Bertolt Brecht

Josef Kajetán Tyl

Josef Čapek

Helena Růžičková

Miloslav Štibich

Carlo Goldoni

Vladimír Jedenáctík

Milan Benedikt Karpíšek

William Shakespeare

Věra Galatíková

Jiří Hrzán

František Husák

Jiří Kodet

Pavel Landovský

Titus Macchius Plautus

Nikolaj Vasiljevič Gogol

Podcasty a Audioknihy od autora Ladislav Pešek. K poslechu online na webu a ke stažení. Nebo poslouchejte v aplikaci Youradio Talk offline.

Ladislav Pešek

Miroslav Doležal

Jan Jílek

Josef Kemr

Vladimír Leraus

David Vejražka

Naďa Gajerová

Stanislav Neumann

Bohuš Záhorský

Libuše Havelková

Rudolf Hrušínský

Jiří Dohnal

Otomar Krejča

Josef Velda

Jaroslava Tvrzníková

Blanka Bohdanová

Růžena Nasková

Radovan Lukavský

Alena Kreuzmannová

Václav Vydra st.

Bedřich Karen

Ladislav Boháč

Vlastimil Brodský

Marie Vášová

Čestmír Řanda

Jana Hlaváčová

Luděk Munzar

Leopolda Dostalová

Eva Boušková

Film, divadlo, rádio a TV

Umění a zábava

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon a.s.

Divadlo, divadlo, divadlo / Josef Kajetán Tyl

Divadlo, divadlo, divadlo - miniserie určená pouze pro digitální prodej je věnovaná divadlu a autorům s divadlem spjatým. 
 
Josef Kajetán Tyl (4.2.1808 – 11.7.1856) byl český dramatik, režisér, herec, překladatel, divadelní kritik, spisovatel a novinář. 
Byl nejvýraznější osobností českého divadla ve 30. a 40. letech 19. století, osobností reprezentující mladou romantickou uměleckou inteligenci, kterou si získal svojí vzdělaností a všestranným uměleckým talentem. Pro divadlo se nadchl již za studií; navštěvoval německá i česká divadelní představení. Snahy o nové české divadlo byly hned od počátku spjaty s jeho jménem - nebyl spokojen s úrovní českých představení ve Stavovském divadle, toužil založit vlastní divadelní společnost, což se mu pro nedostatek prostředků nedařilo. 
Byl členem kočovných divadelních společností, upravoval pro ně hry; aby vyřešil svoji finančí situaci, s pomocí přátel získal místo písaře ve vojenské kanceláři. I nadále pak věnoval svůj volný čas divadlu a literatuře.. V roce 1833 se stal redaktorem časopisu "Jindy a nyní", který po roce přejmenoval na "Květy české", později na "Květy". Psal pro ně své povídky a básně, překládal práce uznávaných autorů. 
Ve svých divadelních hrách se nechal inspirovat díly rakouských divadelníků, byla mu blízká jejich snaha spojit komerční záměry s výchovnými cíly. 
Tyl se ale více soustředil na morální aspekt svých her, než na záměr diváka pobavit. 
Mezi jeho nejznámější díla patří Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, Tvrdohlavá žena aneb Zamilovaný školní mládenec, Paní Marjánka, matka pluku, Paličova dcera, Lesní panna aneb Cesta do Ameriky, Strakonický dudák aj.

Herecký portrét Ladislava Peška

Z bohatě vybavené tiskoviny vydané v Supraphonu v roce 1965 u příležitosti jmenování LADISLAVA PEŠKA (*4.10.1906 - †13.7.1986) národním umělcem vybíráme charakteristiky jednotlivých rolí uvedených na albu DV 15263, 
jež bylo přílohou této publikace a jež nyní vydáváme poprvé digitálně: 
… v Průchových Hrdinech okamžiku představuje Kašku nebo Mošnu. V prvém případě stačí hlas a v druhém nevadí hercův civil, v obou případech pak je výsledek tentýž: ten, kdo sleduje jeho výkon, má dojem, že vidí postavu v plném vybavení, s maskou a kostýmem, že vidí její podobu, její gesta, její mimiku. Jeho herecký projev je tak sytý, tak sugestivní, že všechno vnější, byť i bylo součástí, zdá se zbytečné a výsledný dojem není o nic chudší, je stejný, jako když jej sledujeme na scéně, na plátně, na obrazovce. Komediantský prvek vyrůstal s Peškem od jeho hereckých začátků....Peškův Polonius je především každým coulem dvořan, zdrženlivý a nenápadně obřadný, vymyká se tedy právě tak Poloniům stařecky žvanivým jako Poloniům směšným namyšlenou důstojností: není komický očividně ani bezděčně, jen zaujatému Hamletovi je terčem zlé ironie. Tento Polonius se nenaparuje domnělou moudrostí a důvtipem, své mnohomluvné názory podává s dvornou roztomilostí jíž podznívá lehounké zasmání, ale přitom všem je v tom naléhavost, doporučování, vnucování. Dokonalá studie!...Kolika odstíny zněla, skřeky a smíchy, výkřiky nejrůznějšího druhu a nejrozmanitější vzdechy a zvuky u otlemených úst Peškova Pseudola a kolik gestikulačních rysů tak výrazně nanášených vyvstávala před divákem postava, která z postoje na kresbě antické vázy ožívala a rozžívala se nejen každým výstupem, ale takřka každou větou! A než zas v závěru ustrnula, uchvátila svým lidským obsahem...Poprvé se Pešek objevil v úloze Chlestakova r. 1936...jeho Chlestakov nepostrádal zajímavosti, ale do gogolovské postavy měl daleko...Když se Ladislav Pešek vrátil k postavě Chlestakova po dvanácti letech, zavrhl všechno, čím dříve Chlestakova vybavil. Prošel už do herecké zralosti a ta mu nedovolovala nejít co nejhlouběji do nitra postavy...A jak jde děj, sílí každým okamžikem přesvědčení, že tento chlapík bez vindry v kapse, ale se sluhou po boku, má v sobě dispozice podvádět, mystifikovat, napalovat. V podstatě uťápnutý človíček, ale právě tím mocněji v něm bují touha hrát někoho, kým není, touha, která se projevuje velikášstvím, touha, která se naplňuje falešným oslňováním okolí...Radost z úspěchu Peškova Chlestakova strhává a on plave stále dokonaleji a směleji v moři hlouposti a špatnosti, které má kolem a publikum mu drží palce: jen víc, jen víc! Podvodníkem proti své vůli a z dopuštění jedinečné příležitosti, tak by se dal nazvat Chlestakov v podání Ladislava Peška...Karikatura a přitom přece lidský typ, tatrman a přece člověk - to je také Peškův doktor Cajus ze Shakespearovy veselohry o windsorských záletech otylého seladona Falstaffa.. Cajus, role, jejímž vyjadřovacím způsobem je buď komolivá hatmatilka anebo francouzština. Pešek karikuje, ale jako vždy s úžasnou mírou a s úžasným vkusem. Vychází z francouzského temperamentu, který přežene do zbrklosti, a vychází z francouzské zpěvnosti, která mu prozní všechnu řeč. Je z toho galimatyáš, jenže - a v tom je velký důkaz velkého umění Peškova! - kdo je svědkem, rozumí, i když z francouzštiny nezná vůbec nic!...Mezi zpívající figury peškovského repertoáru patří i Azdak, Brechtův kavkazský odrbanec... díky Peškovu umění stmelit slovní, zpěvní i pohybovou složku tak, aby mu vyšel věrohodný zarostlý Asiat...tato postava zůstavuje diváka v pocitu uspokojení s člověkem, jehož sehraná komedie přinesla vítězství spravedlivé věci....jeho třetí goldoniovská postava - patron Fortunato, jehož hlavním prostředkem jsou nejrůznější vady v řeči a který vynecháváním začátečních písmen jednotlivých slov si vytváří neodolatelnou zrůdnou hantýrku. Je to originálně vymyšleno a výtečně provedeno a co je na tom hodno největší pozornosti - že to nepůsobí jako samoúčelný fraškovitý prostředek sledující jediný cíl, rozesmát publikum, nýbrž že takto traktovaný Forutnato nepřestává být ani na okamžik zcela reálnou figurou. A jak zpívá! Parodují se tu manýry operních primadon až do selhání hlasu, ale všude se tu skví značka Ladislav Pešek, což je totožné s mírou, vkusem, vtipem...A konečně - tulák z čapkovské hmyzí feérie! Mluvívá se zpravidla o Peškově prosté lidskosti a ten tulák je dokladem výmluvným a nadevše průkazným. Tulák? Ne, především člověk! Člověk s filosofií lásky. A tu hlásanou lásku najednou poznává v nerušených podobách, ve hmyzím podobenství. Poznané podoby ho překvapují, pobuřují, rozbolestňují, z poznání vzchází hrůza a hnus, odpor a nenávist. Tolik sobectví jednotlivce, kasty, celku. Nejen láska, i nenávist, bezohlednost, nepřátelství! Tulák žasne nad poznáním, ale tím poznáním zároveň moudří, současně však jím i stárne a propadá smrti ve jménu neustálé obrody života. Proces poznání a moudření a stárnutí je spojen s údivem, pak s otřesem, potom s děsem, až vyúsťuje v moudré pochopení pravé podstaty toho, co se zve skutečností. Smrt je posledním poznáním života. A Ladislav Pešek to hraje s hlubokou lidskostí a přirozenou moudrostí a tuláka proměňuje v symbol lidského údělu... 
Vladimír Müler

Divadlo, divadlo, divadlo. Nikolaj Vasiljevič Gogol

Divadlo, divadlo, divadlo - miniserie určená pouze pro digitální prodej je věnovaná divadlu a autorům s divadlem spjatým. 
 
NIKOLAJ VASILJEVIČ GOGOL (*1.4.1809 – † 4.3.1852) byl ruský prozaik a dramatik ukrajinského původu, představitel ruského romantismu s velmi silnými prvky kritického realismu, 
za jehož zakladatele je v ruské literatuře považován. 
 
Díla Nikolaje Vasiljeviče Gogola: 
Večery na samotě u Dikaňky /1832/ - dvoudílný soubor próz, humorně i strašidelně laděných povídek a pohádek inspirovných ukrajinským folklorem 
Taras Bulba /1835/ - povídka vyprávějící o boji ukrajinských kozáků proti polským magnátům v 17.století. 
Petrohradské povídky /1835-42/ - povídky, ve kterých jsou hlavními postavami úředníci a umělci, lidé, kteří jsou ponižováni a kteří mají existenční problémy. 
Revizor /1836/ - satirická komedie kritizující nadčasové nešvary, jaké najdeme v každé společnosti bez ohledu na způsob mocenského řízení: byrokracii, přetvářku, korupci, mamon, hloupost. 
Jedná se o jednu z nejznámějších her ruského dramatu, ve kterém jsou zobrazeny rozmanité typy postav s pokřiveným charakterem 
Mrtvé duše /1842/ - příběh drobného podvodníčka Čičikova, který navštěvuje ruské statkáře, aby je přiměl ke geniálně prostoduché finanční spekulaci s prodejem „mrtvých duší“ zemřelých nevolníků, 
nelítostně zachycuje tehdejší realitu carského Ruska, kritizuje všechny složky ruské společenské i ekonomické struktury. 
Ženitba /1842/ - veselohra o nepodařených námluvách, kde se o jednu nevěstu uchází několik svérázných ženichů.

Aplikace Youradio Talk

Pro přehrání dalších podcastů se prosím registrujte.

Ladislav Pešek

Herecký portrét Ladislava Peška

Divadlo, divadlo, divadlo. Nikolaj Vasiljevič Gogol

Divadlo, divadlo, divadlo / Josef Kajetán Tyl