Bertolt Brecht

Josef Topol

Karel Čapek

Josef Čapek

Friedrich Schiller

Carlo Goldoni

Jean Giraudoux

Michail Šolochov

Josef Toman

Olga Scheinpflugová

Edmond Rostand

William Shakespeare

Jan Pivec

Johann Wolfgang von Goethe

Titus Macchius Plautus

Samuel Beckett

Heinrich Böll

Günther Rücker

Nikolaj Vasiljevič Gogol

Podcasty a Audioknihy od autora William Shakespeare. K poslechu online na webu a ke stažení. Nebo poslouchejte v aplikaci Youradio Talk offline.

Zdeněk Štěpánek

Marie Glázrová

Ladislav Pešek

Anna Sedláčková

Miloš Nedbal

Autobiografie a biografie

Umění a zábava

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon a.s.

Hamlet, Othello, Orlík, Marie Stuartovna. Výňatky z her

Původní LP album s výňatky z her Hamlet, Othello, Orlík a Marie Stuartovna vydal Supraphon v roce 1959. 
Nyní vychází toto album poprvé digitálně

Herecký portrét Ladislava Peška

Z bohatě vybavené tiskoviny vydané v Supraphonu v roce 1965 u příležitosti jmenování LADISLAVA PEŠKA (*4.10.1906 - †13.7.1986) národním umělcem vybíráme charakteristiky jednotlivých rolí uvedených na albu DV 15263, 
jež bylo přílohou této publikace a jež nyní vydáváme poprvé digitálně: 
… v Průchových Hrdinech okamžiku představuje Kašku nebo Mošnu. V prvém případě stačí hlas a v druhém nevadí hercův civil, v obou případech pak je výsledek tentýž: ten, kdo sleduje jeho výkon, má dojem, že vidí postavu v plném vybavení, s maskou a kostýmem, že vidí její podobu, její gesta, její mimiku. Jeho herecký projev je tak sytý, tak sugestivní, že všechno vnější, byť i bylo součástí, zdá se zbytečné a výsledný dojem není o nic chudší, je stejný, jako když jej sledujeme na scéně, na plátně, na obrazovce. Komediantský prvek vyrůstal s Peškem od jeho hereckých začátků....Peškův Polonius je především každým coulem dvořan, zdrženlivý a nenápadně obřadný, vymyká se tedy právě tak Poloniům stařecky žvanivým jako Poloniům směšným namyšlenou důstojností: není komický očividně ani bezděčně, jen zaujatému Hamletovi je terčem zlé ironie. Tento Polonius se nenaparuje domnělou moudrostí a důvtipem, své mnohomluvné názory podává s dvornou roztomilostí jíž podznívá lehounké zasmání, ale přitom všem je v tom naléhavost, doporučování, vnucování. Dokonalá studie!...Kolika odstíny zněla, skřeky a smíchy, výkřiky nejrůznějšího druhu a nejrozmanitější vzdechy a zvuky u otlemených úst Peškova Pseudola a kolik gestikulačních rysů tak výrazně nanášených vyvstávala před divákem postava, která z postoje na kresbě antické vázy ožívala a rozžívala se nejen každým výstupem, ale takřka každou větou! A než zas v závěru ustrnula, uchvátila svým lidským obsahem...Poprvé se Pešek objevil v úloze Chlestakova r. 1936...jeho Chlestakov nepostrádal zajímavosti, ale do gogolovské postavy měl daleko...Když se Ladislav Pešek vrátil k postavě Chlestakova po dvanácti letech, zavrhl všechno, čím dříve Chlestakova vybavil. Prošel už do herecké zralosti a ta mu nedovolovala nejít co nejhlouběji do nitra postavy...A jak jde děj, sílí každým okamžikem přesvědčení, že tento chlapík bez vindry v kapse, ale se sluhou po boku, má v sobě dispozice podvádět, mystifikovat, napalovat. V podstatě uťápnutý človíček, ale právě tím mocněji v něm bují touha hrát někoho, kým není, touha, která se projevuje velikášstvím, touha, která se naplňuje falešným oslňováním okolí...Radost z úspěchu Peškova Chlestakova strhává a on plave stále dokonaleji a směleji v moři hlouposti a špatnosti, které má kolem a publikum mu drží palce: jen víc, jen víc! Podvodníkem proti své vůli a z dopuštění jedinečné příležitosti, tak by se dal nazvat Chlestakov v podání Ladislava Peška...Karikatura a přitom přece lidský typ, tatrman a přece člověk - to je také Peškův doktor Cajus ze Shakespearovy veselohry o windsorských záletech otylého seladona Falstaffa.. Cajus, role, jejímž vyjadřovacím způsobem je buď komolivá hatmatilka anebo francouzština. Pešek karikuje, ale jako vždy s úžasnou mírou a s úžasným vkusem. Vychází z francouzského temperamentu, který přežene do zbrklosti, a vychází z francouzské zpěvnosti, která mu prozní všechnu řeč. Je z toho galimatyáš, jenže - a v tom je velký důkaz velkého umění Peškova! - kdo je svědkem, rozumí, i když z francouzštiny nezná vůbec nic!...Mezi zpívající figury peškovského repertoáru patří i Azdak, Brechtův kavkazský odrbanec... díky Peškovu umění stmelit slovní, zpěvní i pohybovou složku tak, aby mu vyšel věrohodný zarostlý Asiat...tato postava zůstavuje diváka v pocitu uspokojení s člověkem, jehož sehraná komedie přinesla vítězství spravedlivé věci....jeho třetí goldoniovská postava - patron Fortunato, jehož hlavním prostředkem jsou nejrůznější vady v řeči a který vynecháváním začátečních písmen jednotlivých slov si vytváří neodolatelnou zrůdnou hantýrku. Je to originálně vymyšleno a výtečně provedeno a co je na tom hodno největší pozornosti - že to nepůsobí jako samoúčelný fraškovitý prostředek sledující jediný cíl, rozesmát publikum, nýbrž že takto traktovaný Forutnato nepřestává být ani na okamžik zcela reálnou figurou. A jak zpívá! Parodují se tu manýry operních primadon až do selhání hlasu, ale všude se tu skví značka Ladislav Pešek, což je totožné s mírou, vkusem, vtipem...A konečně - tulák z čapkovské hmyzí feérie! Mluvívá se zpravidla o Peškově prosté lidskosti a ten tulák je dokladem výmluvným a nadevše průkazným. Tulák? Ne, především člověk! Člověk s filosofií lásky. A tu hlásanou lásku najednou poznává v nerušených podobách, ve hmyzím podobenství. Poznané podoby ho překvapují, pobuřují, rozbolestňují, z poznání vzchází hrůza a hnus, odpor a nenávist. Tolik sobectví jednotlivce, kasty, celku. Nejen láska, i nenávist, bezohlednost, nepřátelství! Tulák žasne nad poznáním, ale tím poznáním zároveň moudří, současně však jím i stárne a propadá smrti ve jménu neustálé obrody života. Proces poznání a moudření a stárnutí je spojen s údivem, pak s otřesem, potom s děsem, až vyúsťuje v moudré pochopení pravé podstaty toho, co se zve skutečností. Smrt je posledním poznáním života. A Ladislav Pešek to hraje s hlubokou lidskostí a přirozenou moudrostí a tuláka proměňuje v symbol lidského údělu... 
Vladimír Müler

Herecký portrét Jana Pivce. Výběr scén

JAN PIVEC (*19.5.1907 - †10.5.1980) 
Z obsáhlého komentáře Jaroslava Švehly k původnímu LP albu 0 18 0210 "Herecký portrét Jana Pivce" vydanému Supraphonem v roce 1983 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: 
"Lásku k divadlu zdědil jsem po otci", vypráví JAN PIVEC o svých začátcích."Já jsem se vloudil už jako osmiletý do zákulisí Pištěkova lidového divadla na Vinohradech a tam ve spleti pomalovaných pláten, latí a prudkých světel, vdechl jsem poprvé specifický pach divadla, onu směsici klihu, barev a šminky. Tam poprvé, skrčen někde v koutku a téměř nevydechuje, viděl jsem herce, ty zázračné lidi v pestrých oblecích, s rudými rty a modrými víčky, pohybující se v nádherných komnatách. Cinknutí inspicientova zvonku stalo se pro mne nejsilnějším zážitkem chlapeckého věku, a když jsem se vytratil z divadla domů, upevňovalo se v mé omámené hlavě až nedětsky pevné rozhodnutí: Budu hercem, jedině hercem a ničím jiným!"...Potom jsme hledali spolu (s otcem, po nuceném odchodu z obchodní školy) v novinách inzeráty divadelních společností, až mne řádky: Biblická scéna přijme charakterního herce, třeba začátečníka, velké postavy", přiměly, abych se šel představit jejímu řediteli Karlu Hroudovi...Tento ředitel se svými radami:"Nepij alkohol, varuj se ženských, kterým se budeš líbit pro svůj vzrůst, a vzpomínej vždy na Hroudu, že ti dal všechno, co ti mohl dát!" byl prvou Pivcovou divadelní školou. Ne však poslední...Necelé čtyři sezóny v SND, od podzimu r. 1930 do února 1934, poskytly mladému herci prvou velkou příležitost, aby se jeho živelné, robustní herectví mohlo neobyčejně rychle rozvinout několikerým směrem v mileneckých a charakterních, komických i tragikomických rolích. Urostlý "divoch", hýřící energií a vášnivým herectvím v každém slově a pohybu na jevišti, překypující srdečným a šťavnatým humorem, ale také nevyumělkovaným, z hloubi srdce tryskajícím citem, získal si téměř naráz temperamentní a vnímavé diváky na Slovensku. Hrál česky i slovensky v činohrách a zpíval často i v operetách. Již po půldruhém roce vytváří Mefista v Goethově "Faustovi", potom ševce Šestáka v Koptových "Nejkrásnějších botách na světě", Sancha Panzu v Dykově "Zmoudření Dona Quijota" a Mercutia v Shakespearově tragedii "Romeo a Julie". Všechny tyto velké postavy, a kromě nich ještě řadu jiných rolí, ztělesňuje v necelých devíti měsících, což dokazuje jeho velkou tvůrčí sílu. Pivcovy úspěchy v Mefistovi a v dalších rolích neušly dr. K. H. Hilarovi, činohernímu šéfovi Národního divadla, a proto pozval ho k pohostinským vystoupením v Panissovi v "Malajském šípu" a v Oberonovi ve "Snu noci svatojánské". Obě hostování byla zdařilá...Pivec patřil svými 27 lety (narodil se 19.5.1907) k nejmladší generaci naší první scény, k Bechyňové, Hálkové, Poznerové, Steimarové, Šejbalové, Štěpničkové, Boháčovi, Grussovi, Neumannovi, Peškovi a Dohnalovi. Bývala to radostná představení, v nichž se sešla většina těchto mladých lidí: "Ptáci" od Aristofana, "Vítr a déšť" od Hodgese nebo "Šťastný věk" od Pugeta. S režisérem Jiřím Frejkou rozuměl si Pivec velmi dobře, nejen z generačních důvodů; zažil však také mnoho úspěchů za režie dr. Jana Bora, Alše Podhorského, Karla Dostala a Vojty Nováka. 
Představitel Mefista a jiných velkých rolí na Slovensku začínal na Národním divadle skromně, malými rolemi, ale získal si brzy významnou pozici mezi výrazovými individualitami starší i mladé generace.... 
Celé Pivcovo dílo na jevišti, ve filmu, v rozhlase a televizi svědčí o upřímném, dobrém, pracovitém člověku, který prožívá hluboce všechny klady a zápory naší doby jako ryze český, v zájmu lidskosti tvořící umělec.

Herecký portrét Olgy Scheinpflugové

Olga Scheinpflugová (*3. 12. 1902 - 13. 4. 1968) 
česká herečka a spisovatelka. 
Napsala 16 románů, přispívala svými články do Lumíra a do Národních listů. 
Hrála ve Vinohradském, později v Národním divadle, kde vytvořila na 130 rolí. 
Od roku 1933 žila s Karlem Čapkem, který na ní obdivoval její energii, herecké umění, básnický a spisovatelský talent. 
Olga za svým mužem stála pevně v době útoků fašisticky orientovaného českého tisku a hájila jeho názory i po jeho smrti v prosinci 1938. 
Po jeho smrti dál hrála v divadle a začala psát své paměti, které s názvem „Byla jsem na světě“ v necenzurované verzi mohly vyjít až v roce 1993. 
Na prknech Národního divadla naposledy odehrála svoji roli ve hře Karla Čapka Matka a krátce na to zemřela.

Aplikace Youradio Talk

Pro přehrání dalších podcastů se prosím registrujte.

William Shakespeare od H

Hamlet, Othello, Orlík, Marie Stuartovna. Výňatky z her

Herecký portrét Jana Pivce. Výběr scén

Herecký portrét Ladislava Peška

Herecký portrét Olgy Scheinpflugové