František Filipovský

Jana Drbohlavová

Karel Houska

Václav Postránecký

Ladislav Mrkvička

Miroslav Masopust

Vladimír Hrubý

Václav Bárta

Stanislav Fišer

Svatopluk Beneš

Viktor Preiss

Josef Beyvl

Josef Bek

Vladimír Pospíšil

Děti a mládež

Pohádky

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon

Bárta: Muzikantská pohádka pro tuze pěknou princeznu

...představ si princeznu, která sedí u takové truhlice s jarmarou a hraje na ni...a vezme si jenom toho, kdo dokáže zahrát tak, jako ona... 
Tak začíná pohádka plná muziky a písniček o putování muzikanta Martina za tou tuze pěknou princeznou, co hraje na ..na co to vlastně hraje? 
A co to říká Martin na začátku svého putování... " Slyšíte, tak takhle se chodí se štěbencem za princeznou, co prý na truhlici s jarmarou hraje..." 
A na konci zase ..."Slyšíte, tak takhle se chodí se štěbencem, dudama a basou, lesním rohem, s píšťalkou a s bubínkem za princeznou, co prý na truhlici s jarmarou hraje..." 
Na všechny otázky jsou v naší pohádce odpovědi - jen poslouchejte!

S Thespidovou károu Jana Pivce

JAN PIVEC (*19.5.1907 – † 10.5.1980)

Z komentáře k původnímu LP albu 1218 3809 vydanému Supraphonem v roce 1986:
Nejprve k názvu."Thespis, 6.st.př.n.l., řecký dramatický básník; jeho jméno spjato s počátkem antického divadla. Rok, kdy Thespis zvítězil v dramatickém závodě (mezi 536-533 př.n.l.) byl pokládán za počátek antické tragédie. Rčení o Thespidově káře, označující kočovné divadlo a divadlo vůbec, je založeno na domněnce, že Thespis byl nejprve potulným hercem, jenž s sebou vozil na voze divadelní rekvizity"...Vybavíme-li si Pivcovo rudimentární herectví, rudimentární ve smyslu prvopočáteční, bytostné, pak se nám pro tohoto herce rodem vnutí s překvapivou samozřejmostí představa Thespidovy káry. Proto také nazval Odeon knihu Pivcových vzpomínek...Thespidova kára Jana Pivce. A odtud i název této desky...
V první části knihy jde...o běžné paměti-vzpomínky, kdy herec vypráví o svém životě od narození až po dny odpočinku. Běžné však nejsou v pravém slova smyslu proto, že se v nich prosadilo Pivcovo legendární vypravěčské umění: jsou literárním dílem sui generis...Pivcův vstupní text je užitečný i pro posluchače desky, budiž tedy citován:
"Při nespočetných setkáních s lidmi, ať v denním chvatu nebo v pohodě soukromí, ať za svitu dne nebo při večerních i nočních posezeních, při nejrůznějších příležitostech přicházela řeč na divadlo a vůbec na kumšt. A tu často, přečasto jsem byl a dosud jsem vyzýván, abych vyprávěl, jak to se mnou vlastně bylo od začátku. Život u divadla je přece jenom hodně odlišný od všech jiných povolání. Skrývá v sobě nejen mnoho úsměvů, radosti a humoru, ale i mnoho chvil a období bolestných a chmurných...Nuže tedy, opono, třeba dnes jen pomyslná, nahoru!"
Deska S Thespidovou károu Jana Pivce dává však nahlédnout i do druhé části knihy, sestavené z Pivcových textů nejrůznějšího typu (od básně a prózy přes články, vyznání, dopisy až po interviewy a ankety), z kritik divadelních inscenací, v nichž účinkoval, ze vzpomínek přátel, z různé memoárové a teatrologické literatury, z korespondence atd. Je to zrcadlový odraz prvního dílu: znovu se tu odvíjí celý život, jenže očima druhých, a tedy z jiných úhlů. Výsledný obraz je však celek, jednota, portrét osobnosti, která patřila mezi přední členy nezapomenutelné gardy Národního divadla...
...Vzpomínka spolužačky Vlasty Fabianové je teplá jako podaná ruka, z vyprávění Miroslava Horníčka je slyšet něco jako splněný klukovský sen i ze ctitele se mohl stát přítel, za větami Radovana Lukavského je cítit pochopení a úcta, v historkách Bohumila Bezoušky jako bys naslouchal samotnému Janu Pivcovi...
Gramofonová deska není mrtvá litera, ale živé poselství. Má proti knize své nevýhody, ale i výhody...Kdo umí soustředěně číst a přitom dokáže i pozorně naslouchat, pochopí, že hlas těch, kteří k němu hovoří, může být zázračný: sděluje cosi navíc, co jsme očima nepřečetli. Platí to i o těch, kdo napsali své vzpomínky pro Thespidovu káru Jana Pivce. Je to krásné čtení. Ale naslouchat jejich hlasu, je přece jen víc: jako bys slyšel tep jejich srdce. A možná i svého.
Vladimír Justl

Portrét básníka Jaroslava Seiferta

Z překrásného komentáře Marie Kučerové k původnímu albu 1 18 0753 "Portrét básníka Jaroslava Seiferta" (básně vybral František Hrubín) vydanému v roce 1969 v Supraphonu a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
PORTRÉT BÁSNÍKA JAROSLAVA SEIFERTA, tak nazval František Hrubín svůj "průřez" tvorbou národního umělce JAROSLAVA SEIFERTA. Představil nám tak "moudrého chudého" z Města v slzách, básníka, jenž nosí "v kabátě květinu / a v duši pláč"; "milosti! zástupů odevzdaného "proletáře", který odhodlanost své mladosti spojil s mocnou silou zástupů v klukovsky vyzývavém: "Kdybychom chtěli a plivli na slunce / zhasne." Z těchto veršů však už lze vyčíst náznaky unikání násilné síle davu a přitakání životu-poezii, poezii-hře. Tolik převleků, a za tím vším jakoby naruby obrácená "máchovská tvář" okouzlené i odkouzlené SVATEBNÍ CESTY: "Studený pláč pod trojí maskou smíchu / ó výstředníku!" Pak teskný dialog s lyrikou "slzy věcí" a času (M. M. Píša) v básnických sbírkách SLAVÍK ZPÍVÁ ŠPATNĚ, JABLKO S KLÍNA, RUCE VENUŠINY a JARO SBOHEM. Mlčenlivá zastavení u zemité PŘILBY HLÍNY, povzdech vzpoury nad mrtvým Vladislavem Vančurou ve sbírce RUKA A PLAMEN, oslnění věčným vzmachem i zmarem lásky v PÍSNI O VIKTORCE, ztěžklá pravda KONCERTU NA OSTROVĚ, ticho smrtelné lásky a milostné smrti v posledním ODLÉVÁNÍ ZVONŮ.
Básník František Hrubín by jistě dokázal uchopit několik slov a načrtnout portrét svého staršího básnického druha s definitivní konečností, kterou zřejmě dovedou vidět a podržet si jenom muži. Nemohu prostě zastoupit Františka Hrubína a nabídnout Vám Seifertův portrét náhradní, byť s případnými retušemi. Portréty lze ztrácet a zapomínat, ale nelze je milovat a zrazovat. V mém pohledu je však láska i zrada, a to, co právě píšu, bude nejspíš mé VYZNÁNÍ básníku Jaroslavu Seifertovi. Bylo to tuším zjara 1953, kdy básník nuceně mlčel, zatímco kdosi o něm psal, že "zneužil čestného titulu básníka", neboť ve chvíli, kdy "náš lid upírá své oči vpřed a jeho oči se plní radostí", si dovolil napsat opojnou a opájející PÍSEŇ O VIKTORCE. Má láska tedy byla přinejmenším nedoporučitelná, což vedlo k tomu, že jsem zcela propadla poezii. Jaroslav Seifert mi byl skutečně tím, čemu se říká první láska. Učil mě milovat poezii, vyvedl mě z "bezbřehosti" jazyka, která mě poněkud lekala u Vítězslava Nezvala, k čistým pramenům slov. Naučil mě hledat právě ten jediný pravý kamínek na samém dnu básně. Potůčky Seifertových básní se slévaly v mé důvěrně známé rybníky, v mou každoroční jistotu návratu k nám domů....A Vám, milý přátelé mladí a nejmladší odevzdávám slova Exupéryho moudré lišky k Malému princi:
Až budete poslouchat tyto verše, zavřete oči - druhý den si je poslechněte znovu, třetí den zrovna tak a uvidíte, jak budete "lásce" blízko a ještě blíž.
Poezie si Vás už "ochočí" sama.

JAROSLAV SEIFERT (*23.9.1901 – † 10.1.1986

Portrét básníka Vítězslava Nezvala

Původní LP album 1118 1213 Portrét básníka Vítězslava Nezvala vydal Supraphon v roce 1972 - nyni titul vychází poprvé digitálně:

"(autor) je si rovněž vědom, že způsob, jímž splnil a splňuje svoji úlohu, není jeho výhradní osobní zásluhou, že sebepříznivější založení pro takový úkol, nazývané obecně nadáním, či aspoň disposibilitou, by neznamenalo samo o sobě nic, kdyby nebylo bývalo postaveno do tak a tak determinovaných vnějších podmínek, například do doby těsně po válce, v tomto a nejiném národě, do společnosti lidí tak a tak myslících, ve styk s jistými a nejinými ideami, uměleckými směry, životními a rodinnými podmínkami, ženami, přáteli, náhodami, současníky, předchůdci i následovníky, jedním slovem je si vědom, že postaven do průsečíku jiných vlivů, byl by svým založením jinou, snad výmluvnější, snad zcela němou bytostí."
Vítězslav Nezval

Zvládání bolesti

Delikatesy. Humorné úvahy z let šedesátých

Když Supraphon vydal v roce 2009 CD s málo známými výstupy Jana Wericha pod názvem Jan Werich (ne)známý, vyšel v Deníku článek s názvem "U Jana Wericha je pořád ještě co objevovat". A je to skutečně tak. Na tomto novém albu uslyší posluchači dosud digitálně nevydané skutečné lahůdky z umělcových úvah (O srandě, O židli, O štice, chycené na pstruha, O psu Thordovi), ale také opravdové legrace, jako je přednes básně F. L. Čelakovského Blázni byli, kordy měli. Výběr zakončí zcela neznámý unikát z konce 50. let Moje žena Penelope z reklamního filmu a četba z knihy Roarka Bradforda Černošský Pán Bůh a páni izraelité. Záznamy pocházejí z archivu Ondřeje Suchého, některé z nich tvořil Jan Werich pro Suchého rozhlasový pořad Gramotingltangl. Obdivovatelé Jana Wericha si tentokrát skutečně "pochutnají".

Lahůdkové archivní objevy vyprávění, nápadů a úvah Jana Wericha!

Dobrodružství statečného rytíře Parsifala

Příběh rytíře z dob krále Artuše. Příběh čerpá inspiraci v středodvěkkých legendách o svatém grálu.

Aplikace Youradio Talk

Audiokniha Bárta: Muzikantská pohádka pro tuze pěknou princeznu