
Mezi jeho nejznámější díla patří Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, Tvrdohlavá žena aneb Zamilovaný školní mládenec, Paní Marjánka, matka pluku, Paličova dcera, Lesní panna aneb Cesta do Ameriky, Strakonický dudák aj.

Hlasy českých literátů

Historicky cenné nahrávky hlasů českých literátů, natočené v průběhu 30. let 20. století.

F. X. Šalda 18. 11. 1933 (50 let Národního divadla)

Rudolf Medek 17. 10. 1937 (Památník osvobození)

Josef Kopta 19. 12. 1935 (o knihách, anketa LN)

Pavel Eisner (pseudonym Jan Ort) 12.2.1938 (o češtině a jejích zvláštnostech)

Gabriela Preissová 12. 8. 1938 (o lidových krojích na Slovácku)

Stanislav Lom 15. 4. 1938 (Zahrádkářova cesta k Bohu)

J. Š. Kubín 18. 8. 1935 (o poutích, panoptikách a vyvolávačích)

Konstantin Biebl 25. 2. 1933 (První noc na Jávě - přednáška)

Otokar Fischer 12. 4. 1936 (Velikonoční symboly v umění - přednáška)

Jaroslav Kvapil 28. 9. 1938 (Svatý Václave! - přednáška)

Antonín Matěj Píša 16. 3. 1938 (Památka na Otokara Fischera)

J. S. Machar 25. 8. 1934 (o Hálkovi a Vrchlickém)

Josef Čapek 12. 4. 1936 (O květinách a cestování)

Jiří Karásek ze Lvovic 16. 1. 1935 (o tvorbě Arnošta Procházky)

Eduard Bass 28. 4. 1936 (Knihy, které čtu)

Vítězslav Nezval 19. 3. 1936 (Poesie na vstupu do Máchova roku)

Karel Čapek 24. 12. 1937 (Pozdrav lidem dobré vůle do Indie)

Reklama ...vážně!? 4

..ve francouzštině se vyskytuje slovo réclamer, které je překládáno jako hlásit se, dožadovat se, stěžovat si, žádat, vyžadovat, reklamovat a podobně. 
V některých spojeních, jako réclamer bruyamment - tj. hartusit, francouzština odkazuje k povaze reklamy, jako nepochybně v mnoha případech hodně hlasitého vychvalování čehosi. 
Ottův slovník naučný z roku 1888 skutečně označuje slovo reklama (fr. réclame) jako přejaté do češtiny z francouzštiny ve významu "veřejného vychvalování", jak definuje jádro pojmu reklama, 
což je pravděpodobně první definice reklamy v české historii... 
 
Mozaiku "hlasitého vychvalování čehosi" jsme sestavili z archivních nahrávek (čemuž leckdy odpovídá i kvalita snímků), které vznikly ve studiích Supraphonu pro různé objednavatele v letech padesátých, šedesátých a zde, již ve čtvrtém pokračování úspěšného titulu, i sedmdesátých. Opět zde můžete slyšet scénky a skeče nahrávané pro Sazku, Knihu n.p., Sběrné suroviny, Jawu, Čs. státní loterii či Požární ochranu, pro umělce samotné či tzv PF podniku Rekrea. 
Na titulu určeném pouze pro digitální obchody účinkují jak neznámí mluvčí tak umělci jako R.A. Dvorský, František Filipovský, Jan Werich, Miloš Kirschner a mnoho dalších - opět Vám ve všech těchto scénkách nabízíme dokumenty své doby.

Divadlo, divadlo, divadlo / Anton Pavlovič Čechov

Divadlo, divadlo, divadlo - nová miniserie určená pouze pro digitální prodej je věnovaná divadlu a autorům s divadlem spjatým. 
 
Anton Pavlovič Čechov (*29.1.1860 - †15.7.1904) 
Čechovovy hry byly často označovány za dramatizovanou beletrii, která je nejevištní, nedějová, bezkonfliktní, která není dramaticky komponovaná a je psaná potrhaným, neuspořádaným dialogem. Měřeno zákony dějového dramatu, odpovídají tyto soudy více méně skutečnosti. Ale Čechov nechtěl být měřen těmito zákony a také citlivého diváka 20. století tyto zákony přestávají uspokojovat. Vzrušuje ho Čechovova výpověď o světě a shledává tuto výpověď obsažnou, svobodnou a pravdivou. Shledává ji bohatší než výpověď, kterou o světě může poskytnout dramatická struktura, založená na jediném a sjednocujícím ústředním konfliktu, v němž se v aktivním zápase sváří jednotlivci nebo skupiny lidí protichůdných zájmů. Koryto dramatického děje v těchto hrách směřuje úporně k "neznámému cíli," pravidla nedovolí ději "uhnout na žádnou stranu", hra vybírá životní materiál jen v tom množství a v té podobě, kterou uzákoněná struktura dovolí, která se jednotnému, souvislému a k vytčenému cíli (k rozuzlení) směřujícímu ději hodí. Jinými slovy: už sama struktura si životní materiii vybírá, upravuje, redukuje, sama struktura se chová diktátorsky a svými formálními zákony ovlivňuje obsah díla, apriorně formuje obraz skutečnosti. Nová struktura, jejíž základy klade svými dramatickými díly Čechov, se proti této redukující síle ustálené dramatické formy bouří ve jménu svobodnější práce s životním materiálem a tedy ve jménu pravdivějšího, neredukovaného a nijak apriorně neupravovaného obrazu života. "Umělecká literatura se právě proto jmenuje umělecká, protože líčí život takový, jaký ve skutečnosti je. Jejím posláním je bezpodmínečná a čestná pravda," napsal Čechov. 
Dramatické obrazy všedního života byly před Čechovem opravdu budovány na společném základu a jejich strukturu lze poměrně snadno v každém konkrétním případě odhalit. Konfliktem takových her je zpravidla srážka různých lidských zájmů a vášní. V tomto sporu a boji se prověřují jisté obecně přijaté mravní hodnoty; podle těchto kritérií se v díle jednající postavy dělí na představitele zla a na jejich oběti, na pomahače zla a na bojovníky proti zlu, ochránce obětí. V takových dějových bitkách jsou nutně vítězové a poražení, jsou viníci a nevinní, jsou svatí a ničemové. V takových hrách jsou neřesti a ctnosti zřetelně odděleny. "Měnily se sociální vztahy, měnily se mravy, vznikala nová zla, vyvstávaly jiné problémy, jinak se řešily nejrůznější ideové otázky, pronásledovaly se jiné zločiny, bránily se jiné hodnoty, nicméně v základním schématu zůstával typ dramatiky obrazů všedního života tentýž, protože se stále zachovával její mravoličný, didaktický, usvědčující a odhalující ráz," napsal sovětský literární vědec Alexandr Skaftymov. 
V Čechovových hrách je metoda kritiky společenského života zásadně jiná. Především Čechov nemoralizuje a nepoučuje, je objektivní co nejdůslednějším způsobem. Autorská morální předznamenání jednotlivým postavám Racka, Strýčka Váni, Tří sester, Višňového sadu prakticky chybí. Čechov sám to formuloval v dopise svému bratrovi takto: "Nevytvořil jsem ani jednoho zločince, ani jednoho anděla (třebaže jsem se nemohl obejít bez šašků), nikoho jsem neomlouval, nikoho neobvinil." Ano, tento autor je ze všeho nejmíň obhájcem či prokurátorem svých postav. V jeho hrách také není viníků. Nebo přesněji: jsou to všechno viníci bez viny. 
U Čechova není vítězů ani poražených. V tom je nový smysl a nejobecnější podstata konfliktu, který Čechov objevil pro dramatickou literaturu novější doby; zásadní a všeobsáhlý je tento rozpor: všední běh života nás - postavy Čechovových her - nyní a zde neuspokojuje. Toužíme po životě jiném (a věříme, že se ho dočkajjí lidé, kteří přijdou po nás); někdy podléháme iluzi, že ten vytoužený život už existuje - někde jinde (Tři sestry). Ale víme spolu s naším autorem, že porážka Serebrjakova, Nataši, Raněvské, či vítězství Vojnického, tří sester nebo Lopachina by bylo jen problematické a nikterak by nezaručilo nápravu, zásadní nápravu všedních lidských věcí našeho života. 
Tak svět své doby pochopil a vyložil Anton Pavlovič Čechov. Bylo na jeho potomcích tento svět změnit. 
Leoš Suchařípa

Divadlo, divadlo, divadlo. Nikolaj Vasiljevič Gogol

Divadlo, divadlo, divadlo - miniserie určená pouze pro digitální prodej je věnovaná divadlu a autorům s divadlem spjatým. 
 
NIKOLAJ VASILJEVIČ GOGOL (*1.4.1809 – † 4.3.1852) byl ruský prozaik a dramatik ukrajinského původu, představitel ruského romantismu s velmi silnými prvky kritického realismu, 
za jehož zakladatele je v ruské literatuře považován. 
 
Díla Nikolaje Vasiljeviče Gogola: 
Večery na samotě u Dikaňky /1832/ - dvoudílný soubor próz, humorně i strašidelně laděných povídek a pohádek inspirovných ukrajinským folklorem 
Taras Bulba /1835/ - povídka vyprávějící o boji ukrajinských kozáků proti polským magnátům v 17.století. 
Petrohradské povídky /1835-42/ - povídky, ve kterých jsou hlavními postavami úředníci a umělci, lidé, kteří jsou ponižováni a kteří mají existenční problémy. 
Revizor /1836/ - satirická komedie kritizující nadčasové nešvary, jaké najdeme v každé společnosti bez ohledu na způsob mocenského řízení: byrokracii, přetvářku, korupci, mamon, hloupost. 
Jedná se o jednu z nejznámějších her ruského dramatu, ve kterém jsou zobrazeny rozmanité typy postav s pokřiveným charakterem 
Mrtvé duše /1842/ - příběh drobného podvodníčka Čičikova, který navštěvuje ruské statkáře, aby je přiměl ke geniálně prostoduché finanční spekulaci s prodejem „mrtvých duší“ zemřelých nevolníků, 
nelítostně zachycuje tehdejší realitu carského Ruska, kritizuje všechny složky ruské společenské i ekonomické struktury. 
Ženitba /1842/ - veselohra o nepodařených námluvách, kde se o jednu nevěstu uchází několik svérázných ženichů.

Dyk: Zmoudření Dona Quijota

Josef Kemr, představitel Dona Quijochota, se narodil 20. června 1922 - tento titul uvolňujeme do digitálního prodeje u příležitosti výročí jeho narození. 
Z komentáře režiséra Tomáše Vondrovice k prvnímu vydání hry v roce 1995: 
Zmoudření Dony Quijota je pro mě jedním z nejkrásněších snímků, které mi bylo dopřáno natočit. Měl jsem a dodnes ho mám rád z několika důvodů. Především pro hru samu, od mládí jsem ji ctil 
jako jednu z oněch "erbovních her srdce", s nimiž bych se rád někdy setkal; ale také proto, že, domnívám se, její akustický přepis v mnohém vyhovuje básnickému originálu V.Dyka věrněji, 
než to může dokázat jeviště - hra na fantazie tu není vymezena hmotným 
prostorem, milenci nepotřebují malované hory - a rána, kterou Quijote utrží v souboji, nevyžaduje rozličného komparsu. 
Dalším důvodem je, že jsem měl možnost vybrat si ideální soubor, který by se na jevišti sotvakdy mohl sejít; nemyslím tím na dva představitele hlavních rolí, pana J. Kemra a pan R. Hrušínského, 
ale skutečně na celý soubor a výkony všech dalších herců - však také práce probíhala podle toho, brali jsme jen to nejlepší a nenenechali se tísnit časem ani jinými vnějšími okolnostmi. 
Samozřejmě dominantní role i výkony obou pánů - pravých mistrů svého oboru - nelze zapomenout; dnes už si své dialogy o věčném ideálu, kráse a lásce doříkávají na jiné scéně, 
kde, jak věřím, nešťastné Quijoty nesužuje malost, závist ani nepochopení. 
Je paradoxní (ale možná i zákonité), že tenhle snímek čekal na okamžik, kdy bude smět spatřit světlo světa, víc než šest let. 
Jsem opravdu rád, že ta chvíle nadešla, i když mě naplňuje jistým zármutkem fakt, že se jí nedočkal ani jeden z protagonistů. 
Básnické poselství Viktora Dyka se tak - kouzlem nechtěného - stává i posledním hereckým vzkazem pana Kemra pro ty, kteří chtějí naslouchat.

Aplikace Youradio Talk

Audiokniha Cimrman v říši hudby