Bertolt Brecht

Karel Čapek

Josef Čapek

Carlo Goldoni

Michail Šolochov

Josef Toman

William Shakespeare

Jan Pivec

Johann Wolfgang von Goethe

Titus Macchius Plautus

Nikolaj Vasiljevič Gogol

Podcasty a Audioknihy od autora Nikolaj Vasiljevič Gogol. K poslechu online na webu a ke stažení. Nebo poslouchejte v aplikaci Youradio Talk offline.

Ladislav Pešek

Umění a zábava

Hudební vydavatelství SUPRAPHON je historicky nejvýznamnější českou gramofonovou firmou. Značka SUPRAPHON - původně název ve své době moderního elektrického gramofonu - byla zaregistrována v roce 1932.

Supraphon a.s.

Herecký portrét Ladislava Peška

Z bohatě vybavené tiskoviny vydané v Supraphonu v roce 1965 u příležitosti jmenování LADISLAVA PEŠKA (*4.10.1906 - †13.7.1986) národním umělcem vybíráme charakteristiky jednotlivých rolí uvedených na albu DV 15263, 
jež bylo přílohou této publikace a jež nyní vydáváme poprvé digitálně: 
… v Průchových Hrdinech okamžiku představuje Kašku nebo Mošnu. V prvém případě stačí hlas a v druhém nevadí hercův civil, v obou případech pak je výsledek tentýž: ten, kdo sleduje jeho výkon, má dojem, že vidí postavu v plném vybavení, s maskou a kostýmem, že vidí její podobu, její gesta, její mimiku. Jeho herecký projev je tak sytý, tak sugestivní, že všechno vnější, byť i bylo součástí, zdá se zbytečné a výsledný dojem není o nic chudší, je stejný, jako když jej sledujeme na scéně, na plátně, na obrazovce. Komediantský prvek vyrůstal s Peškem od jeho hereckých začátků....Peškův Polonius je především každým coulem dvořan, zdrženlivý a nenápadně obřadný, vymyká se tedy právě tak Poloniům stařecky žvanivým jako Poloniům směšným namyšlenou důstojností: není komický očividně ani bezděčně, jen zaujatému Hamletovi je terčem zlé ironie. Tento Polonius se nenaparuje domnělou moudrostí a důvtipem, své mnohomluvné názory podává s dvornou roztomilostí jíž podznívá lehounké zasmání, ale přitom všem je v tom naléhavost, doporučování, vnucování. Dokonalá studie!...Kolika odstíny zněla, skřeky a smíchy, výkřiky nejrůznějšího druhu a nejrozmanitější vzdechy a zvuky u otlemených úst Peškova Pseudola a kolik gestikulačních rysů tak výrazně nanášených vyvstávala před divákem postava, která z postoje na kresbě antické vázy ožívala a rozžívala se nejen každým výstupem, ale takřka každou větou! A než zas v závěru ustrnula, uchvátila svým lidským obsahem...Poprvé se Pešek objevil v úloze Chlestakova r. 1936...jeho Chlestakov nepostrádal zajímavosti, ale do gogolovské postavy měl daleko...Když se Ladislav Pešek vrátil k postavě Chlestakova po dvanácti letech, zavrhl všechno, čím dříve Chlestakova vybavil. Prošel už do herecké zralosti a ta mu nedovolovala nejít co nejhlouběji do nitra postavy...A jak jde děj, sílí každým okamžikem přesvědčení, že tento chlapík bez vindry v kapse, ale se sluhou po boku, má v sobě dispozice podvádět, mystifikovat, napalovat. V podstatě uťápnutý človíček, ale právě tím mocněji v něm bují touha hrát někoho, kým není, touha, která se projevuje velikášstvím, touha, která se naplňuje falešným oslňováním okolí...Radost z úspěchu Peškova Chlestakova strhává a on plave stále dokonaleji a směleji v moři hlouposti a špatnosti, které má kolem a publikum mu drží palce: jen víc, jen víc! Podvodníkem proti své vůli a z dopuštění jedinečné příležitosti, tak by se dal nazvat Chlestakov v podání Ladislava Peška...Karikatura a přitom přece lidský typ, tatrman a přece člověk - to je také Peškův doktor Cajus ze Shakespearovy veselohry o windsorských záletech otylého seladona Falstaffa.. Cajus, role, jejímž vyjadřovacím způsobem je buď komolivá hatmatilka anebo francouzština. Pešek karikuje, ale jako vždy s úžasnou mírou a s úžasným vkusem. Vychází z francouzského temperamentu, který přežene do zbrklosti, a vychází z francouzské zpěvnosti, která mu prozní všechnu řeč. Je z toho galimatyáš, jenže - a v tom je velký důkaz velkého umění Peškova! - kdo je svědkem, rozumí, i když z francouzštiny nezná vůbec nic!...Mezi zpívající figury peškovského repertoáru patří i Azdak, Brechtův kavkazský odrbanec... díky Peškovu umění stmelit slovní, zpěvní i pohybovou složku tak, aby mu vyšel věrohodný zarostlý Asiat...tato postava zůstavuje diváka v pocitu uspokojení s člověkem, jehož sehraná komedie přinesla vítězství spravedlivé věci....jeho třetí goldoniovská postava - patron Fortunato, jehož hlavním prostředkem jsou nejrůznější vady v řeči a který vynecháváním začátečních písmen jednotlivých slov si vytváří neodolatelnou zrůdnou hantýrku. Je to originálně vymyšleno a výtečně provedeno a co je na tom hodno největší pozornosti - že to nepůsobí jako samoúčelný fraškovitý prostředek sledující jediný cíl, rozesmát publikum, nýbrž že takto traktovaný Forutnato nepřestává být ani na okamžik zcela reálnou figurou. A jak zpívá! Parodují se tu manýry operních primadon až do selhání hlasu, ale všude se tu skví značka Ladislav Pešek, což je totožné s mírou, vkusem, vtipem...A konečně - tulák z čapkovské hmyzí feérie! Mluvívá se zpravidla o Peškově prosté lidskosti a ten tulák je dokladem výmluvným a nadevše průkazným. Tulák? Ne, především člověk! Člověk s filosofií lásky. A tu hlásanou lásku najednou poznává v nerušených podobách, ve hmyzím podobenství. Poznané podoby ho překvapují, pobuřují, rozbolestňují, z poznání vzchází hrůza a hnus, odpor a nenávist. Tolik sobectví jednotlivce, kasty, celku. Nejen láska, i nenávist, bezohlednost, nepřátelství! Tulák žasne nad poznáním, ale tím poznáním zároveň moudří, současně však jím i stárne a propadá smrti ve jménu neustálé obrody života. Proces poznání a moudření a stárnutí je spojen s údivem, pak s otřesem, potom s děsem, až vyúsťuje v moudré pochopení pravé podstaty toho, co se zve skutečností. Smrt je posledním poznáním života. A Ladislav Pešek to hraje s hlubokou lidskostí a přirozenou moudrostí a tuláka proměňuje v symbol lidského údělu... 
Vladimír Müler

Herecký portrét Jana Pivce. Výběr scén

JAN PIVEC (*19.5.1907 - †10.5.1980) 
Z obsáhlého komentáře Jaroslava Švehly k původnímu LP albu 0 18 0210 "Herecký portrét Jana Pivce" vydanému Supraphonem v roce 1983 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: 
"Lásku k divadlu zdědil jsem po otci", vypráví JAN PIVEC o svých začátcích."Já jsem se vloudil už jako osmiletý do zákulisí Pištěkova lidového divadla na Vinohradech a tam ve spleti pomalovaných pláten, latí a prudkých světel, vdechl jsem poprvé specifický pach divadla, onu směsici klihu, barev a šminky. Tam poprvé, skrčen někde v koutku a téměř nevydechuje, viděl jsem herce, ty zázračné lidi v pestrých oblecích, s rudými rty a modrými víčky, pohybující se v nádherných komnatách. Cinknutí inspicientova zvonku stalo se pro mne nejsilnějším zážitkem chlapeckého věku, a když jsem se vytratil z divadla domů, upevňovalo se v mé omámené hlavě až nedětsky pevné rozhodnutí: Budu hercem, jedině hercem a ničím jiným!"...Potom jsme hledali spolu (s otcem, po nuceném odchodu z obchodní školy) v novinách inzeráty divadelních společností, až mne řádky: Biblická scéna přijme charakterního herce, třeba začátečníka, velké postavy", přiměly, abych se šel představit jejímu řediteli Karlu Hroudovi...Tento ředitel se svými radami:"Nepij alkohol, varuj se ženských, kterým se budeš líbit pro svůj vzrůst, a vzpomínej vždy na Hroudu, že ti dal všechno, co ti mohl dát!" byl prvou Pivcovou divadelní školou. Ne však poslední...Necelé čtyři sezóny v SND, od podzimu r. 1930 do února 1934, poskytly mladému herci prvou velkou příležitost, aby se jeho živelné, robustní herectví mohlo neobyčejně rychle rozvinout několikerým směrem v mileneckých a charakterních, komických i tragikomických rolích. Urostlý "divoch", hýřící energií a vášnivým herectvím v každém slově a pohybu na jevišti, překypující srdečným a šťavnatým humorem, ale také nevyumělkovaným, z hloubi srdce tryskajícím citem, získal si téměř naráz temperamentní a vnímavé diváky na Slovensku. Hrál česky i slovensky v činohrách a zpíval často i v operetách. Již po půldruhém roce vytváří Mefista v Goethově "Faustovi", potom ševce Šestáka v Koptových "Nejkrásnějších botách na světě", Sancha Panzu v Dykově "Zmoudření Dona Quijota" a Mercutia v Shakespearově tragedii "Romeo a Julie". Všechny tyto velké postavy, a kromě nich ještě řadu jiných rolí, ztělesňuje v necelých devíti měsících, což dokazuje jeho velkou tvůrčí sílu. Pivcovy úspěchy v Mefistovi a v dalších rolích neušly dr. K. H. Hilarovi, činohernímu šéfovi Národního divadla, a proto pozval ho k pohostinským vystoupením v Panissovi v "Malajském šípu" a v Oberonovi ve "Snu noci svatojánské". Obě hostování byla zdařilá...Pivec patřil svými 27 lety (narodil se 19.5.1907) k nejmladší generaci naší první scény, k Bechyňové, Hálkové, Poznerové, Steimarové, Šejbalové, Štěpničkové, Boháčovi, Grussovi, Neumannovi, Peškovi a Dohnalovi. Bývala to radostná představení, v nichž se sešla většina těchto mladých lidí: "Ptáci" od Aristofana, "Vítr a déšť" od Hodgese nebo "Šťastný věk" od Pugeta. S režisérem Jiřím Frejkou rozuměl si Pivec velmi dobře, nejen z generačních důvodů; zažil však také mnoho úspěchů za režie dr. Jana Bora, Alše Podhorského, Karla Dostala a Vojty Nováka. 
Představitel Mefista a jiných velkých rolí na Slovensku začínal na Národním divadle skromně, malými rolemi, ale získal si brzy významnou pozici mezi výrazovými individualitami starší i mladé generace.... 
Celé Pivcovo dílo na jevišti, ve filmu, v rozhlase a televizi svědčí o upřímném, dobrém, pracovitém člověku, který prožívá hluboce všechny klady a zápory naší doby jako ryze český, v zájmu lidskosti tvořící umělec.

Aplikace Youradio Talk

Pro přehrání dalších podcastů se prosím registrujte.

Nikolaj Vasiljevič Gogol od H

Herecký portrét Jana Pivce. Výběr scén

Herecký portrét Ladislava Peška